„Procitněme ze spánku – oblecme se ve zbroj světla!“ vybízí apoštol Pavel. (11n) Je advent. Znáte všeliké příznaky a znamení této doby? Během svítání, mezi noční temnotou a denním jasem se cosi děje. Copak k nám přichází? Zatím nás ještě ale obklopuje noc.

            V roce 1938 napsal Jochen Klepper píseň. Adventní píseň: „Noc ke konci se kloní a blízko je svit dne.“ Biblické verše z dopisu apoštola Pavla Římanům převedl do své doby a vypráví nám tak o příchodu Božím.

            Německý básník Jochen Klepper zažil ve 30. letech za vlády nacistů, jak temnota sahá po jeho životě. Johanna, jeho žena, byla křesťankou – nacistické zákony ji však kvůli jejímu původu považovaly za Židovku. Pro celou rodinu byl život čím dál těžší. Zažívali, jak jsou židovští spoluobčané utlačováni, jak jsou deportováni a vražděni. Strach narůstal. Klepper se měl na pokyn úřadů nechat rozvést, aby sám sebe zachránil. Ale tím by předznačil cestu své ženě: deportace a koncentrační tábor. Zavraždění.

            Noc stále postupovala do rodinného života. A přece Jochen Klepper otočil onen obraz. Když noc postupuje, kloní se ke konci a blízko je svit dne. Zatím ještě není světlo, ale už není úplně temná noc. Cosi se děje. Bůh k nám přichází! Za svítání nelze Boží přítomnost zhasnout či vypnout. Ale ona přichází tak, jako jitřenka se stává stále jasnější, až nakonec přezáří všechny ostatní hvězdy.

II

            Advent znamená život za svítání. V adventních nedělích na svícnu rozžíháme postupně svíce. Začínáme od jedné a přidáváme další. Všechny tiše naznačují, ukazují, že přijde ještě víc světla. Noc skončí. Bůh nepřenechá zemi a vesmír jim samým na pospas. Bůh je na cestě k nám. Neboli jak útěšně formuluje Jochen Klepper: I ten, kdo radost ztratil, ať připojí svůj hlas a jitřní hvězda vrátí tvým smutkům radost zas. (1. sloka)

            Je to jenom pár svící. Ještě mnohé zůstává v temnotě. Tam není vidět nic ze zářivého jasu, jejž si lidé spojují s Bohem. Z jasu, jaký obklopuje mocného panovníka, jemuž nikdo nemůže vzdorovat. On učiní rázný konec všemu utrpení. Odejme ode mne můj osobní strach a ukončí každou bídu.

III

            Bůh se ukazuje v adventu. Ukazuje se jinak, než my jej očekáváme.  Jeho syn se nenarodil v paláci, nýbrž jako nemanželské dítě v betlémské stáji. Nejel na statném hřebci s průvodem zbrojnošů vzhůru do Jeruzaléma, nýbrž jel na oslu, na jezdeckém zvířeti chudých. Jeho zatčení a jeho proces neskončily osvobozením a skvělým vítězstvím nad protivníky, nýbrž skončily příšernou smrtí na kříži. Jako Ježíš, tak v adventu přichází Bůh k nám. Na přechodu mezi temnotou noci a prvními paprsky jitra svítí svíce.

IV

            Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla. (12) Když se rozední, pak má skončit i pološero. Pavel zná skutky tmy. Zná činy, které se štítí světla a ukrývají se v temnu, poněvadž odporují Boží vůli. Apoštol nám připomíná desatero přikázání: Nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš dychtit po sousedově domě, dobytku, ani po jeho nádeníku či děvečce, vůbec po ničem, co patří jemu.

            My píšeme tento seznam svými slovy a budeme pokračovat ve psaní s ohledem na dnešek. Nebudeš na svém pracovišti myslet jenom na sebe,. Nebudeš podvádět, když se ti naskytne příležitost. Nebudeš nikoho upřednostňovat ani očerňovat. Máš odpovědnost za své spolužáky. A i vzdálený bližní k tobě patří.

            Ve světle adventních svící se nám nabízí pohled na lidi, kteří žijí daleko. Proto třeba v našem sboru konáme během adventu bazar ve prospěch Adopce na dálku. Proč to všechno? Poněvadž Bůh k nám přichází. My nechceme uvíznout ve tmě. Boží světlo dává světu nový jas. I náš život se ocitne v novém světle. Někdy až nepříjemně ostrém. Je vám známo, že v každém mobilu se nachází koltan, kov, jehož ruda se těží jen na několika málo místech ve světě? (Cenou s občas vyrovná i stříbru.) Boj o tento kov mimojité zapříčinil občanskou válku v Kongu. Statisíce lidí to stálo život, abychom my kdykoliv a kdekoliv mohli levně telefonovat.  Život ve světle.

