„To po mě chceš hodně. To není úkol pro mne.“ Bratři a sestry, patří tyhle věty i do vašeho slovníku? Do mého ano.

Bylo mi 18 let, když jsem přišel studovat do Prahy teologii. Chtěl jsem se zodpovědně připravit na práci faráře, tak jsem se vedle fakultních přednášek přihlásil i na hudební výuku, kterou pro bohoslovce organizovala církev. Na starost nás tenkrát měl Tomáš Najbrt, jehož písničky najdete i v našem zpěvníku. Tomáš je velice šikovný hudebník, netuším, co si pomyslel, když za ním přišlo takové ucho jako já. „Co tě mám učit?“, zeptal se. „Chtěl bych se naučit hrát na kytaru tak, abych mohl doprovázet zpěv v kostele.“ Neskromné přání. A tak to začalo. Neuměl jsem vůbec nic. Jak se kytara drží, jak se chytají struny, co znamenají akordové značky a jak se vztahují k notám. Bylo to těžké, poskládat neohebné prsty, aby výsledný zvuk byl co k čemu. Můj učitel byl trpělivý. Postupně mi všechno vysvětloval. A pamatoval na mé úvodní přání. Doprovázet na kytaru písně z kostelového zpěvníku.  Už asi na třetí hodině, kdy má úspěšnost v chytání akordů byla sotva desetiprocentní, vzal zpěvník, otevřel a řekl: „Vymysli akordy k téhle písničce!“ Dodnes si ji pamatuji. Byl to žalm 99. Ty žalmové melodie pocházejí ze 16. století z Ženevy, nemají  pro nás běžné harmonie ani rytmus. (Navíc onen žalm je v F dur – kytaristé vědí.) Byl to super tvrdý oříšek. „Tomáši, to po mně chceš hodně. To není úkol pro mne.“ „Ale jen se do toho dej,“ zněla neústupná odpověď.

„To po mě chceš hodně. To není úkol pro mne.“ Ta slova v různých obměnách zaznívají v našich životech. Ta slova, ta nálada zní jako refrén také v Bibli. Dokonce na těch nejdůležitějších místech, kdy jde o všechno, totiž o život. „To po mě chceš hodně. To není úkol pro mne.“

Tak například Mojžíš. Musel z města utéci před zákonem, pryč od královského dvora, kde ho vychovali. Byl obviněn z vraždy. On, uprchlík, štvanec zašitý kdesi v pohraničí se dal na chov ovcí a při jedné ze svých pasteveckých pochůzek narazí na hořící keř. Tam – z ohně a ze svatosti – k Mojžíšovi promluví hlas: „Sundej si boty, neboť toto místo je svaté.“ Mojžíš tak učiní. A hlas velikého JSEM, KTERÝ JSEM, říká: „Můj lid je utlačován krutou faraonovou vládou. Živoří v otroctví. Slyšel jsem jejich nářek a pláč.“ Jenže pak Bůh neřekne: Půjdu tam a vyřídím to. Ne. Bůh řekne: „Ty, Mojžíši, ty tam půjdeš. Postavíš se před faraona, podíváš se mu do očí a řekneš: Propust můj lid.“ – Mojžíš je zaskočen. „To po mě chceš hodně. To není úkol pro mne.“

Nebo možná znáte příběh o půvabné Ester. Ona, židovský sirotek, vychovávaná strýcem, se v exilu stane nešťastnou obětí obchodu s lidmi. Je v paláci zařazena do živého inventáře, aby byla králi k dispozici, kdykoliv se mu zamane. Esteřin národ, Židé, jsou zatím ve velkém ohrožení. Chystá se na ně pogrom, genocida, neboť ti, kteří jsou právě u moci, vládnou nenávistí a libují si v násilí. Uprostřed téhle temné situace Bůh neřekne: „Pohleďte, jak já teď vstoupím na scénu.“ Ne, nic takového. Ester od svého strýce uslyší křehký Boží vzkaz: „Možná, možná že právě kvůli tomuhle okamžiku jsi tam, kde jsi. Abys uprostřed brutálního režimu byla agentem míru a spravedlnosti. Abys zachránila svůj lid.“ A také Ester se na jazyk derou slova: „To po mě chceš hodně. To není úkol pro mne.“

Jak lze vidět, když Bůh v Bibli oslovuje lidi, často je zaskočí smělostí výzev a odvážností úkolů. Ale přesto Bůh lidi oslovuje a zve je ke spolupráci na vykoupení. „Ale jen se do toho dej!“

Tu přišel Ježíš z Galileje za Janem k Jordánu, aby se dal od něho pokřtít, čteme v dnešním evangeliu. (13) Dovolte, abych vám Jana, zvaného Křtitel, trochu představil. Jan je tuze zvláštní postava. Prorok, kterého si lidé zvědavě přicházejí poslechnout v hotových zástupech. O Janově vzdělání nevíme vůbec nic, zato však přesně známe jeho oděv a stravu. Na sobě má velbloudí kůži a živí se kobylkami a medem divoký včel. Vždyť jsem říkal, že je to tuze zvláštní postava. Pro jedny je to ještě podivín, pro druhé je to už šílenec. A Jan káže – ne v nějakém kostele pěkně pod střechou, nýbrž na poušti. Nepraktičtější místo abys pohledal.

