Milé setry, milí bratři! Je těžké vymyslet nadpis pro dnešní evangelijní oddíl. Jak jednoznačně a výstižně vyjádřit, co se vlastně stalo? Mluví se o uzdravení, o sobotě, o farizejích – co z toho vybrat? Kralická bible nadepisuje přímočaře: Pán uzdravil vodnatelného.  Ekumenický překlad volí vysvětlující nadpisek Spor o uzdravování v sobotu. Opravdu spor? Vždyť jsme o žádné hádce nebo rozepři nečetli. Žádná vášnivá výměna názorů se nekoná, nikdo se s nikým nepře. Hovoří jen Pán Ježíš, farizeové ti neřeknou ani slovo. Jak se píše – farizeové Ježíše pozorovali, mlčeli a nedokázali dát odpověď. Ježíš jedná a oni přihlížejí. Nevydali ani hlásku, tak jakýpak spor? Já osobně bych tento úsek evangelia nazval Provokace v sobotu nebo jednodušeji Sobotní provokace.

Celá ta provokační akce začala úplně nenápadně. Je sobota dopoledne, lidé se rozcházejí ze synagogy, kde při bohoslužbě oslavili den odpočinku. Jedním z kazatelů byl také nazaretský Ježíš. Leccos se už o něm ví, neboť krajem kolují hotové pověsti o jeho učení. Nyní ho tedy slyšeli na vlastní uši a jeho promluva mnohé zaujala. Mimo jiné též předního z farizejů. Ježíš neoslovuje jenom chudáky, ale také příslušníky místní honorace, lidi společensky dobře postavené.  Proto zve farizejský předák Ježíše na oběd a Ježíš pozvání přijímá.

Všimněte si, jak mnoho evangelijních událostí se odehrává v domácnostech – kolem stolu, při návštěvách a všelijakých oslavách. A na druhou stranu si též všimněte, jak málo se toho v evangeliu odehrává v oficiálním náboženském prostředí, při bohoslužbách. Ježíšovo náboženství se neomezuje na chrám, ale vstupuje do lidského soukromí. Ježíšova víra se vztahuje na běžný, každodenní život, i na tak obyčejnou věc jako je jídlo a společenství kolem stolu. Křesťanství nespočívá jen v modlitbách a v nedělních shromážděních, ale i v tom jak lidé spolu navzájem vycházejí. Zda si vůbec dokážou spolu sednout a trávit společně čas.

Skupinka farizejů si na Ježíše čas udělala. Zajisté se od něj chtějí něčemu přiučit o Božím království. Avšak více než učenlivost ovládá atmosféru napětí. Ve vzduchu visí otázka, farizeové čekají, co Ježíš udělá. Bude se chovat jaksepatří sobotně? Zachová sváteční klid? Nepřekročí meze slušného chování a dodrží Boží přikázání? Zvědavost farizejů je oprávněná. Ježíš se mezi lidmi těší pověsti moudrého učitele. Učitele, který se vyzná v Božích věcech a který pomáhá slovem i skutkem. Avšak v očích zbožných písmáků má Ježíš jeden závažný vroubek. Sobota. Bere ji na lehkou váhu. Nezachovává úctyhodné zvyklosti dané Božím řádem, protože si je přizpůsobuje podle svých potřeb. Jakpak se Ježíš zachová v tuhle sobotu, vyrukuje opět s nějakou výhradou vůči ní?

Nemáme zprávy o tom, jak se zábava kolem stolu vyvíjela. Farizeové pozorně Ježíše sledují a zatím mu nemohou nic vytknout. Až dosud nebylo po provokaci ani stopy. Zato teď se rozjede naplno. Kde se vzal, tu se vzal, objevuje se v jídelně nemocný muž. Trpí vodnatelností. Vodnatelnost není žádná otevřená rána, u níž hrozí náhlé vykrvácení či pád do mdlob. Je to choroba, která může ještě nějaký ten den počkat. „Vydržel to podnes, tak vydrží až do zítřka,“ uvažují farizeové. „Je přeci sobota a nesluší se cokoliv dělat. Nic ať neruší Boží klid sedmého dne!“

Ježíš však není v klidu. Hýbe jím soucit, neboť ten muž potřebuje pomoc. Trápí ho vlekoucí se choroba a pomoc mu přijde vhod již nyní. Ježíš stojí před rozhodnutím: dodržení předpisů nebo okamžitá pomoc. Zachovat klid nebo se z klidu nechat vyvést. Odpočívat nebo jednat. A náš Pán volí možnost, která pohorší, která narazí. Narazí u lidí, nikoliv u Boha. Kristus porušuje předpis o svátečním klidu. Porušuje ho však ne z libovůle a ku vlastnímu prospěchu, nýbrž ku prospěchu svého bližního. Zkrátka koná Boží vůli. Nebohému je pomoženo.

