Začnu z úplně jiného konce. A obšírně. Budu mluvit o učení. Nevím, kdo z vás si kromě běžné školní docházky dosud doplňuje vzdělání. Např. v nějakém vzdělávacím kursu. Učení je pro leckoho trvalou a významnou součástí života. No, do školy jsme chodili všichni. Všichni jsme se učili a nejen ve školních škamnách.

Schválně si vzpomeňte na své dětství, vzpomeňte na své mládí. Kolik toho bylo, co jsme se museli naučit? Naučit se zdravit a poděkovat. Umýt si ruce před jídlem a zašněrovat si boty. Naučit se číst, psát, počítat. Učili jsme se spoustě dovedností: plavat, jezdit na kole, řídit auto. A leccos uplatníme ještě dnes.

Naopak mnoho životně důležitých činností jsme se vůbec ani učit nemuseli. Dýchat, sát z matčina prsu, dívat se a slyšet. Nikdo nás tomu neučil a přeci to dovedeme. Prostě to jaksi přišlo samo. Od přírody. Bylo nám to vrozeno.

A ještě jedna věc je na učení zajímavá. K něčemu jsme potřebovali učitele, a k něčemu nikoli. Sotvakdo se naučí číst a psát bez učitele, zato při lezení a chození jsme se bez učitele obešli. Dospěli jsme k tomu jednoduše vývojem. Aby toho vyučování nebylo málo, s určitým učením nejsme hotovi dodnes. Např. takovou malou násobilku už umíme a těžko se nějak zlepšíme. Zato zpívat či hrát na klavír nebo lyžovat tam je pořád co zdokonalovat. Pořád se učíme, s každým opakováním se dostáváme hlouběji, pronikáme do bohatství příslušné činnosti.

Po obsáhlé úvaze o různých druzích učení se vrátíme k evangeliu. Jednou se Ježíš na nějakém pustém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.“ Toho dávného žadatele neznáme jménem. Proč nám Bible jeho jméno nezachovala? Snad aby nezahanbila ty ostatní. Vždyť prosí jen jeden jediný a co ti druzí? Ti na tu prosbu nepřipadli? Je snad nezajímalo, jak se modlit? Bible nám nesděluje jméno onoho dávného žadatele a já se domnívám, že je to tak správně. Tady neprosí ani Petr, ani Jan, ani Jakub. Zde prosí učedník – tzn. zde prosím já, zde se prosíš ty, my, církev. Z úst neznámého učedníka zaznívá žádost celého křesťanského společenství učedníků a učednic. Ten neznámý vyslovil tu prosbu za nás. „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.“

Nauč nás modlit se. Učedník si přeje být vyučen. Pěkně je zde vystižen náš vztah k Ježíši. My nejsme Kristovi kolegové, nejsme ani jeho podřízení, nýbrž jsme jeho učedníci. On je mistr a my žáci. My se od něho učíme. On nás vyučuje pravdě o světě, o Bohu, o lidech a jak se k sobě mají navzájem. Učíme se, jsme u něho ve škole. Konečně se ozřejmí příčina mé počáteční úvahy o učení.

Pane, nauč nás modlit se. Modlitba není dovednost, kterou bychom uměli od přírody. Modlitba nám není vrozená jako dýchání či ono pověstné sání mateřského mléka. Modlitbě je třeba se učit. Seznamovat se s ní, pronikat do ní. Vyžaduje to soustředění, vyžaduje to námahu – sice ne tělesnou, ale myšlenkovou. A myšlenková námaha je kolikrát pracnější než fyzická lopota.

Pane, nauč nás modlit se. Věřící prosí svého Mistra o pomoc. Naučit se pořádně modlit totiž není jen tak. K tomu člověk nedospěje samostatně, pozvolným vývojem jako dítě, které se samo naučí otáčet a pohybovat. Ne. Abychom se mohli vůbec modlit, potřebujeme se dozvědět pár věcí kolem. A těm věcem nás učí Ježíš Kristus. On nám vypráví o Bohu, přibližuje nám Boží vlastnosti. Učí nás, čemu stojí za to věřit. K modlitbě je nezbytné vědět, k jakému bohu se vlastně modlíme. Zdali je to bůh laskavý, či zakaboněný. Zda je vnímavý, či povznesený. Zda slyší každého volajícího vždy a všude, či zda slyší jenom některé někdy a někde. Ježíš je naším učitelem víry, učitelem o Bohu. Proto k jeho učení patří i modlitba.