Ale Jan je na pustých místech rád a záměrně. Hovoří o pustině života, o zdevastované krajině lidského soužití. Poušť je mu ilustrací, součástí jeho kázání. Jan hovoří o dávném proroku Izajášovi, který mluvil do doby zpustošené válkami a očekával její proměnu. Obnovu. Znovuzrození z Boží moci. „Lidi, pomoc je vám už blízko. Bůh jde za vámi. Připravte mu cestu. Pahorky srovnejte, údolí zasypte, křivolaké cesty napřimte, aby k vám Bůh co nejsnáze dorazil.“ Jan je kazatelem útěchy: když máte chuť všechno vzdát, do vaší pustiny přichází Bůh. Jan nevybízí posluchače, aby ze sebe nějak vyždímali naději, nýbrž aby činili pokání. Přiblížilo se království Boží, čiňte pokání a věřte evangeliu. (Mk 1,14)

Když se řekne pokání, cítíte tady v sobě takový pálivý pocit viny? Ne? Já také ne. Pokání totiž nevnucuje pocit viny. Pokání je změnou mysli. „Změňte smýšlení,“ říká Jan. Obnovte svůj způsob uvažování. Jestliže jste to už vzdali a myslíte, že podobu světa mohou určovat jenom císařové a jim podobní, změňte smýšlení. Jestliže myslíte, že náš politický systém je tak pokažený, že z něj může vzejít jenom prospěchářství a nic dobrého či spravedlivého, změňte smýšlení. Bůh už je na cestě. Bůh se chystá dělat věci, které vás povzbudí. Jestliže se z vašeho chování vytratila láska a spravedlnost a utrácíte za věci, které z lidí vysávají více peněz než je fér, změňte smýšlení. Jestliže vidíte potřebného, pomozte mu. Rozdělte se o plášť. Změňte styl myšlení, jednání, mluvení.

Jan káže a křtí. Kdo se chce namočit do těch nových, slibných věcí, přichází za Janem a nechává se pokřtít. Je to divný obřad. Máme v kostele konvici na vodu a křestní mísu. A my – když někoho vypravujeme na cestu následování Krista, když jej přibíráme na cestu lásky k Bohu a k bližním – my ho polijeme vodou… Janovým současníkům to divné nepřipadalo. Znali různá obmytí. Kdo přišel do styku s krví či infekcí, musel se předpisově omýt. Když se nějaký pohan, pro židy příslušník nečistého národa, chtěl připojit k chrámové bohoslužbě, musel projít obřadným obmytím. Existovala i hnutí, která svou odevzdanost Bohu a úsilí o čistotu manifestovala opakovanými koupelemi. Lidé tedy u Jana podstupují známou věc. Vědí, že křest znamená změnu. Trans-formaci. A tak Jan lidi křtí – svět se může změnit k lepšímu. Jan křtí – Bůh se blíží. Jan křtí – přichází někdo mocnější, než jsem já. Nejsem mu hoden zapnout sandály. Jan křtí vodou – ale on bude křtít ohněm a Duchem svatým.

Jan křtí a tu k němu přijde Ježíš. Sestoupí za ním do řeky. Podívá se Janovi do očí a Jan rázem ví. „JE TO TADY“. Jan chce odejít ze scény. Uvolnit místo slavnějšímu. Nechat svítit reflektory jen na něj. Ale Ježíš mu řekne: „Ne, ne, ne. Nikam nechoď.“ Jan je zaražen. „Cože, já mám křtít tebe? To po mě chceš hodně. To není úkol pro mne:“ Asi Janovi rozumíme. Ježíš je Pán, Křtitel je jen sluha, který chce ustoupit do pozadí. Copak může pokřtít Krista? „Ale jen se do toho dej,“ pobízí Ježíš svého předchůdce. „Ne, křest nelze pominout. Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost. Vše, co je správné. Co si žádá Bůh.“ (15). Tu mu Jan už nebránil. (16)

A Ježíš je pokřtěn. Vystoupí z vody. A z nebe na něj sestoupí Duch Boží, aby mu dal sílu a moc. A z nebe zazní hlas: „To je můj milovaný Syn“, aby se to dozvěděl celý svět. Vykupitel přišel mezi lidi. Ovšem bez Janova křtu by to nešlo. Jan udělal cosi, co ho svým významem přesáhlo.

Bůh dne pokračuje v Ježíšově misi. Přináší lásku, spravedlnost, útěchu, naději do budoucna. Proměňuje svět tak, aby se v něm dalo lépe žít. Pán Bůh nechce, abychom my odešli ze scény. Touží, aby jiskra jeho Ducha přeskočila na nás, aby skrze nás znělo jeho slovo do současnosti. Bůh potřebuje naše ruce a naše hlasy. Jděme do světa jako křtitelé, choďme světem jako křtitelé. Křtěte, namáčejte náš svět do nového světa. Do Božího království. Může se to zdát být nad vaše síly. Avšak Bůh věří, že s jeho pomocí ten úkol zvládneme. Amen.

Izajáš 40,1-8               136; Sv 146; Krok za krokem, 367; 163      

Kázání při křestní bohoslužbě 2. února 2020.

Původcem inspirace pro kázání je Patrick Messer, kazatel v Lincolnu, Nebrasca, USA