            Je dlouhý seznam věcí, které se štítí světla a odporují Boží vůli. V těchto týdnech rozsvěcíme svíce. Svítí na mne. Svítí do mého života. Osvěcují vše, co jsem udělal a co dělám. Nemíří na mne oslnivým reflektorem, abych se musel studem propadnout do země. Svíce vrhají mihotavé světlo na naše činy a volají nás k pokaní. Obraťte se! Odložte skutky tmy! Změňte smýšlení, neboť se přiblížilo Boží království. Zkoumejte, zda to, co děláte, odpovídá Boží vůli! Zkoumejte, zda vaše skutky obstojí, až přijde den Hospodinův! Neboť Bůh bude vše, co konáme, srovnávat se svými příkazy. Především pak s jedním přikázáním, v němž jsou obsažena všechna další. Budeš milovat svého bližního jako sebe samého. (9)

V

            V jedné židovské historce spolu debatují dva rabíni o tom, kdy vlastně začíná den. „Když od sebe rozpoznáš černou a bílou nit,“ tvrdí jeden. „Nikoliv, můj bratře,“ namítá druhý. „Den začíná tehdy, když ve druhém člověku rozpoznáš svého bližního.“    Kolik světla je zapotřebí, abych v druhém člověku rozpoznal svého bližního? Kolik svící na to musí hořet. Adventní neděle připomínají že pár svící stačí. V jejich světle rozpoznávám své bližní. Jedna svíce stačí, abych si v její záři za rozbřesku nadcházejícího dne oblékl zbroj světla.

VI

            Jaké že jsou zbraně světla? Vše pronikají laserový meč? Světelné dělo, které jako ve scifi vystřelí všechno zlé ze světa pryč? Jsou zbraně světa odznakem moci? Ne, ne. Komíhavému světlu svíčky odpovídají běžné formy lásky. (Toho našeho často dýchavičného a vždy omezeného lidského milování.) To jsou zbraně, jimiž mám zacházet: Naslouchat a pozorně se dívat, vcítit se do druhých, pomáhat a povzbuzovat. Třeba je hned v sousedství někdo sklíčen a potřebuje člověka, který mu bude naslouchat. Třeba se kolegovi v práci děje příkoří a schází mu kuráž bránit se a nazvat křivdu pravým jménem. Jsem to já, kdo jej má posilnit. Máte snad dojem, že v naší zemi je dost obětavých lidí, lidí, kteří vnášejí do společnosti světlo. Právě já mohu prospět světu svým časem, svými penězi, svým nasazením. Za rozbřesku mezi nocí a dnem rozpoznávám svého bližního a zjišťuji, že světlo mohu předávat dál.

VII

            Zbroj světla ještě není jasným dnem. Zbroj světla je jako první svíce při svítání. Nic víc, nic míň. Jochen Klepper, který mnohým lidem nejen v Německu svou adventní písní dodal útěchu a naději, nedokázal snést temnotu až do konce. V adventu 1942 (čtyři roky po složení písně) spolu s manželkou a dcerou vešel do smrti. Coby 6idovky je čekala deportace. On je však nechtěl  opustit. Nežli bezcitnou smrt v koncentráku zvolili všichni tři raději smrt doma v laskavém objetí.

            A přece jeho píseň lidi upozornila na svítaní. Dala jim odvahu. Prosté svíce zmůžou dost – jedna svíce udělá pokoj nemocného světlejším. Svíce pozývají cizince ke stolu. Další svíce budou zapáleny. Zahánějí temnotu tak jistě, jako slunce vyvádí bílý den.           Noc pokročila, den se přiblížil. Noc ke konci se kloní a blízko je svit dne. Bůh přichází. Proto procitněte ze spánku. Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla! Amen.     

Marek 1,2-8          264; 272; 277; Svítá 164; 262; Svítá 280; 485             Jeremjáš 23,5n

Kázání podle Jochena Cornelia-Bundschuha na 2. adventní neděli 8. prosince 2013. 

Text písně Jochena Kleppera v překladu Miroslava Heryána (Evangelický zpěvník 277)