Chleba s příběhem

Přeskakující gramofon. Snad vás, sestry a bratři, nepohorším, přirovnám-li právě přečtené biblické verše k desce, na níž přeskakuje jehla a z přístroje se dokola ozývá pořád to samé. Budete jíst nekvašené chleby, nebudete jíst kvašené. Odstraňte všechen kvas, nejezte nic kvašeného. To snad ani nejde nepochopit, jak jasně je vše řečeno.

A přeci, přeci je celá ta záležitost s nekvašenými chleby tuze podivná a zvláštní. Po sedm dní budete jíst nekvašené chleby. (15) Půst od všeho kvašeného má trvat celý týden. Nutno dodat: sváteční týden. Mojžíš popisuje, jak mají vypadat velikonoční svátky. Co má přijít na stůl.  Že to není obyčejný jídelníček. Zvláštní, mimořádné dny si zasluhují i zvláštní, mimořádné pokrmy. Však to dobře známe sami. Na narozeniny se peče dort, na vánoce cukroví (čím více druhů, tím lépe), k masopustu se smažívají koblihy a svatební svíčková musí být smetanovější než kdy jindy. Výjimečná situace se má projevit i na talíři. Také Bible zde mluví o sváteční hostině: Ten den vám bude dnem pamětním, budete jej slavit jako slavnost Hospodinovu. Budete jej slavit po všechna svá pokolení. To je provždy platné nařízení. (14)

Jenže v židovských velikonocích je tomu s chlebem jaksi naruby. Místo měkkého, nadýchaného, voňavého chleba, nad nímž se jeden oblízne a kvap-ně natáhne ruku po dalším krajíci, se o velikonocích podávají tvrdé, drolící se placičky. V lepším případě pěkně křupou, ale to je tak všechno. Smíchejte mouku s vodou a ihned upečte. Je to tak zvláštní pokrm, že se od něj dokonce odvozuje jeden z hebrejských názvů pro velikonoce: svátek nekvašených chlebů. Chag ha-macót. Macót neboli macesy se říká oněm neduživým chlebům. Po sedm dní se nenajde ve vašich domech kvas. (19) Opravdu, ani stopa po kvásku v jakékoliv formě nesmí být přítomná v židovských domácnostech. Chlebové drobečky jsou vymetány a páleny, spíže (a dnes i mrazáky) jsou probírány, aby v nich nezůstala žádná potravina, která prošla kvašením. Možná jste nyní někteří zbystřeli. Kvašením obilí přeci prochází i pivo nebo whisky. Ano, i ty musí pryč. A což teprve takový židovský pekař, jenž přes svátky rovněž nesmí vlastnit nic kvašeného? Ten je povinen kvásek spotřebovat či prodat nežidovi a po svátcích si koupit nový.

Svátek nekvašených chlebů. Zvláštní svátek. Místo, aby se napekly co největší lahůdky, úzkostlivě se dbá, aby veškeré pečivo i další jídlo byly na hony vzdáleny procesu kvašení a kynutí. Od večera čtrnáctého dne prvního měsíce budete jíst nekvašené chleby až do večera jedenadvacátého dne téhož měsíce. (18) Celý týden se nese v jednotném stylu. Proč najednou ta-ková zásadní výjimka uprostřed roku? Proč tak výrazný zásah do stravování? A proč zrovna o velikonocích? Příčina je zřejmá. Jak se vypráví v Bibli, stali se kdysi dávno Izraelci v Egyptě faraonovými otroky. Museli dřít na jeho stavbách.  S osobní svobodou ztratili i svobodu náboženskou. Jenom práce a robota, žádný prostor k zastavení a ztišení se před Bohem. Už jen pouhá zmínka, že by si na čas vzali volno a slavili bohoslužby, rozzuřila faraona k nepříčetnosti. Dozorcům a poháněčům nakázal, aby přitvrdili a Izraelcům naložili ještě víc práce. Tu pohár trpělivosti přetekl – pohár trpělivosti izraelské i Boží. Pod Mojžíšovým vedením se věci daly do pohybu. Přesněji řečeno – do pohybu se dali Izraelci. Když se egyptský odpor stupňoval a všechno vyjednávání bylo marné, sebrali se Izraelci jedné noci a pod jarním úplňkem vyrazili na cestu za svobodu. Před tím ještě povečeřeli pečeného beránka, a protože odcházeli ve chvatu, měli s sebou pouze nekvašené chleby. Upekli je narychlo před odchodem dřív, než těsto stačilo vykynout. Vysvobození z otroctví se tedy do paměti vepsalo jako chvíle, kdy se Bůh mocně zastal svého lidu – HALELUJA! – a ten lid při tom jedl nekvašený chléb.  A tak se na velikonoce u židů vzpomíná dodnes.  Budete dbát na ustanovení o nekvašených chlebech, neboť právě toho dne jsem vyvedl vaše zástupy z egyptské země. (17)

