Dobře jim to ten apoštol napsal. Království Boží není v tom, co jíte a pijete. (17) Vždyť je nám to přece všem dávno jasné. Jde o věci duchovní, nikoliv hmotné. Jídlo a pití, kdo by od nich čekal životní štěstí?! Ten je mimo. Není nám zatěžko apoštolovi přitakat. Správně se Pavel ohradil proti konzumním důrazům konzumní společnosti. Církev je zapotřebí před nimi chránit. Království Boží není v tom, co jíte a pijete.

Jenže… Jenže si schválně vzpomeňte, co dělal náš Pán a Mistr. Za Ježíšem přicházeli lidé v početných zástupech, aby naslouchali jeho promluvám a čerpali z jeho slov povzbuzení do všedních dnů. A Ježíš k nim na volných prostranstvích mluvil. A někdy mluvil o království Božím dokonce tak dlouho, že se už začalo stmívat a se soumrakem přišel i čas na večeři. Jenže kde nic, tu nic. Lidé s sebou dostatek jídla neměli. Nepočítali jaksi s možností, že se jim výlet za oblíbeným kazatelem tak protáhne. Čili – posluchačům Ježíšova kázání kručelo v břiše. Jenže Ježíš nevyužije okamžik a nekorunuje své kázání slovy: Království Boží není v tom, co jíte a pijete. Naopak – Ježíš se postará, aby každý měl co jíst. Podávají se solené ryba a chléb – ještě čerstvý. Na každého se dostane.  Anebo vzpomeňte na Kánu Galilejskou. Tam sice na svatbě bylo jídla dost, došlo však víno. Ani tam se však Ježíš nepustil do kázání o duchovních potřebách, nýbrž se o nápoje postaral.

Království Boží není v tom, co jíte a pijete. Ano, jenže… Jenže když si pročítáme evangelia, až příliš často zastihneme Ježíše na nějaké hostině. Sedí a kolem něho plno lidí. Někteří současníci si na Ježíše stěžovali: „Je to žrout a pijan vína!“ (Lk 7,34) V porovnání s přísnými učiteli své doby si Ježíš opravdu celkem užíval. Památná je příhoda s celníkem Zacheem, jemuž Ježíš hned při prvním setkání na rovinu oznámil, že chce jít k němu na večeři. A Zacheus jej radostně přijal. (Lk 19) Jistě, že při takových příležitost se u stolu nesedělo o suchém chlebu a o vodě. Stoly byly prostřené a lidem sezvaným odevšad bylo dobře.

Království Boží není v tom, co jíte a pijete. Ano, jenže ono to nelze tak snadno odkývat. Samotná Bible se vzpouzí tak stručnému tvrzení, navíc vytržené-mu z kontextu. Uvažujme dále. Když přišly velikonoce, Pán Ježíš se vypravil do Jeruzaléma. Proč? No aby s učedníky uspořádal sváteční večeři. Řekl jim: „Ve-lice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět.“ (Lk 22,15) Opět se sedí u stolu a opět se jí a pije. Kristus sáhne po chlebu a po kalichu s ví-nem, vzdá za ně zvlášť díky a předá je svým učedníkům s jasným pokynem. Po-krm a nápoj se ve večeři Páně navěky stávají Ježíšovou památkou. Velice rychle zakotví v křesťanské bohoslužbě. O mnoho staletí později budou protestantské církve náruživě číst apoštola Pavla a nechají se unést jeho větou: Království Boží není v tom, co jíte a pijete. Důraz na slovo a duchovno odsune hmotné živly chleba a vína do ústraní. Večeře Páně se omezí jen na pár svátků v roce. Nesprá-vně uchopená apoštolova věta zastíní prvotní Ježíšův záměr.

Království Boží není v tom, co jíte a pijete. Ano, jenže… Jenže ono to bez jídla a pití jaksi nejde. První křesťané se scházeli k modlitbám a k lámání chleba. Tak jak je tomu učil Ježíš – společně se obraceli k Bohu a společně také jedli. Církev se může chlubit svou vnímavostí vůči potřebným. Dříve totiž než si církev vytvořila vlastní hierarchii, vyčlenila zvláštní služebníky, diákony, kteří rozdělovali příděly nemajetným vdovám. Zase běží o jídlo. A k tomu zní Kristovo blahoslavenství: Blaze vám, kteří nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. (Lk 6,21) Boží království zkrátka nemůže jídlo pominout. Tak jak tedy Pavel myslel své tvrzení, že „království Boží není v tom, co jíte a pijete“? Jídlo a pití přece nelze ze života škrtnout!

No právě. No právě, že se bez jídla a pití neobejdeme. Stále se jimi musíme nějak zabývat. Řešit kdy, kde, co. Stejnými otázkami se zaobírali i mnozí Pavlovi současníci. Co se smí jíst, kdy se smí jíst a kdy se musí nejíst. Kdy se má jíst a s kým a s kým naopak ke stolu vůbec nechodit. Byla to celá propracovaná nauka, do které se promítaly dřívější zvyklosti. Nejspíše víte, že židé mají zvláštní stravovací předpisy: žádné vepřové, žádná krev, maso nesmí přijít do kontaktu s mlékem atd. I lidé nežidovského původu měli své pohanské návyky. A tito různorodí lidé se střetávali v jedné církvi a jejich představy na sebe zákonitě narážely. Různé skupiny měly různé rituály a různé obyčeje, které se snažily uplatnit. „Takhle je to správně! Bude po našem, neboť podle nás je to dobře, vy ostatní chybujete a tuze se mýlíte.“ Metoda parního válce. Převálcuji tě, abys ne-

stál v cestě mně a mým představám.

