Když dítě trošku povyroste, snaží se rodiče naučit je základní údaje o jeho osobě: jak se jmenuje celým jménem, kdy se narodilo a na jaké adrese bydlí. Březinova 10, pamatuji si podnes adresu domu, ve kterém už od svých pěti let nebydlím. A přece to byl můj dům, byl to můj domov. Moje nejstarší dětské vzpomínky se vážou právě k onomu místu – stará kamna v kuchyni, olivově zelený koberec na chladné stěně, skrýš pod klavírem a vánoční stromek v rohu pokoje. V tom jsem žil, tam jsem se pohyboval, dýchal jsem, poznával svět. Můj vlastní domov, který už dávno není mým bydlištěm. A přeci jenom pro kousek mého nitra stále domovem zůstává. Mnohokrát jsem adresu změnil – dvakrát jsme se stěhovali s rodiči, pak různá študácká bydlení u nás i v cizině, poté vojenský útvar 3166  (číslo jsem už zapomněl, musel jsem se kouknout do vojenské knížky), no a následně už adresy spjaté s kazatelskou službou.

Sestry a bratři, každý z nás má podobnou řádku adres, různě dlouhou. Seznam bývalých bydlišť, místa, která už máme za sebou. Domy, které už pro nás přestaly být domovem. Které však v našich myslích pořád jako domov vystupují. A to i tehdy, když už byly přestavěny či zbořeny. My se umíme ohlédnout za domy, ve kterých jsme bydleli a prožívali domov. Víme, co bylo. Víme, kde jsme byli doma. Apoštol Pavel náš pohled obrací. Zabývá se myšlenkou domova nikoli při pohledu nazpět do minulosti, nýbrž při pohledu do budoucnosti. Co bude? Naše stávající adresa není naší poslední adresou. Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského domu stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích. (1) Ano, my víme, že nás čeká ještě jedno stěhování. Čeká nás smrt. Opustíme tento život. Vše, v čem nyní bydlíme, se pro nás jednou zcela jistě stane minulostí. Nenávratnou minulostí stejně, jako se mně už nikdy nevrátí olivově zelený koberec na stěně a skrýš pod klavírem. Budeme muset odejít. Přijdeme o svou adresu zde na zemi. Apoštol Pavel obrazně mluví o stržení stanu. Náš domov zde, náš pobyt zde je jako stan. Postavený jen načas, na určitou dobu. Tak jak jsme zde zabydleni nyní, nebudeme zde nastálo. Každý projde časem bourání stanů.

A co bude pak? Co přijde potom? Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského domu stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích. Neboli jinými slovy: po smrti se z nás díky Bohu nestanou bezdomovci. Když pozbudeme jeden domov, Bůh nám chystá domov nový. Neocitneme se napospas okolnímu světu. Naše duše se neztratí ve vesmíru, nerozplyne se v proudu dní, nezvětrá v zapomnění. Bůh na nás myslí stále, navěky a má pro nás připravenou novou adresu. Čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích. Sestry a bratři, přes všechny problémy a neštěstí my o svůj domov nikdy nepřijdeme nastálo. Vždyť právě tohle je víra, že u Boha mám svůj domov, ať se děje cokoli. Až se nám to tady všechno zboří, říká Pavel, Bůh stavitel nám poskytne nový příbytek. Už jednou nám přeci daroval dům těla při stvoření, daruje nám jej opět při vzkříšení.  Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského domu stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován lidskýma rukama. (1)

A tady prosím velmi, velmi opatrně. Opatrně zacházejme se všemi obrazy života a smrti, s obrazy domova pozemského a nebeského. Jsou to jenom obrazy, náznaky, pokusy vyjádřit alespoň zlomek z oné obrovské důvěry, jakou máme vůči Bohu, že jeho moc přesahuje naši smrt. Dosáhne až tam, kam my nedohlédneme. Nikdo z nás ještě ve smrti nebyl. Nikdo z nás ještě nepřesídlil na onu poslední adresu, neznáme své bydliště po smrti, proto o ní mluvíme jen obrazně. S jistotou víme jedině, že v budoucnosti nás čeká Bůh se svými dary, ale jaké dary to přesně budou, to stávajícím jazykem vypovíme jen zčásti. Stan, domov, příbytek, nebe, země jsou jen pomocnou ilustrací. Ilustrací potřebnou, nikoli však dostatečnou a už vůbec ne ilustrací vyčerpávající.

