V Bibli někdy najdeme zvláštní slova. Najdeme v ní dokonce i zvláštní modlitby. Jako dnes slova úvodního žalmu. Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti. Řeč je o paměti. Pamatuj, Hospodine, prosí žalmista. Jakou má Bůh paměť – dobrou nebo špatnou? Má Bůh paměť děravou, že jej žalmista musí žádat, aby si dal práci a svou paměť udržoval ve správném chodu? Je snad Bůh zapomnětlivý a jeho milosrdenství mu má být připomínáno. Je to zvláštní modlitba. Zvláštní prosba. Pamatuj na svoje slitování. Může tedy Bůh zapomenout na svou lásku k lidem?

Sestry a bratři, podivný slovník zvolil žalmista. Pamatuj, Bože! Neboli Rozpomeň se! (Kralická). Vzpomeň si! Žalmistův postesk nám však zřejmě není cizí. Copak vy jste nikdy neměli pocit, že na vás Bůh zapomněl? Pocit, že je Bůh na hony vzdálený od vašich trápení? Že se nezajímá o to, co se děje. Copak vy jste si nikdy nepřipadali mimo Boží slitovaní? Jako kdyby Bůh rázem zmrazil svou lásku k lidem, nebo alespoň k vám osobně. Já tedy rozumím žalmistovi dobře: ve svých problémech často vzpomínám na dřívější okamžiky Boží přízně a říkám si: „Kéž by je Pán Bůh zopakoval. Kéž by mně i sobě připomněl, že jeho pomoc a láska nejsou minulostí, nýbrž přítomností. Působivou přítomností, mocnou přítomností. Neboť já Boží podporu nepotřebuji pro včerejšek, nýbrž pro dnešek. Kéž se něco z těch minulých dobrých věcí přenese i do současnosti.“ Pamatuj, Hospodine, na svoje slitování. Ať neleží zaprášeno kdesi ve vzpomínkách, nýbrž ať nyní působí mezi těmi, kdo tebe potřebují. Rozpomeň se, Bože, jak umíš být dobrý vůči těm, kdo tebe volají.

Kdysi žila kdesi v oblasti měst Týros a Sidon jedna velmi nešťastná žena. Měla zle nemocnou dceru, na kterou žádná léčba nezabírala. Ta žena byla pohanka. Znala pohanské pověsti, znala pohanské obřady, znala pohanské písně. Avšak já jsem přesvědčený, že kdyby byla znala biblické žalmy, byla by zvolila pro setkání s Ježíšem dnešní žalm 25. a z něj právě verš 6. Pamatuj, Pane, na svoje slitování. Poněvadž tato žena velice, velice naléhala na Pána, aby dal průchod své dobrotě. Aby překročil hranice vlastního národa a rozvázal pouta tradicím. Jen ať si to Bůh znovu pořádně uvědomí, co znamená být dobrým a milujícím Bohem. Rozpomeň se na svá slitování! Copak Boží láska je omezená? Copak se smějí modlit jenom ti, kteří to pěkně, předpisově umějí? Copak se lidské doufání nemůže probudit na zcela nečekaných místech? Neštěstí ani láska totiž nemají náboženskou příslušnost. Tou se častují jenom lidé. Neštěstí a lásku najdeme bez rozdílu u zbožných i bezbožných, u lidí věřících, nevěřících i pověrčivých. A upřímně řečeno, jak jste na tom vy? Zdalipak neštěstí, jež prožíváme, a láska k bližním, kterou v sobě nosíme, nejsou pro nás těmi vůbec nejsilnějšími hybateli k modlitbě?

Zahlcena starostmi o svou těžce nemocnou dceru přichází nešťastná matka za Ježíšem. Ani není zapotřebí rozepisovat, oč žádá. Všem je to jasné. „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ (22) Ženina prosba je přímočará. Avšak Ježíšova odpověď zdaleka tak přímočará není, naopak je mlhavá a rozporuplná. Kristus postupně předkládá celkem čtyři odpovědi, které nejsou stejné. Odrážejí pozoruhodný vývoj v Ježíšově přístupu. Zachycují, jak se Pán rozpomíná na své slitování. Dnešní evangelium je ukázkou, jak Bůh pamatuje na své milosrdenství. Příběh pohanské ženy nám ukazuje vyslyšenou modlitbu. Pamatuj na svoje slitování. Podívejme se jednotlivě na každou z Ježíšových odpovědí a sledujme, kudy do lidské nouze vstupuje Boží slitování.

1) První Ježíšovou odpovědí je mlčení. Ale on jí neodpověděl ani slovo. (23) Ach, jak dobře známe tuhle odpověď na naše prosby. Proč ale Pán mlčí? Proč není dobře míněná modlitba vyslyšena? Proč musí trvat vleklé trápení a starost o naše bližní? Proč nás musí tak dlouho bolet srdce přímo Pánu Bohu před očima? Rád bych vám to vysvětlil, sestry a bratři, ale nedovedu to. Výsledek řady modliteb je žádný. Nic. Žádná změna k lepšímu, žádná odezva. Jenom společně s evangelistou mohu konstatovat: On jí neodpověděl ani slovo.