Apoštol Pavel dobře znal tohle handrkování kolem jídla. Jednou musel dokonce veřejně pokárat samotného apoštola Petra, který se při jídle záměrně stranil odlišných křesťanů. Království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. (7) Naše společenství zde i každé jiné společenství v církvi se nemá zaseknout na podružných otázkách. Pro naše soužití jsou důležitější věci, nežli pokrm a nápoj. Pavel je okamžitě vyjme-nuje: spravedlnost, pokoj a radost.

Tedy – spravedlnost. Ať se nikomu nekřivdí. Ať pravda pronikne do našich vzájemných vztahů, ať zmizí klam a útlak. O to přece Ježíšovi šlo. Proto usedal ke stolu s hříšníky, aby jim ukázal, kudy ven z jejich nepovedených a vinami obtížených životů. Hledejte především Boží království a Boží spravedlnost a vše ostatní vám bude přidáno.

Další na řadě je pokoj neboli mír. Ať boje mezi lidmi ustanou. Ať spory, které mezi sebou máme, jsou urovnány. O to přeci Ježíšovi šlo. Hlásal odpuštění, tak aby lidé znepřátelení k sobě našli cestu. Výrazem smíření je společné jídlo, proto Ježíš chodil na hostiny – nikoliv, aby si pořádně nacpal břicho, nýbrž aby se spolu s ním u jednoho stolu sešli ti lidé, kteří by se jinak nesešli.

A do třetice – řeč je o radosti. Ať starosti aspoň na chvíli umlknou. Ať strach z budoucnosti ustoupí před nadějí a důvěrou. O to přeci Ježíšovi šlo, když s druhými jedl. Aby si lidé užili dobré Boží péče. Aby Stvořitele poznali jako laskavého Otce. Proto při večeři Páně podle Ježíšova vzoru pozvedáme svá srdce k modlitbě díků, neboť máme radost ze všeho, co pro nás Bůh koná a co potvrdil Kristův kříž a pak prázdný hrob.

 Království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Spravedlnost, pokoj a radost se mezi křesťany nedějí jen tak sami od sebe. Spočívají v Duchu svatém. V duchu lásky a vzájemného přijetí. V církvi díky Božímu Duchu vytváříme (nebo se aspoň snaží-me vytvořit) jinačí atmosféru, než jaká panuje v ostatním světě. A teď se vrátíme k onomu jídlu a pití. Křesťané díky Ježíšovi poznali, že atmosféra vstřícnosti se vý

borně projeví při společném stolování. Proto je součástí bohoslužby večeře Páně. Proto církev pamatuje modlitbami, sbírkami i vlastnoruční pomocí na potřebné. Proto je dobře, když se u nás v kostele po konci shromáždění posadíme u kávy a čaje a zakousneme něco dobrého. Anebo když jednou za čas uděláme společný oběd. Všimněte si – tam je mezi námi spravedlnost, pokoj a radost. Boží Duch mezi námi působí, a my jeho obnovné působení zakoušíme právě u jídla. Já bych tady apoštola doplnil: Království Boží sice není v tom, co jíte a pijete, nýbrž je vedle toho, ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého.

            Nutno dodat, že v církevních dějinách jsme si my, křesťané nedokázali správně srovnat hodnoty. Místo na Boží spravedlnost, pokoj a radosti jsme se často upjali k oněm druhotným věcem. Řešilo se, v jaké řeči se má konat bohoslužba, kdo a jak má řídit církev, který panovník bude rozhodovat o víře poddaných (jako by mohl). Co s obrazy, jak se má zpívat, jak modlit. Leckdy se sáhlo i po zbrani. Západ se hádal s východními církvemi, katolíci s evangelíky. Evangelíci mezi sebou navzájem. Mnohé jsme díky Bohu už překonali. Příznačné však je, že vlastně dodnes je kamenem sváru jídlo a pití. Pořád nám dělá problém sejít se v kostele u jednoho stolu a společně jíst jeden chléb a pít z jednoho kalicha na Ježíšovu slavnou památku. Najdeme si tolik důvodu, proč to nejde.  Apoštol Pavel by nás měl jako nezvedené žáky vytahat za uši a nechat po škole tisíckrát opsat: Království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého.

            Sestry a bratři, my máme k jídlu a pití ještě něco dodat. Přidat něco navíc. Vždyť přece věříme v Boha, Stvořitele štědrého ke všem. Lamentace nad tím, jak je naše společnost konzumní, nestačí. Lidé se vždy budou věnovat jídlu, pití a dal-ší spotřebě. I my tak činíme, Ale je to svatý Duch, který nás vede k tomu, abychom ve stejném Duchu jako Ježíš vnášeli do světa nový pohled. Tím své bližní obohatí-me. I v hmotném přebytku mnozí hladovějí. Jsou lační po duchovním občerstvení. A my máme na rozdávání. Kristus mezi námi vytváří své království, jež spočívá ve spravedlnosti, pokoji a radosti. A s tím už dá něco kloudného pořídit. Amen.  

Ex 16,2-4          178, Svítá 195; 483, Přijď a požehnání své nám dej, 582          Zj 3,20

Kázání v neděli 25. září 2016. (18. po Trojici)