Sestry a bratři, jsou modlitby vyslyšené a modlitby nevyslyšené. A pak jsou ještě modlitby, u kterých nelze jednoznačně říci, kam patří. Už se naplnily, nebo ještě se na jejich završení čeká? Když prosíme o uzdravení a zlepšení není vidět, znamená to, že se nic neděje? Ano, nevyslyšené modlitby bolí. A naopak, vyslyšené modlitby člověka těší a hojí duši.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes, říkáme v modlitbě Páně. Prosba, jejíž vyslyšení lze velice snadno ověřit. Schválně jsem v tuto neděli sáhnul po méně známém znění otčenáše z Lukášova evangelia: Náš denní chléb nám dávej každého dne. (3) Každého dne. Nastal snad ve vašem životě den, kdy jste neměli co do úst? Nedostali jste někdy svůj denní chléb? My všichni tady jsme dožili dneška, poněvadž znovu a znovu máme co jíst. Vynásobte svůj věk 365i a dostanete počet dnů, kdy jste na světě. Dostanete počet vyslyšených modliteb, kdy vám Bůh dal vezdejší chléb. Každého dne Bůh dopřává vyslyšení našim prosbám.

Náš denní chléb nám dávej každého dne. Samozřejmě že se nemyslí jenom na onen pověstný chleba o dvou kůrkách. I když i ten má svůj půvab. Kdo déle pobýval v cizině, ten vám potvrdí, jak se mu stýskalo po našem českém chlebu. Nám ve Skotsku se občas podařilo koupit podobně dobrý polský chleba. A jak jsme za něj byli vděčni. Ovšem když v modlitbě prosíme o chléb, tak myslíme nejenom na pečivo, nýbrž na celou obživu. Na vše, čím jsme živi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes: tedy i dobrou vodu a čistý vzduch. Zdravé a nezávadné potraviny. Nepředražené zboží. A také něco chutného pro mlsné jazýčky. Vždyť je tolik dobrých darů na světě, proč bychom jim měli být vzdáleni?

Náš denní chléb nám dávej každého dne. Cesta chleba na stůl je dlouhá. Zrno se musí dostat v pravý čas do půdy, musí mít dost vláhy, dost tepla, dost světla.  Potřebuje čas, aby vzešla stébla a naplnily se klasy. Jen si vzpomeňte na tu krásnou vůni, když v horkém létě jdete kolem pole dozrávajícího obilí. Je to zázrak přírody. Aby se tenhle zázrak nepokazil, o to také prosíme Boha slovy: chléb náš vezdejší dej nám dnes. Aby slunce svítilo, aby deště nebylo ani hodně, ani málo. Aby živá půda nezemřela vlivem našeho neuvážlivého hospodaření s chemií, s asfaltem, s vodou. Dosud Bůh dopřává našim modlitbám sluchu. Půda rodí, úroda je dostatečná. A zdaleka nejen obilí na chleba. Právě za úrodu dnes vzdáváme díky. Dary vystavené před námi jsou pro nás důkazem, že Bůh naše modlitby slyší. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Vnímejme pozorně Boží dary, všimneme si při tom i vyslyšených modliteb. Vyslyšené modlitby člověka těší a hojí duši.

Náš denní chléb nám dávej každého dne. Je dobře, když se urodí na polích a v zahradách. Jednomu se hned snáze věří, že jsme v dobré Boží péči. Vyslyšené modlitby člověka těší a hojí duši. Ale co když se neurodí? Nevyslyšené modlitby bolí. Když se příroda vzepře a místo zrodu předvádí zmar. Když vinou špatných podmínek není co jíst. I v dnešním světě najdeme místa, kde lidé umírají hlady. Naši zemi zasáhl velký hlad naposledy za Marie Terezie. Na vině nebylo sucho, jak bychom si mohli po letošku myslet. Roky 1770 a 1771 byly mimořádně deštivé, na podmáčených polích se nedalo kloudně pracovat. Navíc přišel pozdní sníh a mráz. Dva neúrodné roky vyhnaly ceny potravin víc než na pětinásobek. V Čechách údajně zemřelo ¼ miliónu lidí. Desetina obyvatelstva. I oni se modlili týmiž slovy: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A nebyli vyslyšeni. Nevyslyšené modlitby bolí. Ještě nyní. O to víc se sluší poděkovat za letošní úrodu.

