Místo konání: Jeruzalém. Všechny cesty nevedou do Říma. V dnešních bohoslužbách cesty vedou do Jeruzaléma. Hlavní město židovského národa, ale především hlavní město židovské zbožností, židovské víry. Zaradoval jsem se, když mi řekli: „Půjdem do Hospodinova domu!“ zpíval si dávný poutník v úvodním žalmu. (122,1) A vesele ve zpěvu pokračuje: A naše nohy již stojí v tvých branách, Jeruzaléme. Tiscíce a desetitisíce byly těch, kteří se vypravili na pouť do Jeruzaléma. Dobrá – víme, kam putovali, ale otázkou zůstává, za čím vlastně putovali. Co si slibovali od jeruzalémského pobytu?

            Už to zaznělo: Jeruzalém byl hlavním městem židovského náboženství. V Jeruzalémě byl vystavěn hlavní izraelský chrám. Chrám Šalomounův. Když ho Babylonané po čtyřech stoletích zbořili, židé jej s velikým úsilím uprostřed rozbité země obnovili. Po šesti stoletích jej znovu zbořili Římané, od těch dob zůstal podnes nepostavený. Dvě tisíciletí. Z odtsupu času jsou pro nás stěží předsatvitelné obřady, které se v chrámu prováděly za časů jeho plného porvozu. Tekla při nich krev dobytčí i ptačí, části zvířat se pálily na ohni, štiplavý dým vystupoval z oltářního ohniště. Jsou pro nás jen stěží představitelné starodávné ony  tradice, jež se v chrámu uchovávaly. Co si však předsatvit dokážeme, je důvěra, s jakou lidé do Jeruzaléma přicházeli. Očekávání, že prožijí cosi, čeho se jim v běžném denním shonu nedostává. To máte podobné jako v dnešním kostele: přicházíme do tradičního prostředí, ale nosné je zde pro nás to, co je živé: společenství bratří a sester, ztišení k modlitbě, pozdvižení hlasu ke zpěvu, společné jídlo, rozhovory, naslouchání biblickému svědectví pro náš čas. Staré se prolíná s novým. Uleželé s čerstvým. A nejinak tomu bylo i v dávném čese. Pro jeruzalémské poutníky nebyly významné pouze chrámové obřady, nýbrž i dění a atmosféra kolem. Společenství víry a vzájemné ujištění, že Pán Bůh je s námi svou láskou a péčí. V Jeruzalémě lidé slyšeli čtení a výklad Bible, poznávali nové přátele, odnášeli si domů nově naučené písně. Což je dobrý důvod k radosti.

            Ve stejném duchu se nesou i verše pro dnešní neděli. Radujte se s dcerou Jeruzalémskou a jásejte nad ní, všichni, kdo ji milujete! Veselte se s ní, veselte, všichni, kdo jste nad ní truchlívali. Budete sát do sytosti potěšení z jejich prsů, budete s rozkoší pít plnými doušky z prsů její slávy. (Izajáš 66,10n) Prorok Izajáč vykresluje město Jeruzalém v plné jeho slávě. V plné její slávě. Hebrejština totiž užívá pro města ženský rod. Žid nemluví o tom Jeruzalému, nýbrž o té Jeruzalémě. Jeruzalém jako žena, jako matka, jako alma mater, matka životelka, která sytí své děti. Nabízí pokrm pro duši. Místo pro setkání s lidmi, místo a čas pro setkání s Bohem a s jeho slovem. Izájáš zve všechny, kdo touží po obnově a posile a kdo třeba už i přestali v obnovu doufat. Veselte se, kdo jste truchlívali. Nabízí se prostor, příležitost, kde lze nasytit podvyživenou duši.  (Proto žalmista zpívá: Zaradoval jsme se, když mi řekli, Půjdem do jeruzalémského chrámu.) Nač se trápit v duši hladem? Pojďte tam, kde se srdcím nabízí vydatné občerstvení. Barvitě prorok líčí: Budete sát do sytosti potěšení z jejich prsů, budete s rozkoší pít plnými doušky z prsů jejích slávy.           

            Jeruzalém je opěvován jako zdroj hojného pokrmu pro každého. Zvláštní písnička uprostřed postního období. Církev ji zařadila jajo zpěv na 4. neděli v postě. Těm, kteří si uložili přísný půst, zněla slibně slova o vydatné stravě. Po období hladu přijde nasycení jak pro tělo, tak pro ducha. Do kající postní doby tady probleskuje cosi z velikonoční radosti. Radujte se s Jeruzalémem! V Jeruzalémě se odehrají přelomové okamžiky Ježíšova příběhu, přelomové okamžiky lidských dějin. Církve, které používají při bohoslužbách liturgické barvy, naznačují zvláštnost této neděle barevnou změnou. Fialová barva pokání je právě jen pro tuto neděli nahrazena růžovou barvou – jako kdyby ji naředila velikonoční běloba. Tak tzo má být. Velikonoce stále pronikají do našich dnů. Stále prosvětlují naše temné časy.

