Tak tohle přesahuje všechny meze! Sestry a bratři, určitě všichni jsme si už takto někdy povzdychli. Nahlas nebo v duchu. Tohle přesahuje všechny meze! Užíváme této věty či nějaké podobné, když jsme rozhořčení. Když nám vadí, kam až jsou lidé schopní zajít. Co všechno si dovolují udělat. Povzdech se nám dere z úst, když vidíme nechutné hádky, podrazy, pomluvy. Povzdech se nám dere z úst, když slyšíme děsivé zprávy o pohromách přírodních či lidských. Ale hlavně si stěžujeme na chybějící meze, když se druzí obrátí proti nám. Když na nás někdo útočí, vznáší nemístné požadavky, narušuje soukromí.

            Meze a hranice. Kam až se může a kam už se nesmí. Každá společnost si vymezuje určité hranice přípustnosti. Také křesťanská církev jakožto společenství Božího lidu promýšlí meze lidského chování. Etické hranice. Co je slučitelné s Božím zákonem a co nikoliv? Všichni důležití kazatelé v bibli i mimo bibli mluvili o Bohu, ale to nešlo jen tak. Nutně mluvili také o lidech. Hlásali jaká je Boží vůle pro lidi. Hospodin chce dát životu svobodu a současně vymezuje prostor k životu. Odsud posud. Ne nadarmo nám Kristus v evangeliu vylíčil Boha jako dobrého otce. To neznamená, že s nebeskou protekcí můžeme žít, jak se nám zlíbí. Otcové přeci po svých dětech také občas něco chtějí. Tohle dělejte a tohle nedělejte! Dobří rodiče nenechávají děti růst jako dříví v lese, nýbrž se starají, aby z nich vyrostli pořádní lidé. Učí je znát meze správného chování.

Čerství korintští křesťané měli s hranicemi správného chování potíže. Byli opojeni svobodou. Radovali se, že unikli z pohanských představ o spáse. Uvolnili se ze složitých systémů zasvěcování, z předepsaných úkonů a zážitků, z finančně náročných obětí. (Ono přinést božstvu tučné dobytče také něco stálo.) V Korintě uvěřili, že jejich život před marností zachraňuje Kristus, nikoliv sebedůmyslnější procedura. „Haleluja! Dříve jsme kvůli své spáse tohle nesměli a tamto museli dělat. Ale teď už jsme Kristem vysvobozeni, teď už můžeme všechno!“ Slyšíte? Nerostl jim hřebínek. Byli svobodní až běda. Nehleděli na manželské svazky, byli neústupní v banálních sporech, stali se bezohlednými.

Tak tohle přesahuje všechny meze! I takto lze shrnout prorocké varování apoštola Pavla. K nepravostem nemůže mlčet a úporně vysvětluje. Milí Korinťané, svoboda neznamená bezuzdnost. Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast na Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království. (9n) Meze a hranice platí i v životě víry. V Božím království přeci nepanuje bezvládí, uplatňuje se v něm Boží vláda. Žije se v něm podle Božích zákonů, nikoliv podle vlastních sklonů a choutek. Přesně tohle Pavel rozjíveným Korinťanům objasňuje. Učí je žít ve svobodě.

            Meze a hranice a svoboda prostě patří k sobě. Dávnověcí Izraelci na útěku z Egypta prošli Rákosovým mořem. To moře je hranice – na jedné straně je otroctví ve faraónově říši, na druhé straně je svobodná země. Tahle hranice je dobře viditelná a židé její přechod podnes slaví o velikonocích. Ovšem křesťanům v korintském sboru se hranice hledaly obtížněji. U Božího království nelze hranice vyznačit na mapě jako nějakou čáru. Ona vede uvnitř lidských životů, vede naším jednáním. Z pohanských Korinťanů se díky Ježíšovi stali svobodní občané Božího království. Jenže i ono má své meze. Také Boží království má své hranice. Jsou oblasti, které k němu nepatří. Jsou lidské činnosti, které nespadají pod Boží vládu. Které jí vzdorují. Jednoduše: Pán Bůh nepřichystal místo pro lidi, kteří šíří zlo. Nespravedliví, smilníci, opilci, lupiči… Pavel předkládá výčet, jenž není zdaleka úplný, pouze ilustrativní.

            Hranice a meze Božího království. Na jedné straně svoboda Božích dětí, na druhé straně otrocká volnost hříšníků, kteří se řídí sami sebou. A to jste někteří byli, připomíná Pavel. (11) Byli jste na té druhé straně, na straně protivné Bohu. Apoštol však na Korinťany nevytahuje staré hříchy, aby jim srazil narostlý hřebínek. On mluví o bezbožné minulosti z jiného důvodu. Pastýřsky zdůrazňuje, že hranice je prostupná. Hranice kolem Božího království není obehnaná ostnatým drátem a není ani nabitá smrtícím elektrickým proudem. Vstup je možný, vstup je žádoucí. Ježíš jej otevřel. Přišel s evangeliem, aby nám přiblížil Boží říši na dosah. Na jediný krok víry. Dali jste se obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha. (11) Korintští už krok víry udělali. Obrátili se od pohanství k živému Bohu. A nyní se učí poznávat hranice jeho království. Jaký život ještě Bohu patří a jaký už nikoliv.

