Když řeknu: „to jsem viděl na vlastní oči“, nač myslím? Je to pravda nebo výmysl? Když něco vidím na vlastní oči, je to podle mě pravda a žádná lež. Já, vy všichni i ostatní lidé rádi věříme tomu, co vidíme. A naopak – co se vymyká naším zrakům, je podezřelé. Oči nám pomáhají vnímat svět.

Životní příběh apoštola Pavla je vcelku známá záležitost. Pavel se narodil v poměrně dobře situované židovské rodině. Dostalo se mu solidního vzdělání, jak v národní hebrejštině, tak i v řečtině, jež tenkrát byla světovým jazykem číslo jedna. Náboženští učitelé navíc nasměrovali Pavla k farizejství. Nehledejme ihned za slovem farizej nadávku.

Schválně se kolem sebe rozhlédněte! Koho vidíte? Je nás tady několik desítek zcela rozdílných lidí. Lidé z Poličky i lidé odjinud. Staří i mladí. Majetní i nemajetní. Zdraví i nemocní... A kdybyste při rozhlížení mohli nahlédnout druhým do nitra, uvidíte vedle sebe lidi s vírou v Boha, a uvidíte lidi nevěřící i lidi kdesi mezi vírou a nevírou. Takto pestře jsme zde namíchaní. Zvláštní směs.

                 Už jste někdy slyšeli nějaké zvíře mluvit? Mluví zvířata v pohádkách. (Ve které? – o Zlatovlásce, Jiřík rozumí řeči zvířat.) Ale v běžném životě, třeba kůň, nebo pes nemluví. Nanejvýš papoušek nebo kavka, ale jinak nic. Ti ptáci nemluví sami za sebe, ani jen opakují – papouškují –, co se dříve naučili. V Bibli je jeden příběh, v němž slyšíme promluvit zvíře. A mluví v náramně zvláštní chvíli. Poslouchejte.