Parrésia

Krále trefil šlak. Václav IV. Lucemburský byl raněn mrtvicí, když se na svém loveckém zámečku v Kunraticích dozvěděl, že vzbouření obyvatelé Prahy vyhodili z okna staroměstské radnice pány konšely. Historikové později dají téhle události z roku 1419 název „První pražská defenestrace“ neboli „První pražské vyoknění.“ To se přeci nedělá, aby se důstojní činovníci vyhazovali ven na ulici!  Král se rozhněval právem. Po svém otci, slavném císaři Karlu IV. převzal Čechy jako vzkvétající střed evropské říše a Prahu jako velkolepé město, jemuž se na kontinentu vyrovnala jen málokterá jiná metropole.  A teď mu zdivočelí Pražané provedou tohle! A kdyby jenom Pražané. I na jiných místech v Čechách a na Moravě si lidé dovolovali čím dál víc. Od doby Jana Husa narůstalo ve veřejnosti přesvědčení, že obyčejní mužové, ba i ženy, mohou mluvit do věcí, které si pro sebe doposud vyhrazovali jen všelijací hodnostáři. „Ti lidé si dovolují příliš!“, rozčílil se král během posledních let mnohokrát.

„Ti lidé si dovolují příliš.“ Stejný povzdech, akorát o řadu staletí dříve, se šířil mezi mocnými hodnostáři v Jeruzalémě. Přesný letopočet tady neznáme, známe však přesně doprovodné události. Bylo nedlouho po velikonocích, kdy by ukřižován Ježíš Nazaretský. A bylo nedlouho po letnicích, kdy někteří z Ježíšových učedníků začali veřejně prohlašovat, že jejich Mistr byl vzkříšen a že žije a že přináší světu záchranu jakožto zaslíbený mesiáš. Nové učení začalo narušovat zaběhané pořádky starobylého náboženství. Najednou se mezi lidmi mluvilo o nové radosti, najednou se mluvilo o nové naději. A ne dost na tom – o naději se nejenom mluvilo, naděje přímo lidem vstupovala do života. Chromý člověk u jedné z městských bran byl v Ježíšově jménu uzdraven. Apoštolové Petr a Jan mu zvěstovali Krista a ta dobrá zpráva ho postavila na nohy. Nastalo pozdvižení, jehož ozvěna se donesla až na nejvyšší místa.

Druhý den se shromáždili jeruzalémští představitelé židů, starší a znalci zákona, velekněz Annáš, Kaifáš, Jan a Alexandr a ostatní z velekněžského rodu, čteme jejich výčet. (7) Dali předvést Petra a Jana a začali je vyslýchat: „Jakou mocí a v jakém jménu jste to učinili?“ (8) „Vy, jacísi nevzdělanci ze vzdáleného zapadákova, venkovští balíci, vy budete poučovat nás v hlavním městě? My přece víme nejlépe, jak náboženství funguje. My známe správnou cestu ke spáse a do toho se vy nám svými pohledy na Ježíše nemíchejte! Své staré náboženství si rozvracet nedáme.“

Mocní lidé vždycky reagují podrážděně, když někdo zpochybní jejich nároky a zákroky a výklady toho, co je správné. Aby se předešlo rozruchu, byli Petr s Janem posláni na noc za mříže a když byli z vazby nazítří propouštěni, popuzení hodnostáři jim pod pohrůžkou zakázali o Ježíšovi veřejně mluvit. Když viděli odvahu (parrésia) Petrovu a Janovu a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli. (13) Odkud se v nich vzala ta odvaha, ta smělost, ta troufalost mluvit do věcí, které si pro sebe vyhradila náboženská a politická elita? „Ti lidé si dovolují příliš.“

Krále trefil šlak. Poslední kapka poháru jeho trpělivosti přetekla. Vztekem mu puklo srdce.  „Ti lidé si dovolují příliš,“ musel nebohý Václav IV. v posledních letech říci mnohokrát. Proč věci nemohou plynout poklidně jako za časů důstojné-ho otce vlasti Karla IV.? Proč lidem najednou při bohoslužbách nestačí starý dobrý chleba a oni chtějí přijímat i víno z kalicha? Proč se v tom stavějí na roveň svěceným kněžím? Nač ty novoty? A proč žádají srozumitelné kázání v rodné řeči a ne-spokojí s dosavadními tajemnými obřady? Proč si pro svou duši slibují více od po-rozumění Bibli nežli od nákupu odpustků? A proč chtějí mít církev prostou, pokornou a nesvázanou majetkem, když hospodaření s prebendami tak dobře funguje, točí se v něm obrovské peníze, z nichž tučná část doputuje i do královské pokladny? „Ti lidé si dovolují příliš.“ Odkud se v nich vzala ta odvaha, ta smělost, ta troufalost mluvit do věcí, které si pro sebe vyhradila náboženská a politická elita?

Parrésia. To je odpověď, proč si apoštolové Petr a Jan tolik dovolovali. Parrésia. To je odpověď na otázku po vzmachu křesťanského sebevědomí v dobách husitství a reformace. Paréssia – řecké slovo, které označuje svobodu mluvit. Možnost promluvit veřejně. Odvahu a odhodlání předložit svůj názor ostatním s hrdým vědomím, že mám právo být slyšen. Parrésia – mluvit otevřeně k lidem, neboť před nimi nechci zakrývat pravdu, která mne uvedla do pohybu. Parrésia byla námětem úvah filosofů již před vznikem křesťanství. Dávní myslitelé se v antickém Řecku zbývali myšlenkou, jak dobře uspořádat společnost. To oni vymysleli politiku jakož-to rozpravu o věcech veřejných, nikoli jako boj na život a na smrt. A když mluvit, pak otevřeně a svobodně. Odsud vyrůstá i Masarykův výrok: „Demokracie je diskuse.“  Zdravá a silná společnost se pozná podle toho, že dopřeje lidem mluvit a že lidé v sobě najdou odvahu postavit se před ostatní a pronést svůj názor. Parrésia. Svoboda vnější i vnitřní.

