Rčení a přísloví – chce to chviličku se zamyslet a odhalit jejich význam. „Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby.“ (2) Uznejte, má to v sobě kus moudrosti. Příští generace chtě nechtě dědí dobré i špatné po svých rodičích a prarodičích. Dobré i špatné. Přísloví však mluví pouze o tom špatném, o zátěži, o škodách. Jednostranné, ale typicky lidské.: dobré věci přejímáme bez dotazů, nad obtížným vzdycháme a hořekujeme. Stěžujeme si a v této souvislosti stížnost neobrací pouze vůči lidem ale také vůči Bohu. „Bože, jestli jsi spravedlivý, jak nám může naložit břemena našich otců a matek?“

Zde je nutno dodat: V přísloví tady nepromlouvají lidé, kteří vinou předků utrpěli nějakou únosnou škodu, nýbrž lidé, kteří přišli o svou vlast a veškerou obži-vu.  Ozývají se lidé, kteří všechno ztratili a nyní musí žít v babylonském vyhnan-ství. Lidé, kteří to vše nenahlížejí sekulárníma očima, nýbrž vidí souvislost s Bo-hem. Bože, ty jsi nespravedlivý. Vkládáš na nás zátěž předchozích generací. Musím jíst, co si nadrobili jiní!

„Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby.“  Nezralé hrozny? Co je jimi míněno, popisuje prorok Ezechiel názorně, když líčí, jak předáci lidu v chrámu uctívali cizí božstva. Vešel jsem a uviděl všelijaká zpodobení plazů a ohyzdných zvířat a všelijaké hnusné modly izraelského domu, vyryté po zdech kolem dokola. A před nimi stojí sedmdesát mužů ze starších domu izraelského… Každý z nich má v ruce svou kadidelnici a vzhůru stoupá oblak vonného kouře z kadidla. (8,10n) A dále Ezechiel vidí ženy, jak oplakávají boha plodnosti Támuze, vidí skupinu obrácenou k východu, která uctívá vycházející slunce. Uprostřed židovského chrámu se vzdává pocta a podkuřuje se božstvům pohanských národů. Jak je vidět, uprostřed chrámu jediného Boha se provozuje mix náboženství. Věrnost Hospodinu je pokálena.

Odklon od živého Boha a příklon k jiným bohům mnozí tehdy považovali za dobrou volbu. Copak nemají být uctívání místní bohové, k nimž se vážou tradice kraje, do něhož Izraelci přišli. Vždyť se přeci nezříkají Izraelského Boha Hospodina. Akorát k němu přibírají další božstva. Čím víc, tím líp. Avšak samotný Bůh není úplně srozuměn, že si jeho lid vytvořil takové patchwork náboženství. A třebaže mnozí židé, ať už doma či v zajetí, třebaže mnozí židé nespatřovali v poctě jiným bohům problém, pro živého Boha to jsou nezralé, kyselé hrozny. Vždyť oni Boha zradili! Ezechielův prorocký kolega trefně vyjádřil Boží zklamání: Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží. (Jr 2,13)

Vina otců a matek. Není sporu, že se předchůdci zachovali špatně. Jenže vina otců a matek má mít fatální, osudový dopad i na děti? Není Bůh nespravedlivý? A co znamená osudová zátěž dětí pro jejich vztah k Bohu? Jak s vědomím dalekosáhlých vin utvářet budoucnost? „Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby.“  Jenže celý fór dnešního biblického čtení slova spočívá v tom, že Pán Bůh tohle přísloví odstarňuje. Ano, ruší ho, stahuje z oběhu. „Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: ‚Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby‘? Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat. (2n)

Proč Bůh přísloví zakazuje? Proč prorok zdůrazňuje, že každý musí nést svoji vlastní vinu? Jistě – každý musí nést odpovědnost za své vlastní zlé činy. Ale zároveň je zřejmé, že chyby a špatnosti dřívějších pokolení mají neblahý dopad na potomky. Avšak kdo se zahledí do vin druhých, zabarikáduje si cestu k obrácení, k nové orientaci.

Boží zájem se velmi zřetelně ukáže v dalších verších. Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak ne chci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ? (23) A: Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, a obnovte své srdce a svého ducha. Proč byste měli zemřít, dome izraelský? Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít.“ (31n)

Bůh pro lidi chce život, nikoli smrt. Bůh není chladnokrevný, mstivý osud. Škodolibost není jeho styl. Prorocké poselství obsahuje dva důležité vzkazy. Soud a naději. 1) Soud. Viny jsou viny. Bolí. Někdo se na někom provinil, což není bez následků. Prorok lidské viny nezlehčuje relativizujícím stylem: Špatnosti nejsou špatnosti, ale jen alternativní životní styl. Nic není tak strašné, neboť všichni jsme jenom lidé a lze lidskou nedokonalost pochopit. Ne. Prorok má jasno. Existují dobré činy a a existují zlé činy. Basta. To za prvé.