2) Kde schází živé Boží slovo, tam se ozývají učedníci: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ Řešení příkré, nelaskavé, tvrdé – to by nám šlo. „Když si s problémem neumíme poradit, tak ho aspoň odsuňme z dohledu. Že se nešťastná žena nepřestane trápit? – Co je nám po tom, hlavně ať nás neruší. Ať k nám neproniká její křik.“ Příšerný model, jak reagovat na bolesti a rozpory světa. Je smutné, že mi Češi jej sdílíme. „Ať k nám neproniknou problémy uprchlíků ze Sýrie, kteří hledají azyl. Ať nám přidělávají práci Romové ve školách, když jsme na desetiletí uzavřeli do škol zvláštních.“ Ano stopa po soucitu, ani stopa po moudrosti.

A co na to Ježíš? Jeho druhá odpověď zní: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ (23) A to má znamenat jako co? Chladná, strohá poučka jako vystřižená z nějaké věroučné knihy. Odborné teologické pojednání, založené na starodávném Mojžíšově zákoně. Opakovaní, že Ježíšův svět se dělí na vyvolený lid Izrael a na ostatní národy, na svět víry a na svět pověry. Někdy je asi nutné si zopakovat dějiny spásy, ale pomůže to nějak nešťastné prosebnici? Anebo se už tady Pán pěkně od základů začíná rozpomínat na své slitování?

3) Třetí odpověď se nese v podobném duchu. Žena přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ (25n) Z příkré Ježíšovy odpovědi běhá mráz po zádech. To již není knižní obrat, to už je spíše nadávka. Přirovnat pohana psovi zcela zapadá do myšlení Starého zákona. Tak je svět po staletí rozdělen v očích Izraelců: my a oni, my versus oni. Žena se ale nenechá odbýt. Zápasí o milovanou dceru, zápasí i o milujícího Boha. Přijme Ježíšovu výhradu založenou na Bibli, ovšem vytáhne proti ní jako trumf výhradu založenou na Bohu, na Boží lásce a štědrosti. Řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ (27) Jistěže jsou nějaké dějiny vyvoleného národa, nějaké hranice mezi židovstvím a pohanstvím. Jistěže platí Starý zákon, ale neměl by začít platit i Zákon Nový. Není na čase, aby se Boží láska projevila i za hranicemi vyvoleného lidu? Jen ať si Bůh vzpomene, že jeho láska může růst. Co brání Bohu, aby byl dobrý? Sliboval jsem, že dnešní evangelium objasní, kudy vstupuje Boží slitování do lidské nouze. Tedy: Boží láska se potká s lidskou láskou. Člověk zamořený nenávistí nemá senzory pro Boží lásku. Milující matka starající se o svou dceru byla vůči Boží lásce velmi citlivá. Dokonce svou láskou Ježíše předběhla. Ukázala mu, jak velmi lze milovat. Že hranice náboženského vyznání, hranice kultur, jazyka, národa nejsou přece pro Boží slitování směrodatné. Když Bůh pamatuje na své slitování, je mu jedno, jaký má kdo původ.

4) Konečně se dostáváme ke čtvrté Ježíšově odpovědi. Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva. (28) Konečně odpověď, která se dá poslouchat, která se nám líbí. Znovu Ježíše vidíme tak, jak jej známe. Dárce spásy, radosti, pokoje.

Sestry a bratři, dnešní evangelium má v sobě strhující vývoj. Na počátku nečekaná Ježíšova tvrdost, na konci nečekané Ježíšovo slitování a uzdravená dcera. Veliká změna se stala s Ježíšem. Proměnil se, posunul od Starého zákona a jeho předpisů k Novému zákonu a k jeho všeobjímající lásce. Chcete-li, můžeme říci, že Kristus prošel vývojem. Ano, mluvím o vývoji. Když vědci. J.-B. Lamarck a Ch. Darwin přišli s teorií biologické evoluce, řada křesťanů je odmítla. Vývoj přírodních druhů jim připadal jako bohapustá myšlenka. Namítají: Svět a příroda jsou stvořeny Bohem, tak proč by se měnily! Nechápu je. Vždyť v Bibli čteme, že sám Pán se proměňuje. Prochází vývojem. Mění se v lidský prospěch. Tak ho zažil Mojžíš, když se přimlouval za odsouzeníhodný lid, uctívající zlaté tele. Rozpomeň se, Hospodine. Tak vyhlížel Boha i žalmista: Pamatuj, Hospodine, na svoje slitování. Tak Krista potkala i žena mezi městy Týr a Sidón.

Bůh , který se obrací k lidské bídě. Který nás stále má v paměti. Když si připadáme Bohem zapomenuti, Bůh nám i sobě připomíná své slitování a ujímá se naší nouze. Ano, Bůh není neměnný. Bůh se mění v lidský prospěch. Právě zde se nachází důvod k modlitbě. To je přece důvod, proč prosíme a voláme Pane, smiluj se. Z Bible bereme naději, že Bůh něco změní. Sebe, nás, svět. Proto nevoláme nadarmo. Pamatuj na svoje slitování, Hospodine, i při nás.

Exodus 32,7-14                      25; 642; 406; Svítá 462; 572        Ž 115,12-15

Kázání na 2. neděli v postě, 1. března 2015.

Zdroj obrázku: wikipedia.org, autor: Tkgd2007