(1)       Sestry a bratři, předložím vám čtyři obrazy. Ve všech jde o chleba. První obraz nám právě vylíčil evangelista Lukáš ve své knize nazvané Skutky apoštolů. Vypráví se v ní o vzniku církve a o jejím rozšíření v oblastech kolem Středozemní-ho moře. Dnes jsme díky Lukášovi nahlédli na samotný počátek církevních dějin někam kolem roku 30 našeho letopočtu. Církev tehdy byla opravdu tuze, tuze mladá. Její stáří se počítalo teprve na hodiny a dny. Vše začalo v jeruzalémském chrámu během svátků na prahu léta. Uplynulo právě sedm týdnů od velikonoc. Sedm týdnů od jitra, kdy byl Ježíšův hrob nalezen prázdný a učedníci s údivem začali zjišťovat, že vzkříšený Kristus je mezi nimi a že jeho slovo dále působí. Sedm týdnů hrstka nejvěrnějších Ježíšových přívrženců tápala a nevěděla, co dál. Jak mluvit před druhými o Ukřižovaném a Zmrtvýchvstalém? Jak vyjádřit nový ži-vot, novou naději, novou touhu milovat? Po sedmi týdnech z nich bezradnost a strach spadly. Dali se do řeči s poutníky, kteří ve velkém do Jeruzaléma přicestovali na svátky. Učedníci se odvážili se svou zvěstí vyjít na veřejnost a nadšeně ji zkoušeli vyjádřit, jak jen dovedli. Hlavního slova se chopil apoštol Petr, kterému již za putování s Ježíšem nechyběla rozhodnost a odvaha. Promluvil k zástupům. Vykládal Bibli. Kázal o Božím království, kázal o Kristu, který prošel utrpením do života, kázal o cestě, kterou o velikonocích Bůh vzkříšením přede všemi otevřel.

Ti, kteří přijali Petrovo slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. (41) Církev právě zrozená. Evangelista Lukáš si dává záležet, abychom si o ní udělali správný obrázek. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. (42) A pak to o pár řádků pro jistotu ještě jednou zopakuje. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem chválili Boha. (46). Pro první křesťany jsou příznačné tři věci: byli spolu, modlili se a lámali chléb. Takto jsou položeny základy církve. Zaprvé vytvářet společenství, scházet se, prolomit samotu a rozdělení, najít si čas na další lidi a sdílet se s nimi. To je církev. Za druhé: modlit se. Ve společenství víry se obracíme na Boha. Hledáme slova díků, snažíme se v prosbách pojmenovat své tužby, klademe Bohu otázky. To je církev. A do třetice – což možná někoho překvapí – lámání chleba. Dělení se o pokrm. Orientální chléb má dodnes tvar velkých placek, jež se nekrájejí, nýbrž lámou či trhají. Lámání chleba znamená rozdílení základní potravy. Každý má přístup k životu. To je církev.

            Byli spolu, lámali chléb a modlili se. Vykladači dodávají: mohlo se jed-nat o slavení večeře Páně, kdy se láme chléb na Kristovu památku a pije se víno z kalicha. Mohlo se ale také jednat obyčejné stolování, kdy věřící společně jedli. (Tomu nasvědčuje zmínka, že lámali chléb po domech.) Anebo se mohlo jednat o obojí dohromady. Společné jídlo, jehož součástí byla večeře Páně. Bohatí a zámožní se v lásce dělili o chléb s chudými a nemajetnými a přitom si všichni spolu připomínali Ježíšovu lásku a pohostinnost. Přímo takové pojmenování pro to ten-krát měli – agapai neboli doslova lásky. Křesťanská shromáždění jakožto hostiny lásky.

(2)       Obraz druhý. 14. století. Praha na sklonku vlády císaře Karla IV. Pulzující velkoměsto se svou nádherou i bídou. Horlivý kazatel Jan Milíč z Kroměříže roku 1372 kupuje bývalý nevěstinec zvaný Benátky.  Přetvoří jej na útulek pro bývalé prostitutky a další ženy ve svízelné situaci. Domu dá mu jméno Jeruzalém. Více než na starobylé židovské sídlo přitom však myslí na vytoužený Nový Jeruzalém, sestupující od Boha jako místo, kde srdce budou proměněna odpuštěním a kde lidé budou žít v míru. Jan Milíč chce do bližních otisknout Boží dobrotu, neboť právě ona dovede měnit život k lepšímu. Vedle Jeruzaléma se ubytovávají další lidé, studenti, bídně placení zaměstnanci i ti, kdo jsou se zákonem na štíru. A stejně jako kdysi o letnicích v jeruzalémském chrámě tak i v Milíčově pražském Jeruzalémě mocně vane svatý Duch.