Proč Pán Ježíš jeden den nepočkal? Vlastně by bylo stačilo jen pár hodin a sobota by byla pryč. Nemocný by se mohl tak jak tak uzdravit později a navíc by byli spokojeni i zbožní farizejové. A tady jsme u Ježíšovy provokace. Farizejům a zákoníkům by se líbilo, kdyby vše běželo postaru a beze změny. Kristus Pán je však provokuje a mění svět. Překračuje hranice lidských zvyklostí i domnělých božích ustanovení. Ukazuje, že milosrdenství a soucit nezná meze. Ani v sobotu, ani v neděli nelze zůstat lhostejný k bídě bližních. Proto se smí navzdory předpisům v sobotu uzdravovat, vytáhnout syna z jámy, proto se smí i dnes vykračovat z vyježděných kolejí a zaběhaných stop. Snad se nám v této souvislosti stává srozumitelnější i Boží spravedlnost. Lidská spravedlnost ta se zakládá na zachovávání zvyklostí a zákonů, naopak Boží spravedlnost spočívá v milosrdenství a ve slitování. Někdy je prostě zapotřebí vykročit ze zachovávání dosavadních postupů a zkusit věci dělat nově. Právě v tom spočívá hledání Boží vůle.

Ježíš farizeje provokuje. Narušuje jejich řád světa. Ale ve své provokaci není agresivní. Postupuje mírně. Nenapadá zbožnou lidskou spravedlnost. Neslyšíme od něj posměch: Jen se podívejte, jak jste hloupí a zaostalí. Nic takového. Klade svým společníkům otázky a vyzývá je k pokání. Ke změně smýšlení, k novému pohledu na svět. Jen ať si sami přeberou a srovnají, co právě viděli. Zda je prospěšnější lpět bezduše na zaběhaných předpisech, anebo zda je vhodnější předpisy opustit a nechat se pohnout citem. Kdy se chováme více lidsky – když plníme úkoly jako mašina, nebo když napodobujeme Stvořitele a přetváříme svět podle milosrdenství a práva. Na které z obou cest mezi námi vane obživující Boží Duch?

Ježíš je provokatér. Boží provokatér – chová se vyzývavě vůči farizejům, vůči celé své době, vůči dějinám. Chová se vyzývavě i vůči nám. Provokuje a vyzývá k obnově života, k přehodnocení dosavadních stanovisek. Provokuje nás k víře – a to k víře v Boha laskavějšího a lepšího, než jsme se dosud nadáli. Vyzývá a pozývá nás k hledání Boží vůle, pozývá nás do Božího království. Kolik jen významných změn se v dějinách odehrálo, když se lidé nechali vyprovokovat a snažili se pohnout věci k lepšímu. Jenom z naší historie: vzdělanci Cyril a Metoděj si klidně mohli chodit v Cařihradě do knihovny a studovat o 106. Místo toho se nechali vyprovokovat, šli k nějakým barbarům na sever, aby je naučili číst a psát, poněvadž ti chudáci dosud neměli vlastní písmo. Anežka Přemyslovna se nechala vyprovokovat – od královské dcerky se čekalo, že bude důstojně žít u panovnického dvora. Ona však místo toho odešla starat se o nemocné a ze svého rodového důchodu financovala klášter. Mistr Jan Hus se nechal vyprovokovat. Zajisté, mohl být spořádaným knězem a splnit si svůj mladický sen: nosit pěkné rúcho a být lidem vážený. (Jeho vlastní výpověď.) Nechal se však vyprovokovat k hledání a hlásání pravdy. Nejeden tehdejší předpis přestoupil. Bylo by však pro nás lepší, kdyby předpisy nebyl přestoupil. Rozhodně ne! A tak dále, až do současnosti bychom mohli pokračovat v dlouhé řadě požehnaných Božích provokatérů. Je potěšující, že se v ní nachází i současný papež František, který se tak neotřele dovolává milosrdenství a soucitu, že z toho mnoha usedlým a zajištěným velebníčkům jde hlava kolem. Bůh mu žehnej.

Na závěr vám povím jedno své troufalé přání. Neděli co neděli před vámi stojím jako váš kazatel. Každý kazatel je tak trošku Kristovým zástupcem. Mým přáním je, aby má slova po vzoru Kristově provokovala. Aby provokovala tím správným způsobem. Aby ukazovala náš svět jako místo, kde dosud není vše rozhodnuto, kde s pomocí Boží probíhá v Kristově zápas o nalezení pravého lidství. (A tím pádem i o nalezení pravého božství.) Kéž by na všech místech, kde se schází Bož lid, i zde Poličce, zněla slova, která dosvědčují velikost našeho Boha a jeho přicházejícím království. Slova, která provokují k následování Krista na cestě tvořivého milosrdenství a práva. Amen.   

Deuteronomium 22,1-4.9.8                25; Sv 119; 192; 702; 419                 Efezským 4,22-24

Kázání v neděli 26. srpna 2018