Čiňme dobře všem! (10) Jednoduchá poučka. Etické pravidlo ve třech slovech, které je sice prosté, ale vůbec není samozřejmé. Činit dobře všem je cosi nepřirozeného. Příroda – a v tom se podobáme zvířatům – příroda nás lidi nabádá hájit vlastní smečku. Akorát té smečce dáváme jiné, rádoby vznešené jméno. Střežíme si svou rodinu, svůj klan, svůj národ, svou partu. Co se nachází za jejich hranicemi, vůči tomu jsme opatrní, zdrženliví, ve střehu. Dokonce se to někdy vyhrotí tak, že se otevřeně hlásá nenávist. Budeš nenávidět nepřítele svého, tvrdili někteří Ježíšovi současníci, kterým však Kristus svým učením důrazně oponoval. (Mt 5,43) V celých dějinách, včetně církevních, můžeme sledovat dvě protikladné linie. Linii lásky a linii nenávisti. Bohužel, nenávisti vůbec není málo. Po staletí křesťan nenáviděl žida. Evangelík si nesměl vzít katoličku. Podle marxistů měl uvědomělý dělník, alias vykořisťovaný, nenávidět svého továrníka, alias vykořisťovatele. Němci brojili proti Čechům, Češi brojili proti Němcům a obě strany to považovaly za přirozené, ba za správné. Hotové potoky krve tekly donedávna Evropou kvůli národnostním střetům. Inu, každý hájil svou věc. Svou smečku.

            Čiňme dobře všem! Kdepak zůstala zapomenuta tahle apoštolská rada? Proč ji křesťané odložili? Jak to, že tak snadno nalezneme důvod, proč někoho nemilovat, když nás Kristus učil lásce? Vždycky se najde nějaké „jenže“, „ale“, „avšak“, kterými ten obrovský požadavek lásky otupíme a omezíme. Čiňme dobře všem! Jistě, přikývneme, ale přece do toho nemůžeme zahrnout muslimy, uprchlíky, propuštěné vězně… Každý si najdeme svůj okruh námitek, svoji nepřátelskou smečku, pro kterou z našeho pohledu přikázání lásky tak úplně neplatí. Zůstali jsme a zůstáváme mnoho dlužni pověření činit dobro všem. Můžeme se pak divit, že mezi lidi proniklo tak málo z této Boží zásady a společnost se stále dělí na různé znesvářené smečky? Můžeme se pak divit, že se v parlamentu levice a pravice a jiní kvůli osobnímu nepřátelství nedokáží domluvit, že se demo na ulicích mlátí, na stadionech si sprostě nadávají rozohnění fanouši?

            Držet se smečky. Názorně jsem to zažil, když jsme s přáteli vandrovali po dřevěných kostelech v zapadlých vesnicích východního Slovenska. „A kam máte namířeno dál?“ vyzvídali místní. „Chceme přejít přes kopec do sousední dědiny,“ odpověděli jsme bezelstně. „Aj, tam nechoďte, tam jsou samí opilci.“ Nedbali jsme varování, ostatně byli jsme tam kvůli těm malebným kostelům, nikoliv kvůli pomluvám. Vyšplhali jsme na kopec, sestoupili do údolí a opět jsme čelili zvědavosti domorodců. „A odkud jste přišli?“ „Přešli jsme přes kopec z vedlejšího údolí,“ přiznali jsme. „Aj, tam jste museli zažít, tam jsou samí opilci.“ Dodnes nevím, ve které vesnici se ve skutečnosti pilo více. Vím však bezpečně, že ohromně silná je přitažlivost smečky, daná přírodou.

            Čiňme dobře všem! Proti přirozené náklonnosti ke stádu staví apoštol nepřirozenou vstřícnost ke všem. Nebýt jako zvíře. Být člověkem přeci znamená překračovat meze přírody. Být člověkem znamená nevztahovat na sebe pouze zákony přírodní, nýbrž také zákony mravní, zákony společenské a zákony Boží. Čiňme dobře všem! Ve zkratce zde apoštol Pavel vyjadřuje Ježíšovo přikázání lásky. Miluj svého bližního jako sám sebe! Nelze bližního milovat a zároveň mu činit zlo. Když Ježíš mluvil o lásce, tak z ní nikoho nevyjímal. Žádná naše oblíbená „ale“, „avšak“, „jenže“. Já vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. (Mt 5,44n) Tak jsme to slyšeli v prvním čtení z evangelia. Pán Bůh je dobrý ke všem lidem. Nikomu nenadržuje. Stará se o všechny, neboť všichni jsou odkázáni na jeho pomoc. Pravoslavní křesťané při svých bohoslužbách oslovují nebeského Otce slovy „lidumilný Bože“. Veliký lidumil Bůh. Zní to neobvykle, ale je to tak. Bůh si zamiloval všechny lidi. Ke všem je dobrý, proto i apoštol hlásá čiňme dobře všem! Boží dobrota jako příčina lidské dobroty. Máme na sebe přenést Boží lidumilnost. Máme se nechat proniknout Boží laskavostí a přestat zdůrazňovat, kdo patří do kterého tábora. Před Bohem jsme my lidé jen jedna jediná smečka, stádo Boží. A Hospodin je náš pastýř.

            Čiňme dobře všem! Pavlova rada je praktická, poněvadž s lidmi ve světě budeme žít pořád. Pouze tehdy se nám bude žít dobře a pěkně, když se k sobě budeme dobře a pěkně chovat. Jinak to zařídit nejde. Pavlova rada je zároveň moderní, protože nás od staré, přirozené živelnosti vede dál k novému životu, ve kterém se kromě přírody uplatňuje také duch. Duch jako závan přicházejícího království, jako závdavek budoucího světa.

