Má vůbec smysl modlit se? Má význam pronášet nějaká slova na Boží adresu? Co je Stvořiteli veškerenstva po našich titěrných osobních záležitostech? Sestry a bratři, kladete si někdy tuhle otázku? Anebo ji vyostřím: Připouštíte si tuhle pochybnost – má vůbec smysl modlit se?

Když se nad modlitbou zamyslíte kolem a kolem, spatříte náramně podivnou činnost. Pronášíme do vzduchu slova a domníváme se, že je Bůh slyší. Že slyší právě i ta moje slova a že k nim přihlédne ve své péči o kosmos a čas. Nekonečný, neustále se rozpínající vesmír, klenoucí se přes miliardy let vzad a patrně ještě přes víc miliard let vpřed. A v tom všem já a moje zvuky, které vypouštím z úst. Podivné. Pošetilé? Snad. A aby vše bylo ještě pošetilejší, slova modlitby nemusejí ani opustit naše rty. Nemusejí být vyslovena nahlas, mnohdy je jaksi přemíláme jen ve svých nitrech a věříme, že i tehdy nám Bůh rozumí. Své modlitby nemusíme ani pořádně formulovat, nepotřebujeme je ani vložit do slov, vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte, říká Ježíš. (4)

Má vůbec smysl modlit se? Někdy si říkám, že modlitba je mnohem, mnohem odvážnější projekt nežli víra. Schválně zkusme tuhle provokativní myšlenku dotáhnout. Kdo má bližší vztah k Bohu? Ten, kdo v Boha věří? Nebo ten, kdo se k Bohu modlí? Jaké pojítko s Bohem je intenzivnější – modlitba, či víra? Nezlobte se na mne, ale mně vychází modlitba. Leckdo v nějakého Boha věří, ale nic moc od něho neočekává. Nesvěřuje se mu se svou úzkostí. Pouze nechává věci jen tak beze slova plynout. Beze slova modlitby. Bůh pak vystupuje jakožto vrchní správce stvoření, který do mých prostých záležitostí nezasahuje. Bůh v odstupu. Bůh distancovaný. Apoštol Jakub ve svém dopise ironicky poznamenává: Ty věříš, že je jeden Bůh? To je správné. Jenže i démoni tomu věří. (Jk 2,19)

Víra se může smrsknout jen na přesvědčení o existenci Boha. Žádná vášeň, žádná touha, žádný vztah, žádná láska. I taková může být víra. Lze v Boha věřit a s Bohem přitom nepočítat. Avšak kdo se modlí, ten počítá s Bohem. Počítá s Bohem naslouchajícím, s Bohem zajímajícím se, s Bohem aktivním. Zde se dostáváme k odpovědi na úvodní otázku. Má vůbec smysl modlit se? Ano, pokud se vztahuji k Bohu, který není netečný. (Malá odbočka: Tady by se mi líbilo slovo tečný jako opak netečnosti, ale v češtině takové slovo jaksi nemáme.) Takže neříkáme, že Bůh je tečný, nýbrž že Bůh není netečný. Týká se ho, dotýká se jej naše modlitba. Modlitba je naším dotekem Boha. Trochu se zdráhám použít následující obraz, ale použiji ho: modlit se znamená strčit do Boha. Modlitba je náš strk do Boha. Modlitba je naším dotekem Boha. Dotekem, který uvádí Boha do pohybu. Bůh není strnulý, nehybný, nýbrž je pohnutelný. Proto má smysl modlit se.

Víte, já tuhle otázku, tuhle pochybnost nemám vyřešenou jednou provždy. Stále znovu a znovu se ptám, má smysl modlit se? A když už, pak jak? Jak se modlit? Ejhle, dávná prosba učedníků: Pane, nauč nás modlit se! (L 11,1) Když přemýšlím o modlitbě, stále znovu a znovu se rád vracím k evangelijnímu příběhu o kananejské ženě. (Mimochodem, vybral jsem jej letos už jednou, totiž pro kázání před americkým táborem. Tehdy kvůli motivu Ježíšovy cesty přes hranice. Na dnešek připadá dle celoročního rozpisu biblických čtení. Proto ho opět slyšíte.) Žena pohanka, kdoví v jaká všelijaká komická božstva věřila, tahle žena pohanka se obrací na Ježíše se svou prosbou. Naléhavou prosbou.

