„Má duše Boha velebí.“ Víte, kdy poprvé zazněla tahle slova? Kdo je první řekl a kde? Řekla je Marie, když přišla na návštěvu ke své příbuzné Alžbětě. O tom jsem právě četl z Bible. A bylo to zvláštní setkání. Potkaly se dvě těhotné ženy. Každá z nich čekala dítě, takže jsem je musel namalovat s bříškem. Dnes už víme, že každé z nich se později narodil syn, ale tehdy ještě jasné nebylo, jestli holka nebo kluk. Alžběta byla starší a taky porodila o několik měsíců dříve – Jana, kterému se začalo časem říkat Křtitel. Tady je máme obě dvě ještě před porodem.

       Krok. Jeden krok. Automatický úkon. Levá, pravá, levá, pravá. Střídavě před-souváme nohy, aniž bychom si to uvědomovali. A jdeme dál. Kolik za život asi uděláme kroků, sestry a bratři? Milión, dva milióny, deset miliónů? Na internetu jsem našel výpočet, podle kterého v průměru jeden člověk za život udělá 216 262 500 kroků. Chcete-li, věřte. Kroků je prostě nespočet.  A přesto nejsou všechny kroky stejně důležité. Jsou kroky, které se zasluhují zvláštní pozornost. Když rodiče uvidí první krůček svého dítěte. Když se pacient po operaci konečně postaví na nohy a šouravě se vydá vpřed.

„Oči mé viděli spasení tvé,“ říká Simeon v dnešním evangeliu. A při těch slovech drží malinkého Ježíše ve svém náručí. Nyní může být „v pokoji propuštěn“, může pokojně zemřít. Jeho život, jeho touha jsou naplněny.

A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů. Tak tedy nejen malý Ježíš s Josefem a Marií, nejen pastýři a mudrci se objevují v Betlémě, ale také jakési blíže neurčené množství nebeských zástupů. Koná-li se dnes nějaká demonstrace v ulicích našich měst, přináší policie i organizátoři odhad počtu účastníků.  Svůj vlastní odhad, který se většinou liší od cizích odhadů.