2) Za druhé prorok ale hlásá naději. Viny, hříchy a špatnosti nepovládnou napořád. Skončí jejich moc. Děti už nebudou zajatci chyb svých rodičů. Synům nebudou trnout zuby z kyselých hroznů, které jedli otcové. Slyšíte tu naději: viny mají omezený dopad. Netáhnou se do nekonečna Už příští generace má šanci na nový začátek. Odpuštění se koná. Bůh prolamuje začarovaný kruh vin a jejich následků. Chyb a jejich plodů. Proto je zapovězeno vžité přísloví, jelikož jeho logika nemá další lidi ochromovat, svazovat. Záleží jen na lidech a na jejich víře, kdy konečně řeknou, že neblahá minulost už skončila, už neurčuje naši přítomnost a my můžeme svobodně utvářet budoucnost. Tak vypadá Boží dar odpuštění. Od soudu k naději. Uvedu tři příklady.

1) Ve středu je svátek mistra Jana Husa. Jeho mučednická smrt rozdělila národ. Po staletí Hus sloužil jako argument z minulosti, který rozděloval křesťany v naší zemi na ty věrné a na ty nevěrné. Každá skupina si o sobě myslela, že ona je ta věrnější a musí těm druhým dát znát, že oni jsou ti nevěrní. Evangelíci versus katolíci, katolíci versus evangelíci. Sami víte, jak velmi se situace proměnila. Díky Bohu bylo možné učinit krok dále. Od rozporů ke smíření. Vděčně vzpomínám na kardinála Miroslava Vlka, který velmi usiloval o překonání této historické zátěže. V roce 2015 při husovském výročí mluvil přesně ve stylu proroka Ezechiela. Netřeba aby nám trnuly zuby z kyselých hroznů našich otců. Je čas pokročit od argumentace minulostí k perspektivě pro budoucnost. Je skvělé, že kardinálův přístup je dnes běžným trendem v římské církvi.

2) Irma Funke se narodila v Ústí nad Labem v prvorepublikovém Česko-slovensku. Když skončila válka, bylo jí 20 let a jako sudetská Němka musela do odsunu. Na vlastní kůži tak zakusila, jak dětem trnou zuby po rodičovských kyselých hroznech. Nespravedlivě na ni dopadla vina předků. Když její krajané volili do čs. parlamentu  Henleina, bylo jí 10 let. Když Hitler vtáhl do Sudet, bylo jí 13. Kvůli čím vinám musela opustit svůj domov? Kvůli svým rozhodně ne. Když jsem 50 let po válce začal studovat v Německu, zazvonil na kolejích telefon. Po pár slovech v lámané češtině se ozvala němčina. Frau Funke mi vysvětlila, že slyšela o českém studentovi a že by ráda nějak navázala vztah se starou vlastí. Od té doby jsem ji jednou, dvakrát měsíčně navštěvoval. Někdy jsme šli společně do kostela. Párkrát jsme mluvili i o česko-německé historii. Ale s tou jsme nemohli nic dělat. Spíše jsme se zaměřili na přítomnost. Ukazovala mi zahrádku, zvala mne na programy v jejich sboru. Nás staré hrozny nezajímaly. Díky Bohu jsme mohli zažívat smíření. Argumenty z minulosti neurčovaly naši budoucnost. A snad právě tím jsm ezprcovávali minulost.

3) Poslední příklad je čerstvý a týká se probíhající války na Ukrajině. Možná si vzpomínáte na večer před jejím vypuknutím. Kremelský upír Putin měl dlouhý televizní projev o historii. Příšerný projev. Argumentoval minulostí. Líčil, jak hodně se Rusům ubližuje. Jak jim nebožákům trnou zuby z kyselého rozpadu Sovětského svazu a jak on musí odčinit tuto křivdu na ruském národu. Putin je člověk zakletý do minulosti a svůj národ zatahuje do téhož pochmurného zakletí. Putin je bezbožník, třebaže se zaštiťuje pravoslavnou církví. Je bezbožník, protože nedbá na Boží proroctví, že děti nemají nést vinu svých rodičů a že Bůh si nelibuje ve smrti člověka. Proto Vladimír Vladimírovič Putin bezbožně zabíjí rodiče i děti. Válka je hrozná. A já se s obavami ptám, co nastane po ní. Budou opět dětem trnout zuby kvůli činům jejich rodičů? Najdou Rusové a Ukrajinci cestu k usmíření? Bud vůbec možný nějaký krok od historické zátěže k budoucí naději? Jak dlouho si pokořený národ musí opakovat přísloví „Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby“, než se ho vzdá, než se oprostí od starých hroznů a začne si budoucnost utvářet svobodně. Kolik času je zapotřebí, než se od beznadějných křivd postoupí k nadějnému smíření?

Sestry a bratři, odpověď vám nedám. Ale prorok nám ohlašuje, že s Boží pomocí je to možné. Ani s katolíky, ani s Němci už nejsme na nože. Což rozhodně není jenom z lidksých sil. Tak snad s Boží milostí se podobný zázrak odehraje i na Východě. Neboť to je přeci víra, že nás neurčuje minulost bez milosti, nýbrž že my sami z milosti Boží utváříme svou budoucnost. Amen.

1. Timoteovi 1,12-17                    99; S 360; 406; 595; Starý 580                      Jan 8,1-7 

Kázání v neděli 3. července. Notnou dávku inspirace poskytl německý farář Winfried Klotz.