Živý chléb

Čím se člověk nasytí? Co doopravdy nasytí lidskou duši? Kdy si konečně řekneme: „Už mám dost, nepotřebuji více, nemusím se honit za dalšími věcmi“? Dospějeme vůbec někdy do okamžiku, kdy se spokojíme s tím, co máme, a smíříme se se svým nedostatkem?

Jednoho dne Kristus nasytil zástupy, které za ním přišly zblízka i zdaleka. Lidé toužili vidět, slyšet, poznat neobvyklého učitele a léčitele Ježíše. Prý jich tam bylo 5000. Na všechny se tenkrát dostalo. Chléb a sušené ryby. A ještě zbylo. Dvanáct košíků učedníci sesbírali. Každý nesl jeden. Ježíš hlásá Boží dobrotu a u Boha přece není o prostředky k životu nouze. Pro mnohé lidi v zástupu to musel být hotový svátek. Pořádně se najíst, občerstvit se po dlouhé cestě. Hlad býval v mnoha domech běžnější než hojnost. Nejeden z poutníků rybu či maso neměl, ani nepamatoval. Tenhle Ježíš, kterého dosud ještě nikdo pořádně nezná, tenhle Ježíš se s nimi rozdělil o vše, co měl. S bohatými i chudými. Se slušnými i pochybnými. Se zbožnými i s vlažnými. Na 5000 jich bylo a u nikoho z nich se nezkoumalo, zda si pokrm zaslouží. Každý dostal, co potřeboval. Nečekaný dar, nenadálá večeře. Vpravdě Boží večeře, skoro by se až chtělo říci: večeře Páně.

A čas plyne dál. Přešla noc a Ježíš nikde. Odešel do ústraní, aby se vyhnul lidovému nadšení, které jej jakožto svého chlebodárce chtělo provolat za krále. „Vládni nám, syť nás, krm nás! Zajisti nám živobytí a půjdeme za tebou.“ Avšak Ježíš před politikou plného břicha utekl. (Dokonce utíkal tak důkladně, že přešel přes mořskou hladinu na protější břeh jezera.) Ráno jej lidé hledají a přeplaví se za ním. S novým dnem chtějí novou dávku potravy. Opět se zde vše točí kolem tématu sycení, plnosti, upokojení.

Čím se člověk nasytí? Co doopravdy nasytí lidskou duši? Kdy si konečně řekneme: „Už mám dost, nepotřebuji více, nemusím se honit za dalšími věcmi“? Dospějeme vůbec někdy do okamžiku, kdy se spokojíme s tím, co máme, a smíříme se se svým nedostatkem?

Zástupy přišly za Ježíšem. Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstavající pro život věčný. (26n) Nasytit se na chvíli, nebo se nasytit nastálo? Na věky. Ježíš nabízí dvě možnosti, vyberte si. Budete si hledět plných talířů, nebo raději plných srdcí? Budete ve světě vyhledávat konzum, nebo zkusíte najít ve světě Boží znamení? Chcete své štěstí odvodit od stvořených věcí, nebo od tvořícího Boha? Takový je význam Kristovy výzvy. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstavající pro život věčný.

Pomíjející pokrm a pokrm pro život věčný. Časnost a věčnost. Odpůrci křesťanství by odsud mohli čerpat materiál na svou kritiku víry. Často zaznívala a zaznívá na adresu nás křesťanů výtka, že nedoceňujeme či znevažujeme tento svět a že odsouváme spravedlnost a štěstí až na onen svět.  Z časnosti do věčnosti. Místo pozemského chleba prý řečníme o chlebu věčném, o nebeské maně. Nutno dodat, že často v dějinách byly takové výtky oprávněné. Církve se leckdy více než o soudobé hladové a bídné staraly o posmrtnou spásu. (A taky o svůj vlastní provoz.) Odvrátit zrak od současných bolestí a chlácholit se nedosažitelným blahem je ostuda. Z tohoto hlediska jsou výtky oprávněné. Ovšem nutno také dodat, že tyhle výtky rozhodně nelze vztáhnout na Krista. Ježíš sice mluví o pokrmu pro život věčný, ale zároveň je zaměřený na přítomnost. Byl to on, kdo učil lidstvo modlitbě „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ Čili na chlebu záleží tady a teď, ne až jindy a jinde. A byl to opět Kristus, kdo opakovaně dal najíst hladovým zástupům, které neodhadly čas, a večer hrozilo, že na odlehlém místě půjdou spát s kručením v žaludku. O chlebu věčného života hovoří tedy ten, kdo se uměl postarat o hladové vedle sebe.

Co vlastně lidé od Ježíše očekávají? Další chléb? Radu co dělat? Boží znamení, které vnese do jejich životů nové světlo? Co od Ježíše očekávají? Jistotu založenou na hmotném dostatku? Naději založenou na dobrém slově? A co jim Ježíš v té jejich roztěkanosti, v jejich roztříštěnosti zájmů může nabídnout? Do jejich obav o život začne Kristus mluvit o Božím obživujícím chlebu. Řekli mu: „Pane, dávej nám ten chléb stále!“ (34) A teď zazní ona zvláštní a velmi zásadní výpověď. Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ (35) Před námi se rozvírá celý vějíř, poskládaný z možných výkladů. Přijít ke Kristu a nehladovět znamená obracet se na něj s důvěrou v modlitbě. Přijít ke Kristu a nehladovět znamená přebírat moudrost z jeho učení. Přijít ke Kristu a nehladovět znamená také přijímat chléb a víno při večeři Páně. Anebo přijít ke Kristu a nehladovět též znamená začlenit se do sborového společenství, kde jsme spolu jako Boží rodina. Přijít ke Kristu a nehladovět znamená rovněž následovat jej na cestě služby a věnovat se potřebným. Mnoho podob má spojení s Kristem

            Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ Ale copak je možno nasytit se jednou provždy, nasytit se napořád? Ježíš ovšem nemluví o nějakém jednorázovém úkonu, nálezu, soustu, které by nás zaopatřily nastálo. Kdo přichází a kdo věří, je psáno. Pán hovoří o přicházení a o víře. To jsou činnosti, které probíhají, trvají, pokračují. Stále hledáme spojení se Vzkříšeným přemožitelem smrti. Nechceme žít jen ze sebe a sami za sebe spět ku hrobu. Je v nás touha čerpat z nevyčerpatelných zdrojů života. Kristus říká: Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, kterého poslal. (29). Uvěřit v Ježíše a jeho cestu. Uvěřit, že jsem v dobrých rukou. Že i když ztrácím a prohrávám, díky Bohu nejsem osobně ztracen a prohrán. Je v tom pořádný kus víry najít pokoj a říci: „Mám dost. Jsem sytý, neboť Kristus je vydatným chlebem pro mou lačnou duši. Věřím, a proto nežízním, neboť jsem u pramene. Jsem s Bohem.“ 

Sestry a bratři, dnes naše země slaví veliké výročí. 100 let od vzniku Československa. Vedou se řeči nabubřelé i střízlivé. Všimněte si, že se ohledně vyhlášení republiky takřka nekladou kritické otázky. Hlavně se slaví. A tak jednu rýpavou otázku položím já. Právě dnes se po křesťansku ptám: Co z evangelia se uplatnilo při vzniku a utváření našeho samostatného státu? A abych se neptal tolik zeširoka, otázku ještě upřesním. Napomohla Československá republika k rozhojnění lásky mezi lidmi? Podle Pána Ježíše je přeci právě láska největším přikázáním. Miluj bližního svého jako sebe samého. No, tak Slováky jsme v lásce docela měli. A pořád máme. Zato Němce jsme rozhodně rádi neměli. Ani oni nás. V Československu snad ještě víc než za starého Rakouska. Bylo to oboustranné napětí. Proč ale budovat státy, nepřispívá-li to k pokojnému lidskému soužití a chřadne-li láska? Když se nyní vzpomíná na všelijaké úspěchy první republiky, sluší se připomenout jeden obrovský neúspěch. Měli jsme málo lásky. Lásky mezi lidmi různých národů. Nepoučili jsme se u Krista, nevěřili jsme jeho evangeliu, zůstali jsme hladovými, lačnými, prahnoucími po naplnění svých velikášských snů. A to na úkor druhých. Láska zůstala stranou. V prvním čtení prorok Elíša ochránil poražené nepřátele před pobitím a svým spolubojovníkům rozkázal dát protivníkům chléb. Takové je biblické řešení, které vede ke smíření místo nenávisti. Láska k bližnímu. Při všech velkých neštěstích našich dějin (to jsou ty osmičkové roky) chyběla láska, sounáležitost, vcítění. Místo nich vládla nesnášenlivost, závist, mstivost, panovačnost a často i násilí. Poučili jsme se? Máme dnes v naší zemi více lásky, úcty a porozumění? Najde se vůbec někdo, kdo by na nich v politice pracoval?  Máme dnes vlastní stát, pevnější a bohatší než před sto lety. Jsme však dnes šťastnější než naši předkové? Milujeme v tomhle státním uspořádání více své bližní nežli oni kdysi?

Čím se člověk nasytí? Co doopravdy nasytí lidskou duši? Kdy si konečně řekneme: „Už mám dost, nepotřebuji více, nemusím se honit za dalšími věcmi“? Dospějeme vůbec někdy do okamžiku, kdy se spokojíme s tím, co máme, a smíříme se se svým nedostatkem? Víte, já si nedělám iluze, že lidé nějak zázrakem houfně najdou cestu ke spokojenosti. Vždyť většinou ani nepřemýšlí o tom, co pro ně osobně znamená štěstí. Jaká kritéria musejí být splněna, aby oni osobně byli spokojeni. To se pak těžko říká, jsem šťasten, jsem šťastna ve svém životě, neboť mám všeho tak právě akorát. Tohle vás žádný politický režim nenaučí. Ani monarchie, ani republika. Ani nadnárodní unie, ani svrchovaný národní stát. Já se štěstí a pokoji učím u Krista. Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ Aby člověk došel k osobní šťastnosti a osobnímu pokoji, musí věřit. Nejde to bez víry, že mne nikdo neošidil, že mi nikdo nic nedluží, že na mne nikdo nechystá žádnou léčku. Nelze dojít pokoje, dokud staré křivdy bolí, dokud staré křivdy nejsou urovnány, odloženy, odpuštěny. Aby přestala má duše hladovět a žíznit, potřebuji věřit, že jsem u zdroje. Že je mi život dáván v hojnosti a bez podmínek, jako když Kristus štědře sytil zástupy. To on nám radí: Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstavající pro život věčný. Sto let sem, sto let tam. Amen.

2 Královská 6,15-24   86; Sv 23 ; 258; 690; 580

Kázání ve státní svátek v neděli 28. 10. 2018