            Čiňme dobře všem! Lze namítnout, že takový úkol není v lidských silách. Že je příliš těžké činit dobře všem. Vtip je však v tom, že na své poslání nejsme sami. Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit, povzbuzuje nás apoštol. (25) Uslyšeli jsme o Kristu a přijali jsme duchovní setbu. Nyní musí růst. Přijali jsme pozvání na Ježíšovu cestu, nyní je nutné tou cestou jít. Radiopřijímač se ladí na patřičnou frekvenci, jinak jen chrčí. Nástroje v orchestru se ladí, jinak to trhá uši. Křesťané se ladí na stejného ducha jako Ježíš, jinak nejsou křesťany. Osvojujeme si tedy Kristův životní styl obětavosti, soucitu a spravedlnosti. Pán Ježíš nejenom že za nás umřel, on pro nás hlavně žil. Vnesl do světa nového ducha, čerstvý vítr. Ukázal život, jaký se Bohu líbí. Život, který obstojí. Dal nám přesvědčivý příklad. Výzva „čiňme dobře všem“ zněla v jeho srdci. Byl na ni naladěn. Proto sytil hladové a pomáhal nemocným, proto těšil sklíčené a přijímal odstrčené. Proto též ostře kritizoval pokrytce a vypráskal z chrámu obchodníky, neboť pro lumpa je napomenutí nejlepší pomocí. Evangelium nám představuje člověka naplněného Božím duchem, člověka, který mírní bídu a umí se porvat se špatností. Ten Boží duch se nevyčerpal, nevyvanul. Z evangelia proniká až k nám. Evangelium nejsou příběhy o bájném divotvorci a odvážném hrdinovi z Nazareta. Evangelium jsou výzvy pro nás, komu a s jakým nasazením věnovat pozornost. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův, shrnuje mistrně apoštol Pavel. (2)

            Čiňme dobře všem! Výzva je jasná, uskutečnění však pokulhává. I o tom se v Bibli mnoho dočteme. Jak dobrá předsevzetí vyšla naprázdno. Buď nestačily síly, nebo nad nepřirozeným duchem převládlo přirozené sobectví. Na cestě za Kristem lze zakopnout, zastavit se, sejít z trasy. Jenže – a to je právě pěkné a nadějné – člověk není na svá zakopnutí a průšvihy sám. (Alespoň v církvi by neměl být.) Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří máte Ducha, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti. (1) Cesta k následování Krista se před nikým neuzavírá. Pro každého je na ní místo. Stále znovu se lze naladit do stejného Ducha s Ježíšem a žít podle evangelia. Někdy je třeba pořádné změny, jindy stačí jemné doladění.

A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry. (10) Apoštol v celku lidstva zdůrazňuje rodinu víry. Přesnější překlad zní domácnost víry. Čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do domácnosti víry. Kteří s námi žijí pod jednou střechou evangelia. Se kterými sdílíme domov v naději v Boha. Pavel zde postaru nevypichuje svou jedinou smečku, která se musí prosadit bez ohledu na druhé. Je si vědom, že síly jsou omezené. Člověk se může v konání dobra rozkrájet, ale pořád nebude hotov. Bezcílné přeletování od jednoho k druhému nebývá plodné. Sil opravdu není nazbyt a proto je nezbytné je soustředit. Začít od vlastních řad. Nechat vzrůst setbu víry na vlastní půdě, aby se rozrostla dál. Domácnost víry žije z Božího Ducha. Když křesťanské společenství skutečně žije, šíří se z něj dobro i za jeho hranice. Kdo by věřil církvi, která hlásá lásku, ale přitom se její členové nesnášejí? Pravá víra spojuje pěstování církve spolu s činným zájmem o svět. Proto zde v Poličce konáme sbírku darů pro Jeronýmovu jednotu. I z našich peněz se bude opravovat fara či kostel jinde. To je křesťanská sounáležitost. Jindy zas konáme sbírky ve prospěch potřebných ve světě, například postižených přírodními pohromami. To je lidská sounáležitost. Navštěvujeme bratry a sestry ve víře, kteří se nemohou účastnit bohoslužeb, a současně otevíráme svá shromáždění a nabízíme pohoštění těm, kdo přicházejí bez víry. (Vždyť jsme jedna smečka.)

            Dnes složí slib noví členové staršovstva. To oni se starají o naši domácnost víry, aby tento kostel a celý náš sbor byl místem, odkud se do světa dostává něco z Božího zákona. Čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do domácnosti víry. Vedle ostražitosti a obav z druhých, cizích lidí se snažíme vytvořit důvěru a k nim a radost, že jsou na světě bližní, k nimž lze hledat a najít cestu. No to je evangelium. Překonat bariéry a bližního milovat. Jsem rád, že se starší toho chopí a všestranně budou usilovat, aby zde bylo dobře všem. Neboť: Čiňme dobře všem. Chceme být společenstvím, kde neplatí pravidla smečky, nýbrž Boží zásady lásky. Společenstvím, kde se nehlásá sobectví, nýbrž obětavost. Společenstvím, kde se zápasí s falší a hledá pravda. Díky Bohu za každého, kdo jakkoli přikládá ruku k dílu. Amen. 

Matouš 5,43-48          168; sbor; 582; 443; 702                    Ezechiel 36,23b-27

Kázání ve 4. neděli po velikonocích 19. května 2019