V ten den, kdy se nespočetné nebeské zástupy vypravily na cestu, aby stihly narození dítěte, jeden anděl se na výsostech chvilenku zdržel. Ocitl se zcela sám v těch nekonečných dálavách. A to jej přišlo draho. Létal sem a tam beze strachu, že do někoho vrazí. Pěkně si užíval volného prostoru. Ve svém rozletu po nebeských výšinách náhle dorazil až k Paláci nejhlubších tajemství. Strážní od jeho brány byli už také pryč. Vydali se na cestu k zemi, jelikož Nejkrásnější tajemství se nyní mělo zviditelnit celému světu.

Ale protože Palác tajemství měl obrovskou přitažlivost, vstoupil osamělý anděl hluboko do nitra domu. Chodil ode dveří ke dveřím, až se ocitl u nejvzácnějších dveří. Stál před Klenotnicí božských tajemství. Vstoupil dovnitř. To, co tam uviděl, jej nesmírně zasáhlo. Před ním byly tři vzájemně propletené obrazy. Na jednom obraze viděl narození dítěte, jež právě přišlo na svět. A uviděl také smrt jakéhosi muže, a ten muž měl tytéž rysy jako ono dítě. A mezi oběma stála Láska v podobě postavy se dvěma pažemi. Sotva si však stačil ty tři obrazy pořádně prohlédnout, splynuly mu do jednoho. Náhle uviděl smrt dítěte a narození muže a dě-sivou tvář Lásky. Ten výjev jím zcela otřásl. Vykřikl a padl na zem.

Jakmile se anděl vzpamatoval z úleku, pospíchal na zem, aby dítě varoval. Jenže dole všude panoval jásavý zpěv andělských zástupů. Spatřil narozené dítě a nad jeho obličejem stála rozesmátá Láska. Poku-sil se také usmát, ale nešlo mu to., Poněvadž se sám nedokázal radovat, byl rychle vytlačen ostatními anděly na okraj, protože oni si svoji slavnost nechtěli nechat zkazit. Všiml si ho však jeden vysoce postavený anděl a zeptal se ho, proč smutní. Náš osamělý anděl vypověděl, co spatřil v Paláci. Vrchní anděl mu řekl: „Milý bratře, byl v Paláci nejhlubších tajemství a uviděl jsi, co zahlédnou jen někteří.  Zrození, smrt a lásku v jednom výjevu. Stal jsi se vědoucím. Každý, kdo ví, trpí, neboť čím více vědění, tím více bolesti.“ Po těch slovech jej pověřil úkolem: „Půjdeš a vyhledáš v této noci lidi, kteří trpí kvůli sobě a kvůli světu. Jdi a hledej, kde můžeš odvrátit utrpení. Budeš lidi povzbuzovat, aby vytrvali. Budeš jejich srdce otevírat pro novou naději a jejich ruce budeš posilovat k novým činům. Budeš jim ukazovat, že láska je větší nežli život a silnější nežli smrt. Jdi, já tě posílám.“

Anděl přijal svěřený úkol. Nechal se poslat, Těšil, povzbuzoval, pomáhal. Když ale viděl, že bída nebere konce a on ve svém úkolu téměř nepostoupil, začal lidi přímo obracet jednoho k druhému. Sytým lidem dal zlé sny, takže procitli a ustrnuli se nad hladovými. Spokojené lidi zneklidňoval, takže najednou zpozorovali spory kolem sebe a začali usilovat o pokoj. Uhlazené lidi podnítil, aby odhalili bezpráví a zápasili o nápravu. Lhostejnými lidmi zatřásl, takže se jim otevřely oči a oni uviděli nouzi mužů a žen, kteří žijí vedle nich. Ti lidé nevěděli, co se jim přihodi-lo, a říkali si: „Jaká je to zvláštní noc, v níž se nepokojní zklidňují a klidní znepokojují? Jaká je to zvláštní noc, v níž zoufalí jsou potěšeni a utěšení jsou rozrušeni? Cosi nového je mezi námi.“

Ráno se anděl vrátil zpět k dítěti. Ani si nevšiml, že během oné noci ztratil svůj jas. Zcela potemněl. U jeslí již vše utichlo. Andělé, unave-ní dlouhým jásotem, vyspávali. Jenom dítě bylo vzhůru. Anděl před dítě-tem poklekl a šeptem mu vyprávěl, co v uplynulé noci viděl u lidí. Vyprá-věl dítěti, že láska převyšuje vědění a že láska je větší nežli život a silnější než smrt. A to dítě mu naslouchalo.