Pochválen buď Bůh – Bůh veškeré útěchy! Takto vznosně a slavnostně začíná druhý dopis korintským křesťanům. Milé sestry a milí bratři, stojí za připomenutí, kdo napsal tenhle oslavný verš. Apoštol Pavel – člověk na cestách, člověk bez stálého domova. Starověký poutník, který se trmácel tisíce kilometrů od města k městu jen proto, aby lidem vyprávěl o Ježíši Nazaretském. Na něho Pavel všechno vsadil, s ním spojil svůj život. Pavel byl jedinečným hrdinou víry. Vzdal se pohodlí, vzdal se klidného, zajištěného života, zřekl se soukromí, aby mohl být co nejvíce s druhými lidmi. Hovořit s nimi, poznávat jejich svět, ptát se s nimi po smyslu životních peripetií a společně zkoumat, co k tomu říká Bible. Od města k městu putoval apoštol Pavel, aby s lidmi žil a dával jejich život do souvislosti s Kristovým evangeliem. S evangeliem, které obživuje.

Pavel byl s lidmi, jelikož to je ten nejlepší způsob, jak přiblížit Krista. Ve svých dopisech Pavel několikrát opakovaně vyznává: toužím po vás, chci vás uvidět, přeji si být opět mezi vámi, spolu s vámi rozmlouvat o životě v Bohu a k témuž Bohu se s vámi i modlit. Pavel byl člověk nesmírné touhy. Proto se vzdal soukromí, aby mohl sdílet víru. Právě ono Pavlovo pobývání s lidmi si zaslouží obdiv. Vždyť i dnes se najde jen málo lidí, kteří jsou schopni se druhým cele otevřít. Rozevřít své srdce dokořán, vpustit bližní bez výhrad dál, vydat se až do krajnosti a přiblížit se k nejniternějšímu nitru. I dnes jsou vzácní lidé, kteří dokáží naslouchat, dokonale se vcítit do cizí radosti či do cizích strachů. Apoštol Pavel to dokázal. Žil otevřený život. Věnoval se lidem, aby v jeho slovech a činech poznali Krista. Toho Krista, který odpouští viny, který rozjíždí ve starém světě nový svět, Boží království. Pavel se dal lidem zcela všanc a vůbec nic o Kristu si nenechal pro sebe. Nějak tak si můžeme představit naplnění Ježíšova příkazu o lásce k bližním. S trochou nadsázky lze říci, že Pavel by se pro druhé rozkrájel. Prostě byl obětavý, neboť jej obětavosti učil mistr nad mistry, Ježíš. Ale – všechna dobře míněná obětavost je málo platná, narazí-li na lidský vzdor a nepochopení.

Pochválen buď Bůh – Bůh veškeré útěchy! Pavel píše tato slova po nehodě. Mezi Pavlem a Korinťany došlo havárii, k bouračce. Přesně nevíme, jak se to stalo, usuzujeme pouze z náznaků. Pavel navštívil své korintské přátele, jelikož mu na nich záleželo. Svou přítomností chtěl podpořit církev v Korintu. Jenže došlo k jakési srážce mezi tamními věřícími a apoštolem. Korintští patrně nedocenili Pavlovo úsilí, někdo ho nejspíš i pohaněl. A také Pavel asi v kritickou chvíli řekl své. Každopádně se můžeme domnívat, že jejich rozchod nebyl šťastný. Zůstala trpká pachuť, nepříjemná vzpomínka a zranění. Inu jako po dopravní nehodě. Akorát ne zvnějšku, nýbrž uvnitř. Vnitřní zranění, zranění na duši.

Co teď? Co dělat dál? Na obou stranách vládne zármutek. Korintští se trápí, že jim nerozumí Pavel. Ten Pavel, který spoluzakládal jejich sbor, který mnohé z nich přivedl ke Kristu, ten Pavel, který s nimi žil, naslouchal jim a sdílel jejich životní problémy. Korintští jsou smutní, že se Pavel nedokázal srovnat s nasměrováním jejich víry. A na druhé straně Pavel zakouší, jaké to je být nepochopen ve své lásce. Jaké to je, když vstřícnost vyzní naprázdno a když nikdo nestojí o otevřenost. On tam šel s dobrým úmyslem, chtěl se domluvit, ale nešlo to. Jak se píše o kus dál, Pavel vzpomíná na Korint v slzách. Zkrátka – ve vztahu Pavla a Korinťanů došlo k havárii. A aby toho neštěstí nebylo málo, byl Pavel vyhnán z Efezu, kde zrovna sídlil. Soužení nebere konce.

Pavel zažívá těžké chvíle, avšak víra v Boha je mu oporou. Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení. (3n) Pavlova situace je špatná, nikoli však bezútěšná. Pavel totiž ví, odkud se útěcha bere. Člověk si útěchu nevycucá z prstu, útěcha nevyteče z lahve kořalky ani ze story úspěšných osobností. Útěcha je od Boha. Na několika málo řádcích je vylíčeno, co pro křesťany znamená útěcha. Přidat noty, skoro by se ty verše daly zpívat jako píseň. Jako radostná písnička o tom, že nikdy není tak zle, že by nás Pán Bůh opustil a zřekl se nás. Pavel se ukazuje jako nádherný Boží člověk. Radost pohledět. Člověk zakotvený v Bohu. Člověk, jenž je napojen na pramen útěchy, vydatně z něj čerpá a občerstvuje sebe i druhé. Jen považte – těžkosti Pavla drtí, trápí ho korintské nedorozumění, je štvancem bez domova, a on, jakoby se nechumelilo, začíná psát dopis o útěše. O tom, jak se útěcha proplétá se soužením, přesně jako to známe ze svých životů. Hodí se tedy i nám, abychom se s Pavlem nad útěchou pozorně zamyslili.