V Jeruzalémě apoštolové Petr a Jan obdrželi úřední zákaz mluvit o své víře v Krista. Přikázali jim, aby jméno Ježíšovo vůbec nerozhlašovali a o něm neučili. (18) Leč vše marno, veškeré zakazování vyšlo naprázdno. Jen co se apoštolové vrátili ke svým sestrám a bratrům, začali mluvit. O tom, co zažili. Jak překvapivě ani při výslechu neztratili rozhodnost a důvěru v Boha. Jak jim ani pohrůžky nevzaly chuť podělit se o radost z víry. Parrésia v nich byla přítomná a působila. Rozhořel se v nich plamen Ducha a oni jej nezhasili. Zápal naopak přeskočil i na další učedníky a oni prohlédli nehoráznost panských požadavků. Byli rozhořčeni: „Cože, nemluvit o Kristu? Nemluvit o naději, kterou prosvětlil naše životy? Mlčet o lásce, kterou má Bůh k nám? Zamlčet pravdu, která námi hýbe? Nikdy!“ Vybavil se jim a povzbudil je dávný žalm: „Proč zuří pohané hněvem a národy osnují marná spiknutí? Povstávají králové země a vladaři se srocují proti Hospodinu a jeho Mesiáši.“

Učedníci se spojili k modlitbě, aby vzdorovali mocným, kteří potírají Boha. Spojili se k modlitbě a modlili se za – za parrésii. Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo. (29) S odvahou a odhodlaně – těmato dvěma slovy je přeloženo slovo jediné: parrésia. Ani kralická Bible zde na překladu nešetří a taktéž používá dvě slova: svobodně a směle. Parrésia. Modlitba byla vyslyšena. Církev mohla žít dál. Evangelium nebylo umlčeno. Naděje nebyla zadušena. Když se pomodlili … všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží. Mluvili s odvahou – neboli s parrésií.

Krále trefil šlak. V jeho zemi se rozmohla parrésia. Obyvatelé českého království našli svobodu. Duch svatý jim do nitra vliv tutéž odvahu a odhodlanost jako prve učedníkům. Apoštolská modlitba o parrésii byla znovu vyslyšena. Prostí věřící na-šli svobodu vnější i vnitřní postavit se vysokým představitelům církve i státu a vzít odpovědnost za církev na sebe. „Cože, nemluvit o Kristu? Nemluvit o naději, kterou prosvětlil naše životy? Mlčet o lásce, kterou má Bůh k nám? Zamlčet pravdu, která námi hýbe? Nikdy!“ A tak to v zemích českých začalo vřít, až té vřavy nakonec bylo přespříliš

Krále trefil šlak. Což znamená, že se uvolnil trůn. Dědicem království se stal Václavův mladší bratr Zikmund, král uherský a císař římský. Ten postupoval rozhodněji. Zorganizoval křížovou výpravu, aby zbuntované Čechy zkrotil a nechal se na Pražském hradě korunovat. Na jaře 1420 Zikmund přitáhl ku Praze, jenže zjitřená atmosféra mu nepřála. Dne 14. července – čili skoro na den přesně před 600 lety – došlo na hoře Vítkov k první husitské bitvě. Já osobně nemám rád oslavná líčení husitských vítězství. Tak jako tak to vždy byla řež a krveprolití.

A přece má smysl připomenout si toto výročí. V předvečer bitvy se totiž husité snažili mezi svými protivníky rozšířit informace o tom, oč jim vlastně jde, a tak odvrátit boj. Za pomoci dřívějších podkladů byly sepsány tzv. „čtyři pražské artikuly“ neboli čtyři pražské články týkající se víry. Sestry a bratři, nikoli na bitvy husitů máme být hrdi, nýbrž na jejich smělou víru, která se nebála zaujmout vlastní pozici. Ze čtyř pražských artikulů přímo dýchá parrésia – touha po víře svobodně projevené a žité. Naděje, že Bůh i dnes působí mezi lidmi a že se lidé k pravdě mohou přiznat. Ty čtyři články jsou následující:  1. Aby slovo Boží svobodně a bez překážek bylo kázáno. (Svobodně a bez překážek – toť parrésia.) 2. Aby svátost večeře Páně pod způsobem chleba a vína byla podávána všem. 3. Aby kněží neměli svou službu provázanou s politickou mocí, aby nebyli ve střetu zájmu. 4. Aby stejné zlo-činy byly u všech trestány stejně, bez ohledu na společenské postavení.

Svoboda, solidarita a spravedlnost. Tím se můžeme na husitech pyšnit. Parrésia. Svobodný projev svobodné víry. To bylo dílo Ducha. Nikoli sudlice, palcáty, řemdihy a vozová hradba. Jak svou víru dnes projevíme dnes my? Jak vypadá naše parrésia v České republice 21. století? Snad abychom o ni poprosili spolu s apoštoly: Pane, dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo. Amen.

Ž 2       213; 616; 420; 406; 702  Mt 10,16-20

Kázání v neděli 19. července 2020