Židovské velikonoce, jinak zvané též pesach, mají svůj pevný řád. Je velmi důležité, co se během pesachu dostane na sváteční stůl, neboť velikonoce jsou svátkem slaveným kolem stolu. Doma u jídla se odehrává hlavní oslava, nikoli v chrámu či v synagoze. Během společné večeře se vypráví o vysvobození synů a dcer Izraele z egyptského otroctví. Pokrmy na stole i dění kolem stolu mají svůj pevný řád. My jsme si jej přibližně mohli už několikrát vyzkoušet na zelený čtvrtek i zde v kostele při sederové večeři. Právě slovo seder označuje „pořádek“, „řád“. Ke svátku nekvašených chlebů patří přesný průběh. A zde spočívá význam oněch podivných chlebíků. Velikonoční jídlo je součástí velikého příběhu. Když se mluví o tom, že během velké noci chleba nevykynul, tak se při tom nekvašený chleba jí. Právě spojení jídla a slova dělá z obyčejného pokrmu pokrm slavnostní. Jedinečný. Boží. Víra propojí symbol s významem a on promluví. Nekvašený chléb dnes svědčí o slavném vysvobození kdysi. Tehdy se stalo něco podstatného a až podnes se z onoho osvobodivého zázraku čerpá.

            Židé slaví velikonoce už po staletí víceméně stejně. Tedy i v dobách Ježíšových vypadala velikonoční slavnost velmi podobně.  Prostřený stůl a na něm nekvašený chléb čekající, až na něj ve vyprávění přijde řada. Také Kristus napřed doma s rodinou a v pozdějších letech s učedníky každoročně znovu prožíval Boží zásah do dějin, kdy byl vyvolený lid zachráněn před ne-přáteli. Nekvašený chléb toho byl dokladem. Pán dobře věděl, co kvas znamená. Z evangelia jsme v prvním čtení slyšeli Ježíšovu varovnou řeč na adresu farizejů. Hleďte se mít na pozoru před kvasem farizejů a saduceů. (Mt 16,6) Kvas je použit jako obrazem starého světa, který stále působí. Podle velikonočního vzoru Kristus touží, aby ten starý vliv skončil a dal se průchod novým věcem. Ježíš chce nový svět, který se musí oddělit od dávných sporů, vin, nenávisti. Od zastaralých, zkostnatělých náboženských pohledů na Boha jakožto přísného strážníka (což byl farizejský pohled).  Místo něj ať se prosadí pohled nový, který vidí Boha jako milující rodiče, který viny nesčítá, nýbrž pro míjí. Oddělit se, odtrhnout, odloučit se od starého stejně jako se na velikonoce odstraňuje všechen starý kvas. Ano, velikonoce nás učí výhledu k novému světu. Ke světu svobodnému, kde Bůh je blízko a lidé se společně radují z Boží pomoci.  

Sestry a bratři, nekvašený chléb jakožto starodávná součást velikonoc je sice zvláštní pokrm, avšak je to pokrm, jenž promlouvá. Vydává svědectví. Chleba s příběhem. Což nám v církvi vůbec není cizí. My křesťané navazujeme na židovské tradice. Nejenom že společně čteme z posvátné knihy, Bible, my také spolu posvátně stolujeme. I k našim shromážděním patří jídlo. Schválně, zkuste se vžít do nezasvěceného pozorovatele zvenčí, který nic o církvi neví a sleduje, co se čas od času zde vpředu kolem stolu Páně děje. Spatří počínání vcelku podivné. Říkáme tomu večeře, a přitom zde jíme zpravidla dopoledne. Říkáme tomu hostina, a přitom každý dostane jen kousek chleba a lehce si lokne vína. Stejně jako je u židů prazvláštní svátek nekvašených chlebů, tak i naše křesťanská večeře Páně je tuze zvláštní. Samy o sobě ty věci nedávají smysl. Jenže ani zde v kostele se při slavnosti nemlčí. Mluvíme tady o Bohu, o jeho velké moci, se kterou nás zachránil z moci zla. Právě spojení jídla a slova dělá z obyčejného pokrmu pokrm jedinečný, slavnostní. Duchovní. Víra propojí symbol s významem a on promluví. To je moje tělo, jež se za vás vydává. To je má krev, jež se za vás prolévá, říká Kristus. Rozlomený chléb a nalité víno svědčí o Kristově těle, za nás lámaném, o Kristově krvi, za nás prolité. Ano, stalo se to kdysi, ale platí to dosud. Stalo se to jiným lidem, ale platí to i pro nás. Bůh nás zachraňuje a my to chceme mít na mysli. To čiňte na mou památku, řekl Ježíš na velikonoce o lámaném chlebu. Tento vám den bude dnem pamětním, řekl Mojžíš na velikonoce o nekvašeném chlebu. Chléb s příběhem. S příběhem spásy. Chléb s příběhem, který se nepřestane vyprávět, dokud se lidé budou radovat z Boží přízně. Amen.   

Matouš 16,5-12          627; Sv 288; 510; 384; 550       1. Korintským 5,6bnn

Kázání v neděli 23. září 2018.