            Meze a hranice nebeského království. Díky Kristu jsou prostupné. Kdykoliv a kdekoliv pro každého. Ovšem prostupnost, proniknutelnost hranic ještě neznamená jejich zrušení. (Z Česka dnes přejedete přes hranice, ani nemrknete, přesto se ocitnete v jiném státě.) Podobně i v oblasti víry a mravů. Stále ještě platí rozlišení mezi vně a uvnitř Božího království. Hranici lze překročit svobodně. Svobodně lze opustit Boha. Na to dosud Korintští nepřišli. Byli jako urvaní z řetězu. Opíjeli se svobodou, ale nevšimli si, že se leckdy Bohu vzdalují. Pavel přesně ví, jak jim poradit. „Všechno je mi dovoleno“ – ano, ale ne všechno prospívá. „Všechno je mi dovoleno“ – ano, ale ničím se nedám zotročit. (12)

            Můžu všechno a právě proto všechno nedělám. Vybírám si. My křesťané jsme svobodní, ne abychom dělali, co se nám zachce. Jsme svobodní, abychom volili to, co prospívá životu. Abychom uskutečňovali to, co nezotročuje, to, co rozvíjí lidskou osobnost a lidské soužití. Neboť takový je Stvořitelův záměr: tvorové, kteří spolu žijí v lásce. Proto na sebe jako křesťané klademe přísnější požadavky nežli druzí. Nejde nám jen o nás samé. Snažíme se ukázat, jak se má žít s ohledem na bližní. Žijeme v rámci Božího království. Ještě sice úplně nenastalo, ale my už je radostně prožíváme. Snad si toho ostatní všimnou. O tomtéž mluvil pán Ježíš v úvodním evangeliu: Jste světlem světa a solí země. Vnášíte do stvoření cosi potřebného, nač se ono samo nevzmůže. Záleží na vašich skutcích. Tím, jak se chováte, ukazujete, v jakého Boha věříte. V Boha přátelského k životu a k lidem, v Boha nepřátelského k sobectví a nestálosti.

            Meze a hranice. Kudy vedou? Nemůžeme zůstat u včerejších odpovědí. Meze se posunují, hranice se mění. Někdy okolo roku 1920 otiskl týdeník Kostnické jiskry rozmrzelý čtenářský dopis. Pisatele pohoršoval zlozvyk, který se tenkrát koncem června rozmohl v pražských ulicích. Na nárožích se prodávaly kornouty s třešněmi. Kolemjdoucí si pochoutku koupili a pak – a pak plivali pecky všude možně. Tohle už přesahuje všechny meze!  Jak si někdo může dovolit znečistit peckou chodník? Veřejné prostranství! Závidím trochu onomu pisateli. Jak rádi bychom se museli zlobit jen na plivače pecek.

            Meze a hranice. Kudy vedou? Jaké jednání je dnes správné? Jakými skutky máme ukazovat na svého Boha? Etické otázky jsou důležitou součástí křesťanského svědectví v nekřesťanském prostředí. V současné době nám v Evropě neschází svoboda, scházejí nám meze. Míra, hranice. Rozlišení mezi dobrem a zlem. Naše civilizace se podobá korintským křesťanům. Aniž tušíme, co je správné, zkoušíme všechno možné. Je možné na přání zabíjet nemocné lidi. Je možné v laboratoři přeskládat základy života. Je možné vyrobit všeničící zbraně. Je možné za jednu večeři utratit tolik peněz, kolik by chudé rodině stačilo na celý život. Je možné zaplevelit televizi násilím a v novinách tisknout potupné obrázky.  Je možné opomíjet manželství a vytvářet volnější svazky. Všechno je možné – ano, ale ne všechno prospívá.

            Jsme světlem světa a solí země. Tedy sviťme a solme! Ukazujme světu, co prospívá. Přemýšlení o řádech, o lásce, přemýšlení o hranicích a mezích. Svoboda bez hranic je nesmysl. Všechno je mi dovoleno – ano, ale ničím se nedám zotročit. Znát míru – to je požehnání. Požehnaný život nespočívá v bezmeznosti. Bible používá zkratky. Neomezené množství věcí je jako přecpaný žaludek. Neomezené množství vztahů je jako smilstvo, nezakotvené, přelétavé. Tohle nechceme. Nemá smysl se honit za každou možností a pubertálně dokazovat, co všechno ještě můžu. Jídlo je pro žaludek a žaludek pro jídlo; Bůh však jednou učiní konec obojímu. Tělo však není pro smilstvo, nýbrž pro Pána, a Pán pro tělo. (13) Má smysl najít meze, najít Pána, který svým evangeliem určuje hranice. Připomínejme druhým, nač v honbě za neomezeností zapomínají. Život nám nezajistí ani hromada věcí, ani hromada zážitků. Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás. (14) A vzkřísí nás bez ohledu na to, kolik jsme si dovolili či kolik jsme toho vlastnili. Amen.

Matouš 5,13-16          209; 667; 494; Jsi naděje v zlých dnech; 555         Deuteronomium 30,1nn

Kázání v 11. neděli po Trojici 12. srpna 2018.