Přísně vzato se nejedná o modlitbu. Ona pokřikuje na cizince, který zavítal do její vlasti a od kterého si ona slibuje pomoc. „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ (22) Za koho přesně Ježíše považovala, můžeme jenom hádat, ale rozhodně v něm viděla zprostředkovatele božské pomoci. Takže asi přeci jenom šlo od modlitbu. Ale o modlitbu hodně nestandardní. Nešťastná matka ale neřeší víru. Teologie sem, teologie tam. Jí nezáleží na vybroušených věroučných postojích, ona potřebuje pomoc pro svoji těžce nemocnou dceru. A jak už jsem se dnes ptal: Kdo má bližší vztah k Bohu? Ten, kdo v Boha věří? Nebo ten, kdo se k Bohu modlí? Nepochybuji, že pouto mezi onou bezejmennou ženou a mezi Bohem bylo v onen okamžik náramně silné. Pevné jako u málokoho jiného. Taková těsná blízkost k Bohu, jakou člověk možná prožije jenom párkrát za život, ale pak už je jednou provždy poznamenán svou zkušeností.

Smiluj se nade mnou. Žena všechnu svou naději vrhla do své prosby. Nic si nenechala stranou, žádnou rezervu racionality, výhrad a námitek. Žádnou rezervu uměřenosti, důstojného chování v očích okolí. Přihlížející učedníci jsou pohoršeni jejím chováním. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí! (23) Ona na nás huláká. Povykuje, baba jedna.“ Ach, co že navenek působí trapně?! Její zoufalá mateřská optika je jiná nežli spokojená optika učedníků. Tady jde o srdce. Tady jde o budoucnost milovaného člověka. Buď Bůh pomůže, nebo je vše marno a moje dcera bude nadále trpět. Pevné, přepevné je pouto, jímž se Kananejka připoutala k Bohu. To pouto je tak silné, že ji udrží, i když ji Ježíš poměrně drsně odmítne. „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ (26) Odmítnutí. Co odmítnutí – hotová studená sprcha. Ledová, až člověku tuhne krev v žilách. Tohle že má být milující Kristus? Tohle že má být odpověď na modlitbu?

Má vůbec smysl modlit se? Někoho by odmítnutí odradilo. Nevyslyšená modlitba prostě k dalším modlitbám prostě nemotivuje. Jednoduchá zkušenost: když něco nefunguje, tak to zkrátka nebudeme používat. Tečka. Proč Ježíš ženě nevyhověl, by bylo na další kázání. Tři tucty kázání a pořád by jich nebylo dost. Vlastně podstatná část věrouky se týká toho, proč Bůh nevyslýchá naše modlitby, proč modlitba nefunguje. Proč Bůh „nefunguje“, jak bychom si přáli. To si nechme na jindy. Sledujme dále scénu z okolí Týru a Sidónu. Žena se nedala odradit tvrdým příměrem se psy a chlebem. Naopak, chopí se jej a rozvine jej podle svých potřeb. „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ (27) Haleluja! Trefa. Ona vyhmátla, co je důležité. Vsadila na Boží hojnost a štědrost. „Hej, přece je dost pro všechny, tak proč Ježíši, skrblíš?“ Haleluja podruhé: žena Ježíše přesvědčila. Ukázala mu obrovský důvod jak k modlitbě, tak k vyslyšení modlitby. Láska, slitování, milosrdenství. Hlavně jde přece o ty, za něž se modlíme.