Útěcha má svůj zdroj. Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení. Všimněte si pořádně! Pavel mluví o Bohu veškeré útěchy. My se často ptáme, kde je Bůh? Nestáhl se do ústraní jako bezmocný stařec, kterému ujel vlak moderní doby? Co Bůh vlastně koná mezi námi dnes? Kde je v našem prostředí nějaký viditelný či hmatatelný Boží úspěch? Zdá se nám, že se Boží činy jakoby vytratily z našeho světa. Obzvlášť když se nám nedaří, když jsme tísněni problémy a protivenstvím, tehdy míváme dojem, že je Pán Bůh prostě mimo. A ejhle – za týchž okolností vidí Pavel situaci zcela jinak, zdaleka ne tak černě jako my. Směle napíše: Bůh je Bohem veškeré útěchy. Čili – Bůh se nestáhl ze světa pryč, pouze nedělá velkou politiku. Božím působištěm ve světě jsou ztrápení lidé. Lidé s problémy, lidé v tísni. My.

On nás potěšuje v každém soužení. Každá útěcha, kterou lidé zažívají, pochází od Boha. Každá útěcha je Boží služebnicí. Kdo chce spatřit Boží dílo, ať se podívá tam, kde vládne smutek a zklamání. Mnohdy právě tam lze v určitém časovém odstupu zahlédnout útěchu. Když vzniká nová důvěra, když se rodí naděje pro budoucnost, když zlobu střídá smíření a nesmyslnost smysl, když samotu nahrazuje společenství, když se hojí rány a zjitřená srdce nacházejí klid. To je Boží dílo. Bůh ve světě. Bůh veškeré útěchy. Tohle Pavel zažíval ve svých potížích, o tohle bohatství se dělil.

Bůh veškeré útěchy. Veškeré. Čínští křesťané trpí pronásledováním. V Malajsii truchlí nad oběťmi nejasné letecké nehody. V Poličce se rodiče trápí kvůli dětem a děti se trápí kvůli rodičům. Nespočet nemocných a nešťastných po celé zemi. Kamkoliv se podíváte, všude naleznete prostor pro útěchu. Prostor pro Boha. Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! Útěchu nepřináší nějaký abstraktní bůh, filosofická podstata, určovatel přírodních zákonů. Útěcha je dílem milosrdného Boha. Laskavého Boha, který utěšuje, ačkoliv se většinou nedočká žádného vděku. Mnozí lidé zakoušejí Boží útěchu, ale ne všichni zahlédnou celou její slávu. Nevstřebají útěchu v celém rozsahu. Neboť Boží útěcha vrcholí v příběhu Ježíše Nazaretského. Bůh dal svého Syna, abychom my žili. Kristus pro nás trpěl a pro nás vstal z mrtvých, aby naše utrpení a smrt a život dostaly smysl.

Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha. (5) Útěcha od Boha má svou sílu. Nevyrůstá z planých řečí, z jalového teoretizování o smyslu utrpení. Pán Bůh není teoretik. Zakusil na vlastní kůži utrpení a ví jakou útěchu potřebujeme. Ví, jak se bojíme nezdaru a ztrát, bolesti, výsměchu a samoty a nedostatku a zbytečnosti. Do toho všeho jsme namočeni stejně jako Kristus. Bůh ví, jaké to je trpět, proto rozdává útěchu. Útěcha od Boha má svou sílu. Přetrumfne i utrpení. Poněvadž Ježíš Kristus zvítězil nad smrtí i nad vším, co smrt působí. Kdo svěří svůj život Pánu, ten se utrpení nevyhne, ale zároveň se nevyhne útěše. Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy.

Apoštol Pavel prolamuje překážky, které se vztyčily mezi ním a Korinťany. Zklamání, smutek a tíseň, jež zažívají, nepotrvají na věky. Kristus vykopal studnu útěchy, která nevysychá. Pavel už z tohoto pramene čerpá útěchu pro sebe. A nejen pro sebe. Pavel byl člověkem milující touhy a proto rozhlašuje zprávu o Boží bezedné útěše. Bůh nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoliv tísni, tou útěchou, jaké se nám samotným dostává od Boha. (4) Skutečnou a živou útěchu si nelze schovat pro sebe. Potěšení sami potěšují druhé. Třeba tím, že se v neděli ráno sejdou, jsou spolu a o své útěše přemýšlejí, mluví, zpívají, radují se z ní. Útěcha od Boha zakládá společenství. Hovořím o zkušenosti dneška, této chvíle. I když nás zde není tolik, kolik před padesáti lety, a asi se tím i trápíme, přesto pro nás není trápení tím hlavním. Jsme společenstvím útěchy. Je mezi námi přítomen Ježíš Kristus a s ním i útěcha. Evangelium, útěšný příběh, do něhož jsme vtahováni. V tomto ohledu má církev, sestry a bratři, jednu obrovskou výhodu oproti ne-církvi. Běžná společnosti si velmi hledí úspěchu, peněz, krásy těla a pestrosti zážitků, ovšem málo dbá na životní útěchu. Avšak my zde v Boží společnosti se o útěchu zajímáme a proto ji nacházíme. A proto se také můžeme připojit k apoštolu Pavlovi a s radostným srdcem navzdory potížím vyznávat: Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení. Amen.

Izajáš 54,7-10               209; 632; 254;   397; 486                       Jan 12,20-26

Kázání na 3. neděli v postě, 23.3.2014