Byli spolu a modlili se. S radostí a s upřímným srdcem. Jenom to lámání svátostného chleba jim oproti rané církvi chybělo. Společně sice jedli, to ano, ale k večeři Páně nechodili. Ve středověku nebývalo zvykem jít k přijímání vícekrát než jednou za rok. Mnohdy ani to ne. Při bohoslužbě stačilo, když za ostatní přijímal chleba pouze kněz, stejně jako víno. Prostí věřící měli ostych, měli strach přijímat eucharistický chléb při bohoslužbě. „Jsem tak velký hříšník, že nemůžu jíst ze vzácného Božího daru,“ byli přesvědčeni i obyvatelé a příznivci Milíčova Jeruzaléma. Ovšem u díla mezi nimi byl sám Bůh. Právě v tom mimořád-ném společenství odpuštění a naděje, ve společenství plném odhodlání změnit a napravit vlastní život, ve společenství kolem Bible, ve společenství modlitby a přímluvy jedněch za druhé lidé postupně zjistili, že potřebují Boží posilu. Původní postoj „Jsem tak velký hříšník, že nemůžu jíst ze vzácného Božího daru“ byl nahrazen postojem opačným, postojem mnohem, mnohem povzbudivějším. „Jsem tak velký hříšník, že musím jíst ze vzácného Božího daru. Neobejdu se bez Božích zdrojů. Jen díky Bohu se držím naživu a můj život má šanci se měnit k lepšímu. Je to Kristus, kdo mne posiluje na cestě. Zve mne ke své večeři.“

Sestry a bratři, změna to byla náramná, obrovská. Už ne sotva jednou do roka, nýbrž co nejčastěji, pokud možno každý den v pražském Jeruzalémě přijímali Kristův chléb. Tělo Páně. Tady se rodila reformace, kterou rozvinul Jan Hus a Jakoubek ze Stříbra. Ne náhodou stála Betlémská kaple hned za rohem. Osvobodivě působil objev, že jsme bezvýhradně odkázáni na Boží pomoc, ničím si ji nezasloužíme, a přeci se nás Bůh ujímá. Sytí nás svými dary. Proč se jim vyhýbat? Myšlenka častého přijímání a křesťanské sounáležitosti časem vedla k dalšímu kroku, totiž k požadavku, aby všichni věřící přijímali chléb a víno. Bůh nám je dává k posile – všem bez rozdílu. Ne náhodou je za dalším rohem kostel sv. Martina ve zdi, kde se na podzim 1414 obnovilo podávání kalicha všem účastníkům bohoslužeb. Cesta k našemu kalichu, začala po jeruzalémsku: Byli spolu, lámali chléb a modlili se. To je církev.

(3)       Obraz třetí. Severní Morava. Jaro 1945. Velikonoce toho roku byly brzo. Velký pátek připadl na 30. března. Z druhé světové války zbývalo necelých šest týdnů. Od východu postupovala Rudá armáda a před ní prchaly na západ desetitisíce německých civilistů. Ze snů o světovládné říši zůstala jen kocovina. Českými vesnicemi a městy táhly nespočetné zástupy utečenců, kteří ještě netušili, že se domů už nikdy nevrátí a že jejich zem přestane být jejich zemí. Na povozech, na kárkách, na zádech vlekly ženy, děti a starci chatrný úlomek svého dosavadního živobytí. Kostel v Hrabové stojí hned vedle hlavní silnice. Pan vikář Rudolf Šedý (rodák ze sousedního Jimramova) viděl ten proud nešťastníků. Byl člověkem nesmírně laskavým a soucitným. Věděl, že je Velký pátek a že značná část běženců jsou evangelíci. Odpoledne se vypravil do uprchlického tábora u vesnice Jedlí. (Na kole, 72 let, 15 km do kopce.) Dorazil bezpečně do cíle. A tam on, českobratrský kazatel, vytáhl kalich, chleba a víno a s Němci, s těmi Němci, které nenáviděla polovina Evropy, slavil večeři Páně. Byli spolu, lámali chléb a modlili se. Zase jednou mocně zavanul Boží Duch. Duch Stvořitel. Duch smíření. Vojáci v armádě ještě pracovali na porážce nepřítele. Ovšem křesťané v uprchlickém táboře u Jedlí už pracovali na usmíření nepřátel. Možná by jim to vůbec nebylo šlo bez lámání chleba, bez lámání Kristova chleba. To je církev.

(4)       Obraz čtvrtý. Dnešní poslední obraz si nemusíte složitě představovat. Stačí se rozhlédnout kolem. Polička, rok 2018, evangelický kostel. Je neděle, jsme tady jako každou jinou neděli. Pořád, od samého začátku, je to o tom samém. Byli spolu, lámali chléb a modlili se. Stavíme na prvokřesťanských základech. Tedy i lámání chleba. Onehdá jsme počítali četnost večeře Páně v našem sboru. Došli jsme k číslům 17, 18 ročně. V přepočtu zhruba co 3 týdny. Oproti oběma Jeruzalémům jsme o něco pozadu. Ale ne úplně. „A nakonec vás chci pozvat po bohoslužbách k pohoštění,“ slýcháme každý týden z ohlášek. Trochu jiné lámání chleba, spíše krájení buchet, ale pořád má v sobě cosi z onoho prvotního pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímný srdcem. Někdo čeká zázraky jako důkaz Boží existence. Avšak Bůh s okázalými zázraky šetří. Od počátku křesťanství však dělá jinačí divy. Byli spolu, lámali chléb a modlili. To vůbec není málo. Být spolu ve světě samoty a pevně vytýčených hranic. Byli spolu, lámali chléb a modlili. To vůbec není málo. Lámat chléb – sdílet se ve světě sobectví a zájmu o sebe, vlastní rodinu a nejvýše pak o vlastní národ. Byli spolu, lámali chléb a modlili. To vůbec není málo: Modlit se, hledat slova důvěry ve světě podezíravosti, zklamání a strachu. I tady v Poličce.  Jsme spolu, lámeme chléb, modlíme se. To vůbec není málo. To je církev. Boží zázrak, chcete-li. Amen.       

J 21,1-14                              637; S 278 ; 483; 582; 550               ž104