Kdo z vás má hodinky? A kdo umí poznat hodiny? A kdo se vyzná v kalendáři? Jeden měsíc za druhým, rok za rokem, vše plyne. Hodiny a kalendáře nám pomáhají určovat čas. Co bylo kdysi a co je dnes.  My lidé umíme počítat dny a přemýšlet o čase. Přemýšlíme, jak se svět změnil. Právě ty změny jsou zajímavé. Dřív a nyní.

Co bylo dříve jinak? Dříve lidé psali – brkem. Občas se objevila nějaká inkoustová kaňka. Dnes na psaní máme pera, tužky a propisky. A na delší psaní je výborný počítač s tiskárnou. Tam se kaňka neobjeví. (Když se ale pokazí, pak se to opravuje hůř než kaňka.)

Co bylo dříve jinak? Když lidé cestovali, jak se dostali z jednoho místa do druhého? Pěšky. Nyní máme auta a můžeme zajet všude tam, kam vedou cesty.

Co ještě bylo dříve jinak? Když byl někdo nemocný, vážně nemocný, ulehl na dlouhou dobu do postele. A mnohdy z ní už ani nevstal, protože spousta nemocí byla smrtelných. Dnes máme léky, injekce, operace a dobrou zdravotnickou péči. Léky často člověku vrátí docela rychle zdraví, postaví jej na nohy nebo dokonce oddálí smrt.

Určitě byste vymysleli spoustu dalších věcí, které jsou nyní jinak než dříve. Mnoho se toho časem zlepšilo. Svět se díky Bohu mění k lepšímu. Není pořád stejný, vyvíjí se. My věříme, že všemi změnami nás doprovází Pán Bůh. A jsme Bohu vděční za každou věc, která nám život ulehčí, usnadní, zlepší.  O jedné veliké změně k lepšímu si dnes povíme. Pochopitelně se o ní píše v Bibli, ale málokdo ji zná.

Vy víte, že o velikonocích vstal Ježíš Kristus z mrtvých. A že jeho učedníci a učednice začali vyprávět o jeho vítězství nad smrtí, o novém životě v Boží lásce, o odpuštění, o míru mezi lidmi, o pokoji v srdci. Všichni, kdo poznali Vzkříšeného, měli velikou radost. Setkávali se spolu (jako my tady v kostele), povídali si, zpívali a vyprávěli o Ježíšovi i svým sousedům a přátelům. Zatím se všechno ale odehrávalo jen v jedné zemi – v zemi židovské. A mezi židy. Lidé z různých národů mezi sebou měli ploty. Jedni se s druhými neženili, nemluvil spolu, nejedli spolu u jednoho stolu. Tak ani židé se moc nestarali se o lidi z jiných národů. Tak na to byli naučeni i Ježíšovi učedníci – zajímat se jen o lidi ze svého národa a ze své víry.

(1)       Ale říkal jsem, že budu mluvit o velké změně. Co se tedy stalo? Židovskou zemi ovládla cizí vojska. Římané. Aby mohli snadno přesouvat vojska, postavili si na břehu moře přístav a dali mu jméno „Císařov“ neboli „Caesarea“. Mezi vojáky v přístavu žil i jeden velitel, poručík Kornélius. Nebyl sice Žid, ale velice se o židovskou víru zajímal. Líbilo se mu, že věří jen v jediného a neviditelného Boha, nikoliv ve spoustu bůžků a bohyň. Kornélius a celá jeho rodina si rádi četli v Bibli, zkoušeli se po svém modlit k tomu neviditelnému Bohu. A taky penězi ochotně pomáhali potřebným. Zkrátka prima lidi.

(2)       Jednoho dne odpoledne, tak asi ve 3 hodiny, měl najednou Kornélius zvláštní vidění. Objevil se anděl a řekl: „Kornélie“. Poručík se zarazil. „Co se děje, Pane?“ Anděl mu odpověděl: „Bůh si váží tvých modliteb a tvé pomoci potřebným. Pošli do městečka Jope pro muže jménem Petr, najdeš ho u moře v domě Šimona koželuha.“ Kornélius poslechl a poslal pár svých lidí do Jope ke koželuhovi. (Kdo ví, co dělá koželuh?)