Náš denní chléb nám dávej každého dne. Cesta chleba na stůl je dlouhá. Nejde jenom o obilí. Chleba je plod země a plod lidské práce. Prosba o náš vezdejší chléb se vztahuje i na traktory, které vyjíždějí na pole, na pluhy, kombajny, na sila a mlýny, na pekaře a obchodníky. Na ty, kdo dodávají strojům naftu a elektřinu. Kdo zajišťují bezpečnost, aby se jídlo nerozkradlo a peníze neztratily hodnotu. Upečený chléb na našem stole (i zde v kostele) je otiskem fungující lidské společnosti, v níž si lidé dělí úkoly a spoléhají jeden na druhého. Aby se tohle společenství lidské spolupráce nezhroutilo, o to také prosíme Boha slovy: chléb náš vezdejší dej nám dnes. Sluší se být vděčni, že žijeme mezi pracovitými lidmi v právním státě uprostřed mírové Evropy. I to je vyslyšená modlitba o denní chléb. Vyslyšené modlitby člověka těší a hojí duši.

Náš denní chléb nám dávej každého dne. Je dobře, když funguje společnost a hospodářství. Jednomu se hned snáze věří, že jsme v dobré Boží péči. Vyslyšené modlitby člověka těší a hojí duši. Ale co když se právo a hospodářství zhroutí, když vzplane válka nebo když k moci přijdou zlí lidé? To je pak o chleba nouze. Nouze o tisíc každodenních maličkostí, které zajišťují obstojné živobytí. Nevyslyšené modlitby bolí. Běhá mi mráz po zádech, když si vzpomenu na návštěvu Ukrajiny, kde nám nejstarší lidé vyprávěli o hladomoru ve třicátých letech. Jak zjara vyhlíželi první pupeny na stromech, aby měli co jíst. Komunisté byli neschopní hospodáři a všehoschopní zloději. Ve městech byl hlad, a tak dělníci na náklaďácích vyrazili na venkov a okradli vesničany o jejich zásoby. Lidem nezbylo ani na zasetí. Na Ukrajině vypukl hladomor. Holodomor, říká se tam. Tehdy se ještě nepodařilo bolševikům vymýtit víru, mnozí znali z pravoslavných kostelů modlitbu Páně. Mnozí se modlili: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A nebyli vyslyšeni. Počty mrtvých se odhadují od 3,5 miliónu do 10 miliónů. Nevyslyšené modlitby bolí. A snad ještě více bolí, že jeden bestiální diktátor svou hrůzovládou dokáže zmařit modlitby miliónů lidí. Tehdy v Sovětském svazu či v Německu, dnes v Severní Koreji, v Sýrii, v Zimbabwe. Dnešní díkuvzdání je i svátkem vděčnosti, že jsme takové krutosti a zvůle uchráněni.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes, prosíme znovu a znovu. Prosba, o jejímž vyslyšení se lze velmi snadno přesvědčit. Buď je co jíst, nebo není. Současně však je tato prosba velmi snadno splnitelná. Není zapotřebí zázraků, aby se uskutečnila. Jsme to my, lidé, kdo svou prací přispívá k tomu, aby nám byl denní chléb dán. Hned po potopě slyšel Noe Boží ujištění. Setba i žeň, chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země. (Gn 8,22) Bůh je připraven, svět je připraven a je pouze na nás, abychom s dělností vstoupili do Božího díla. Abychom tkali křehkou síť mezilidský vztahů, kde jedni sejí a sklízí, druzí melou a pečou, jiní rozvážejí a prodávají a další přinášejí na stůl. A všichni jsou nasyceni. Dokud nás pojí společná modlitba o náš chléb. – o náš chléb, nikoliv můj, a tvůj, a váš – tedy, dokud nás pojí společná modlitba o náš chléb, máme šanci, že se neroztrhne ta jemná síť vztahů mezi lidmi navzájem i mezi lidmi a přírodou.

Náš denní chléb nám dávej každého dne, učí nás Ježíš modlit se. Mohlo by se zdát, že koloběh života je v pohybu jaksi sám od sebe, od přírody, a že prosit, aby země rodila je nadbytečné. Není. Stačí málo a rovnováha je narušena. Jak přírodní, tak lidská. Chléb na našem stole není samozřejmostí. A nikdy nebude. Proto o chléb podle Kristova vzoru prosíme, proto za chléb podle Kristova vzoru vzdáváme díky. Dnes a kdykoliv jindy. Amen.

Genesis 8,15-22          205; 638; 169,1.3n; 103; S 484                     2P 1,4

Kázání při slavnosti díkuvzdání 14. 10. 2018.