Sestry a bratři, ani jste si nevšimli, a už je to tady. Nic zvláštního jste nezaznamenali, a přeci se stala velmi významná věc. Změna, která se týká nás všech. Změna se značným dopadem na náš život. Že přeháním? Vůbec ne! … V noci ze včerejška na dnešek, přesně ve 21:44 nastal letní slunovrat. Až doposud se po půl roku délka slunečního dne natahovala, od dneška se naopak den zkracuje a prodlužuje se noc. Tak to půjde celý další půlrok až do zimního slunovratu v prosinci.

K čemu je dobrá církev? Komu prospěje, že se každou neděli scházejí skupinky věřících a provozují své bohoslužebné obřady? Koho ještě dnes zajímá, co se píše v Bibli a co si o nás myslí nějaký Bůh? A kdo převezme a rozvine odkaz našich otců a matek ve víře?

Škoda, že nevidíme do nebeské statistiky. Škoda, že se nikdy nedovíme, kolik modliteb v uplynulých týdnech a měsících směřovalo k nebesům. Národy se ocitly v úzkých. Životy mnohých lidí byly ohroženy, životy mnohých byly zasaženy, životy mnohých byly zmařeny novou nemocí. Když je to s životem na vážkách, tehdy se lidé obracejí k Bohu. Dělají to tak, jak umějí. Někdy slovy vytříbenými jako zkušení modlitebníci, jindy slovy neumělými jako ti, kdo pracně hledají výraz svého znejistěného ducha. Jedno není lepší než druhé. Každý závan důvěry je cenný.

Sestry a bratři, zažili jsme úplně novou situaci. Poslední týdny – vlastně skoro již dva měsíce – určoval chod naší společnosti koronavirus a s ním spojená opatření. Byl to a pořád to je hluboký zásah do našeho života, včetně života církevního. Stalo se něco nepředstavitelného. Jeden můj německý kolega si povzdechl. „Máme u nás kostel ještě z předreformační doby. Každý rok se v něm konaly velikonoční bohoslužby – i za války a hladu. Letos poprvé po šesti stech letech byl kostel na velikonoce prázdný.“ Jeden obrázek z mnoha. Úplně nová situace, neznámá, neozkoušená, syrová.