            Radujte se s Jeruzalémem. Čerpejte od něj potěšení, sajte z jeho mateřských prsů povzbuzení. Izajášova slova zněla v uších i Ježíšovým současníkům, kteří přicházeli do Jeruzaléma a o nichž nám píše evangelista Jan. Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové. Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ (J 12,20n) Ti poutníci byli patrně zdaleka. Zřejmě urazili stovky mil, aby zažili Jeruzalém na vlastní kůži. Na vlastní srdce. Mnozí židé z Řecka  si mohli takovou náročnou pouťna svátky do Jeruzaléma dovolit pouze jedinkrát v životě, mnozí jiní o takové pouti kvůli její nákladnosti po celý život jen snili. Ti, kterým se podařilo dostat se do hlavního města víry, nasávali plnými doušky, co je kde k vidění, co je kde k slyšení. Hitem tehdejší sezóny byl Ježíš, potulný učenec ze severu, který se za pár let činnosti proslavil jako příznivec všelijakých lidí, ale zároveň též jako nápaditý a horlivý vykladač Bible. Srdečný vykladač Bible. Žáden div, že si poutnící nechtějí nechat ujít setkání s Ježíšem, vždyťt od toho jsou tady, aby čerpali názory, moudrost, povzbuzení. A aby si něco odnesli s sebou nazpět pro ty, kteří museli zůstat doma.

            Zprostředkovatelem setkání se stává Filip, apoštol s řeckým jménem. Snad měl i on kořeny v řeckém světě, snad díky svým jazykovým schopnostem představoval v Ježíšově týmu jakéhosi ministra zahraničí. Pro sváteční shromáždění i pro společenství kolem Ježíše je domluva důležitá.  Žijeme ze slov, ze slov sdílených, slov upřímných a povzbudivých. A tak  řečtí poutníci naslouchají Ježíšovi. Jsou spokojeni s tím, co slyší? Hodí se Ježíšova odpověď do slavnsotní  poutní atmosféry? Přináší posluchačům občerstvení, prorokem přiřčené Jeruzalému?  Sají potníci plnými doušky potěšení?

            Ježíš mluví o obživě. O životě, který vyrůstá z křehkých a bolestných počátků. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá hojný užitek. (24) To už nejsou tak radostné tóny jako u Izajáše. Nemluví se o veselí, jež by samočinně vytrysklo z jeruzalémské půdy.  Život se neobejde bez oběti.  počátků. Naopak – tajemství života je skryto v síle oběti. Matky o tom vědí své. I otcové a další, kteří se snaší vychovávat děti či předávat druhým věci důležité pro život. A Ježíš pokračuje: Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. (25)

            Pochybuji, že si řečtí poutníci poutníci přáli slyšet něco takového. Oni byli na vrcholu svého života. Po mnohém odříkání dorazili do vysněného města, chystají se oslavit velikonoce a načerpat nové životní síly. A nyní slyší od Ježíše slova o nenávisti k vlastnímu životu. Psychologové by zde nejspíše zbystřili: Jakápak nenávist kživotu. Tím si zaděláváme na nějakou psachickou poruchu. Život máme milovat, svůj život máme mít v lásce, abychom stejnou měrou mohli milovat své bližní. Ovšem Ježíš hovoří janě. Provokativně jasně. Kdo miluje svůj život, ztratí jej.  K čemu jsou vlastně všechny naše zisky? Máme si uvědomit, co všechno je v našem životě i světě špatné. Nenechat se uchlácholil dílčím úspěchem (třeba že jsme zrovna dorazili do staroslavného Jeruzaléme, nebo že jsem jako evangelíci zapojeni do staroslavné tradice.) Máme si přiznat neutěšenou pravdu o sobě a o světě. Teprve kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Sestry a bratři, když nás Kristus vybízí, odvažme se k vyznání: Nenávidím svůj život. Nenávidím svůj život, bolesti, které působím druhým a druzí mně. Nenávidím svůj život a bolesti, jež se ozývají a někdy přímo řvou v mém těle. Nenávidím svůj život a svět, v němž žiji, když vídám strádání nevinných. Nenávidím svůj život a hloupé řeči, jež slýchám z úst mocných. Nenávidím svůj život, kde se už sotva vyznám ve všech starostech. Nenávidím svůj život a neustálý strach, zda mé děti bez úhody vyrostou a mí rodiče zda pokojně zestárnou. Nenávidím svůj život, který svýma rukama nedokážu uchránit před smrtí. Nenávidím svůj život a proto očekávám život budoucího věku. Život věčný z Božích dlaní, který začne už v tomto světě, nikoliv až na onom světě.

            Řeckým poutníkům se splnilo přání. Viděli a slyšeli Ježíše. Nezaskočila je slova o životě a smrti? Načerpali z nich potěšení? Nevíme. Za to dnes víme, o čem Ježíš mluvil. Zrno, které umírá, aby dalo život, je on sám. Stalo se tak o velikonocích v Jeruzalémě. Završilo se, co prorokoval Izajáš. Radujte se s dcerou Jeruzalémskou a jásejte nad ní, všichni, kdo ji milujete! Veselte se s ní, veselte, všichni, kdo jste nad ní truchlívali. Vždyť Bůh přemohl  smrt a nám tak dak potěšení. Amen.

Žalm 122     205; 625; 426; 398; 411          Zjevení 21,2+22,2-5

Kázání na 4. neděli v postě, 15. března 2015

Autor obrázku: Ondřej Žváček, wikipedia