(3)       Petr si mezi tím vyšel odpočinout na střechu domu. (Domy tam mají rovné střechy. Skoro tam neprší.) Bylo kolem poledne. Modlil se a čekal na oběd. Náhle měl zvláštní vidění. Spatřil, jak z nebe sestupuje veliká plachta, chycená za rohy. V ní bylo plno zvířat. Ale jakých! – Ptáci, čtyřnožci, plazi, možná i ryby. Tvorové různých druhů a tvarů. Hlas mu přikázal. „Zabíjej a jez!“ Petr se zděsil: „To ne, Pane. Nikdy jsem nejedl nic nečistého.“ Židé totiž měli a dodnes mají přísné předpisy, jaká zvířata se smějí jíst a jaká nesmí jíst. Petr tyto zvyky dodržoval. Nejedl např. prasat, králíky nebo vodní zvířata bez šupin – raky či úhoře.  I my např. nejíme psy nebo kočky nebo žáby, které se v jiných zemí jedí. Petrovi se prostě příčilo jíst některá zvířata.

(4)       Hlas dodal: „Petře, neoznačuj za nečisté, co Bůh prohlásil za čisté.“ Dokonce se to opakovalo třikrát. Pak se plachta sebrala a vznesla se zpět vzhůru. Petr úporně přemýšlel, co to všechno může znamenat – čisté a nečisté. 

(5)       Mezitím Kornéliovi lidé dorazili do Jope. Koželuhův dům nalezli snadno. (Proč? – Páchnul vydělávanou kůží.) Dali se do řeči s Petrem. Pověděli mu o Kornéliovi, o vidění, jež měl, a o prosbě, aby Petr za ním přišel. Petr jim nabídl nocleh a hned druhý den ráno se vypravili zpátky do Ceasareji.

(6)       Když přišli ke Kornéliovi, padl voják před Petrem na kolena. Zvláštní – on velitel římského vojska klečí před obyčejným židovským rybářem. Petr jej ale vybídl: „Postav se, já jsme přeci jenom člověk jako ty.

(7)       V domě byli Kornéliovi příbuzní a přátelé. Žádný žid mezi nimi nebyl. Petr povídá: „Já jsem žid a my židé se s jinými národy nesetkáváme. Nechodíme do jejich domů, nejíme společně, nepřátelíme se. Podle našeho zákona jste nečistí. Ale Bůh mi včera ukázal, abych si nemysle, že mne setkání s nějakým cizím člověk může pošpinit či znečistit. Proto jsem za vámi přišel. Proč jste pro mne tedy poslali?“

(8)       Kornélius mu pověděl, co se stalo.  Jak jej Bůh vybídnul, aby pro Petra poslal, a že oni od té doby čekají, co a kdo přijde.“

(9)       Petr se zaradoval: „Nyní vidím, že Bůh nedělá mezi lidmi rozdíly. Nikdo pro něj není víc a nikdo míň. Přijímá všechny, kdo se na něj obrátí, bez ohledu na národ a jazyk a postavení.“ Potom všem v domě pověděl o Ježíšovi, jeho smrti a vzkříšení. O novém životě, který Bůh lidem dává.

(10)     Když to lidé uslyšeli, měli z toho radost. Začali se vděčně modlit i zpívat a Petr viděl, že je to úplně stejná radost, jako mají on a ostatní učedníci. Řekl: „Vůbec mi nevadí, že nejste z mého národa. Jsem rád, že mne Bůh přivedl k vám. Díky Ježíšovi máme společnou radost. Nic nebrání, abyste byli na znamení víry i vy pokřtěni jako my. Jsme jedna církev, i když jsme lidé různého původu.“

Co bylo dříve jinak? Dříve byla mezi lidmi hranice, které nešly překročit. Lidé si je vymysleli. Mezi mladými a starými, mezi muži a ženami, mezi černými a bílými. Jedni se s druhými nesetkávali. Nebo jen s omezeními. Mnozí lidé podnes hranice mezi lidmi dělají. Ty s námi být nemůžeš, tahle země patří nám. Čechy Čechům. Ale po velikonocích Bůh ukázal, že Kristus byl vzkříšen pro všechny. Bez hranic. Každý člověk může být pokřtěn, vstoupit do společenství víry. Proto máme křtitelnici zde v kostele – každý člověk má přístup k Bohu. To je ten velký přelom, převrat. Bůh se zajímá o všechny lidi.

A podobně i při večeři Páně. Pro všechny lidi Ježíš žil, pro všechny umřel a pro všechny vstal z mrtvých. Je pěkné, když zde u stolu jsme spolu s Němci, Američany. A i když tu cizinci nejsou, jsme s nimi spojeni 

Mk 7,24-30                 680; 660; 482; 201; 450                                 Ef 2,14-18

Kázání při rodinné neděli 21. 10. 2018.