A proto říkám velmi, velmi opatrně. Velmi opatrně zacházejme se obrazy. Církev tuze rychle, již na prahu středověku, (čili ještě před Cyrilem a Metodějem), církev z pouhé ilustrace udělala přesný plán. Pavlovy obrazy chápala jako neomylnou mapu, kde je zachyceno všechno podstatné. O Pavlův náčrt (pouhý náčrt!) opřela propracovanou věrouku, která dodnes pře-žívá v obecném povědomí. Jak u křesťanů, tak u nekřesťanů. Stručně řečeno. Člověk má pozemský domov, svoje tělo, ale to je jen jakési vyhnanství pošpiněné hříchem. Zde na zemi se nám pořád bude žít nějak zle, teprve po smrti se dostane naše duše do nádherného nebeského domova. Smrt je pak prostě nahlížena jako návrat domů a život před smrtí se pak jeví jako podřadná etapa plná trápení. Jenže přesně takhle to apoštol Pavel nemyslel. Církev si sice vytvořila jednoduché a přehledné učení, ale Pavlovo poselství zkreslila.

Pavel nerýsoval přesné plány. Nebyl ani architektem nebeských příbytků, ani malířem map s cestami, po nichž vandruje lidská duše mezi životem a smrtí. Pavel zkoušel pomocí dostupných slov povědět, že v budoucnosti nebudeme ani ztraceni, ani sami. Jsme a budeme u Boha doma nyní i navěky. Pro tuhle úžasnou jistotu Pavel pracně hledá slova a skládá je do překvapivých souvislostí. Klidně napíše: Proto zde sténáme touhou, abychom byli oděni obydlím nebeským. (2) Cože? Oděni obydlím? Oblečeni do domu? Copak je tohle za obraz? Divné přirovnání. Vidíte, Pavel se nedá vtěsnat do černobílých pouček. On nám nechce dát definitivní nauku o smrti, chce nás ponořit do touhy po Bohu, do víry, že naše budoucnost je v Bohu, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem. (4) Bůh nás vtahuje do života, nikoli do smrti.

Asi každý trochu odrostlejší člověk má nějakou mlhavou představu o tom, co přijde po smrti. Většinou se domníváme, že po smrti přijde něco lepšího. Jakási vyšší kvalita: méně bolesti, méně starostí, více radosti, více lásky a také více Boha. Proč ne. Není to špatná představa. Ale zároveň je škoda, když výhled na onen svět vrhá stín na tento svět. Křesťanská tradice nese bohužel kus viny za očerňování pozemského života, za pohrdání lidským tělem, za znevažování časnosti vzhledem k věčnosti. Ale tenhle náš život tady přece není podřadný. Zde máme svůj domov, který nám dal Bůh. Nikoli omylem, nýbrž z lásky. Bydlíme na adrese těla, které nám stvořil Bůh. To přece není špatný dar. Ne až na onom světě, už tady je to dobré, požehnané, šťastné. Pravda, ne vždycky, jen občas a na chvíli – ale právě ty pěkné chvíle jsou Boží. Jako se malé dítě učí adresu svého domu, i my bychom se měli učit, kde je naší duši dobře. Kde jsme doma, že to je pravda a láska, pokoj a bezpečí, co vytváří domov pro naši duši. U Boha, v jeho štědrosti a ochraně jsme doma.

Apoštolu Pavlovi bylo cizí pohrdání tělem a časem, který v těle strávíme. Netouží se těla honem, honem zbavit jako jakési nežádoucí přítěže. Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské. Pavel je za svou stávající tělesnou adresu vděčný, nechce se jí zbavit, chce ji proměnit Boží přítomností. Ať zde spolu s námi bydlí Bůh. Ať všechno neurčuje jenom to hmotné kolem nás, ať vše nehodnotíme jen po tělesnu, nýbrž ať se ke slovu dostane Pán Bůh. My musíme říci: Tenhle svět není tak úplně místo pro mne. Tyhle rodinné hádky, tahle pitomá pandemie, tohle rozbité stvoření, tihle nenasytní politikové. Tohle Teprve svět s Bohem je svět k životu. Kromě těla, potřebujeme i Ducha Páně. Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že jestliže jsme doma jen po tělesnu, nejsme doma u Pána. Ovšem pozor: Apoštol, stejně jako Ježíš, neříká: Dobře bude až na onom světě. Evangelium přímočaře a jednoduše hlásá – dobře je u Boha, dobře je s Bohem bez ohledu na to, kde se nacházíte. Proto nám také nadevše záleží na tom, aby Bůh v nás měl zalíbení, ať už pobýváme doma nebo mimo domov. (9) Čili dokonce nezáleží ani na tom, zda jste zrovna v životě či ve smrti. Pán Bůh se k nám zná kdekoli. 

Sestry a bratři. Během svého života nalezneme domov na různých místech. Jsou to jak místa s poštovní  adresou, tak různé vztahy, situace i pocity. Ano, u mnohých lidí a v mnohých věcech si připadáme doma. Nejvlastnější domov však máme u Boha. Navěky. Navždy. Bůh je naším prvním a posledním domovem. Amen. 

Žalm 91  534; 686; S 126; 182, Já v Božím stínu                     Jan 14,1-4a

Kázání v předposlední neděli církevního roku 14. listopadu 2021.