Pane, nauč nás modlit se, zaznívá učednická prosba. Kupodivu zaznívá jenom jednou. Neopakuje se víckrát. Učedníci po čase neškemrají: „Pane, nauč nás ještě nějakou modlitbu. Podobnou. Zbožnou.“ Jedna modlitba stačí. Vlastě je to úleva, vědět, že nemusím vybírat speciální modlitbu pro speciální příležitost. Co kdybych se netrefil? Podle Krista si ale vystačíme s jednou modlitbou: „Tadyhle máte a k tomu se vracejte. Tečka.“

Pane, nauč nás modlit se. A Pán  není k prosbě učedníků hluchý. On je učí po svém modlit se. Učí je modlit se podle toho, jak on věří v Boha. Učí je vlastní modlitbě, která vyrůstá z oné jedinečné důvěry, kterou má Ježíš k nebe-skému Otci. Mít důvěru dětí. Obracet se k Bohu se spolehnutím, že nikdo pro nás neudělá víc. Nikdo o nás nemá větší zájem. Od Krista se v modlitbě Páně se neučíme zdaleka jenom slovům, především se učíme důvěřovat, že náš život je v dobrých rukou. Že i naše smrt nakonec bude v dobrých rukou.

Pane, nauč nás modlit se, žádal nejmenovaný učedník A on je tedy modlitbě naučil. A my dnes z oné dávné lekce čerpáme. K našim bohoslužbám patří modlitba. Bohoslužba dost dobře nemůže být bez modlitby. Ovšem modlitba Páně není jediná modlitba, kterou se modlíme. Zbožná říkanka, s jakou si vystačím jednou provždy a napořád. Nikdy tomu tak u křesťanů nebylo, že by modlitba byl nehybně zabetonovaný text. Ta modlitba zněla v lidech různě. Už samotná Bible nám zachycuje onu polyfonii, onen mnohohlas modlitby. Evangelista Lukáš zaznamenal poněkud jinačí text modlitby Páně, než jaký zachytil evangelista Matouš. Kdo z nich jej mám správně? Kdo je Blíže originálu? O to tady vůbec nejde. Není potřebné znát doslovné znění.

Ostatně i u nás v českém prostředí se potýkáme s tím, že modlitba Páně má dvojí znějí. Jak má správně začínat „Otče náš, jenž jsi na nebesích“ anebo „Otče náš, který jsi v nebesích“? A ve Skotsku mají ve zpěvníku dokonce otištěna znění tři. Tušíte sami, že v doslovnosti, v přesném uspořádání slov působivost modlitby nespočívá.

Pane, nauč nás modlit se, zní dávná prosba, která vlastně platí až do dneška. Pán učí učedníky modlit se. A my s učením pořád nejsme hotovi. Těch zhruba padesát slov je jako padesát not. S padesáti notami pořídíte spoustu písniček. Těch padesát slov otčenáše je padesát tónů, z nichž každodenně nově skládáme svou písničku víry. S učením se modlitbě je tomu jako se hrou na hudební nástroj. Známe noty, víme jek vyloudit tóny. Ale pořád se musíme učit dávat je dohromady. Aby to znělo, aby to ladilo, aby to vyjádřilo touhu našich srdcí. Aby to oslavilo Boha, Boha živého, nikoli jakýsi náš nábožný výmysl.

Pane, nauč nás modlit se. Nejlepší klavírista není ten, který nepotřebuje cvičit. Naopak, zdatný klavírista se učil mnoho a učí se pořád, aby co nejlépe vystihl hudbu, která je za notami na papíře. Podobné je to s modlitbou. Zdaleka nepotřebujeme znát jenom slova, potřebuje znát a chápat důvěru, která je za slovy modlitby. Objevovat souvislosti, objevovat, jak silné dovede bát pouto mezi duší člověka a Bohem.

Pane, nauč nás modlit se. Jsem rád, že máme tato slova napsána v našem kostele. Vzpomínám, že jsem o nich kázal při svém instalačním kázání. A vzpomínám také na vyprávění bratra Feltla, který líčil, že u výběru nápisů do kostela byl jeho tatínek. Touha svěřit se. Je typická pro věřící lidi. My usilujeme o důvěru. Touha svěřit se. Bytostně se odevzdat do rukou toho, který nám daroval život. Tak rozumím modlitbě. Jako cvičení v důvěře. Učit se důvěřovat.

Sestry a bratři, my křesťané se navenek neodlišujeme od ostatních lidí. Žijeme na stejné planetě, platíme stejnými penězi, trápíme se stejnými nemocem. Ale modlíme se. Učíme se stále znovu a znovu modlit se. Učíme se stále znovu a znovu důvěřovat. Neboť s důvěrou se žije lépe než bez důvěry. Bohu díky. Amen.

Izajáš 30,15-18   38, S ; 697; 749; 788                          Galatským  4,6

Kázání v 5. neděli po velikonocích 5. května 2024.