Má vůbec smysl modlit se? Jestliže máte někoho rádi, pak ano. Často vám nic jiného nezbude, když vyčerpáte všechny ostatní způsoby pomoci. Nic jiného, než svěřovat své blízké do Božího milosrdenství nakonec nemáte. Svěřovat je tam stále znovu a znovu. Neboť vaše láska nekončí s jednou, dvěma nevyslyšenými modlitbami. Ani s tisícem nevyslyšených modliteb nekončí. Proto má smysl modlit se. Protože milujeme a nemůžeme jinak. Vsázíme na slitování. Kananejská žena nás tomu učí.

Smiluj se nade mnou, Pane! Základní slovíčka víry. Existuje mnoho modliteb a stále přibývají nové. Což je dobře. Říkám si, kdybychom chtěli vybrat nějaké základní modlitby, jakési modlitební minimum, ta nejnepostradatelnější modlitební slova, která by to byla. Často si kladu otázku, bez jakých slov se moje modlitba neobejde. Pokoušel jsem se redukci dotáhnout až na hranu, až na dřeň osekat všechna slova, jež v modlitbě používáme. Víte, kolik mi jich zbylo? Na prstech jedné ruky byste je spočítali. Pane, smiluj se! Haleluja! Amen. (Ovšem bez amen bych se asi obešel.) Takže si jen čtyři. Hlavní jsou ony dvě pozice víry, vložené do čtyř slov. Pane, smiluj se a Haleluja. Dvě základní pojítka s Bohem. Nářek a chvála. Chvála ve slově Haleluja. (Pokud vám nesedí hebrejské haleluja, můžete sáhnout třeba po latinském Gloria neboli sláva. Vyjde to nastejno.) No a nářek, všechen ten žal, ta bolestivá láska, ta touha po štěstí po milované osoby, ta touha, která ne a ne se naplnit, ta touha po šťastném životě je vložena do slov „Pane, smiluj se.“ Bože, já už nemám žádné zdroje, jak sobě a druhým štěstí opatřit, teď už mi musíš pomoci ty sám. Pane, smiluj se. Což právě tahle modlitba není začátkem štěstí? Proto má smysl modlit se.

Základní slovíčka víry. Haleluja a Pane, smiluj se. Nedělám si příliš vysoké ambice ohledně svého stáří, včetně své tělesné a duševní svěžesti. Budu chřadnout (což se mým dětem asi nedobře poslouchá, ale holt tomu tak bývá.). Přeju si, opravdu moc si přeji, aby až všechno poztrácím, mně zůstala k modlitbě aspoň tahle slova. Haleluja, Pane smiluj se. Církev brzo objevila, že se v nich skrývá opravdový základ důvěry. Proto slova ponechal v originále (podobně jako Amen.) Dodnes se zpívá napříč církvemi v řečtině, jak to máme zapsáno v Bibli, Kyrie eleison. Pane, smiluj se. Vůbec se nedivím, že se tahle slova udržela v paměti. Protože ona jsou vepsána hlouběji, než jen do paměti. Jsou vepsána do srdce.

„Ženo, tvá víra je veliká,“ hodnotí nakonec Kristus ženin přístup. (28) Doposud jsem si vždy myslel, že Ježíš hovoří o víře, s jakou žena za ním přišla. Až nyní mne napadlo, že možná nehovoří o počátečním stavu, nýbrž o stavu výsledném. Veliká víra tam na počátku možná vůbec nebyla. Možná se zrodila až při onom setkání. Při té erupci rodičovské lásky. Při tom náporu touhy, touhy po Božím soucitu a slitování, jemuž jsou Kananejka i Kristus společně vystaveni. Zajímavá otázka: Je víra předpokladem modlitby? Anebo je víra výsledkem modlitby? Co bylo dříve: slepice, nebo vajíčko? Modlitba, nebo víra? Tak přece přicházíme na bohoslužby, tak vstupu-jeme do vztahu s Bohem. Že naše víra je slabá, vachrlatá. Ale odejít odsud chceme s vírou posílenou. Ano, víra a důvěra může být výsledkem modlitby. Proto má smysl modlit se. Amen. 

Genesis 18,20-33           33; S 65; 669; Kyrie braz., 681; 412    1 J

Kázání v neděli 27. září 2026.