Milé sestry, milí bratři, tenkrát 31. října v roce 1517 to ve světě obrazně začalo, když Martin Luther zveřejnil své námitky vůči soudobé církvi. Dnes tudíž slavíme svátek reformace. Je to svátek svobody. Ne, vlastně se musím vyjádřit přesněji: Je to svátek osvobození. Svoboda – osvobození. Obojí sice zní podobně, ale s jedním důležitým rozdílem. Slavíme-li svátek osvobození, tedy musíme být osvobozenými. Což znamená, že jsme svobodnými nebyli. Svoboda zde není od přírody. Řekne-li se svátek svobody, pak to trochu zní jako: „Slavíme svobodu, která zde vždycky byla.“ Jenže nebyla. Pěkně jsme zpívali před chvílí: „K svobodě je dlouhé putování.“

Slavíme dnes svátek osvobození. My máme osvoboditele: Ježíše Krista. Svátek reformace je oslavou Krista. Svátek, v jehož středu je Kristus. A proto tenhle svátek nemá být svátkem protikatolickým, při němž si budeme plácat po ramenou a lebedit si, jak jsme my evangelíci skvělí. Nejde ani o katolíky, ani o evangelíky, nýbrž o Boha mezi lidmi. Na tom záleželo Martinu Lutherovi. On chtěl církev reformovat, obnovit, znovu ji postavit na pevný základ. A tím základem je Nazaretský Ježíš, Kristus.

Luther nachází Krista po těžkých vnitřních zápasech. Prošel dlouhou a drsnou cestou. Když se stal mnichem, schválně si vybral řád augustiniánů, kteří byli známí svou přísností a kázní. Tam, doufá Luther, tam v přísné kázni najdu pokoj a jistotu. A opravdu, jeho řádoví bratři jsou přísní a disciplinovaní, on však chce být na sebe ještě přísnější a ještě ukázněnější. Což jej ovšem vede do čím dál většího zoufalství. Zkoumá své srdce skrz na skrz, rozpitvá každou pohnutku v nitru, sleduje jejich čirost a odhaluje v sobě příměsi zla a pochyb. Ustrašeně pozoruje sám sebe, zde někde někdy nějak nepřestoupil Boží zákon. Tak rád by pevně a dobře postavil před Boha, jenže musí vyznat: Nelepší se to, pořád se to zhoršuje.  Pořád a pořád se ptám, zda jsem pro Boha dost dobrý. A pořád a pořád nemám jistotu. Copak mne, takového pochybovače, může Bůh přijmout?

Luther vášnivě hledá laskavého Boha. Boha, jemuž se může svěřit se všemi svými chybami. Hledá Boha, který mu odpustí jeho viny. Ve svém úporném úsilí však nachází jenom přísného soudce, který říká: „Tohle nestačí, Martine!“ Vnitřní nepokoj a nejistota vhánějí Luthera do stále větších pochybností. Tak rád by byl svobodný, ale zjišťuje: Nic z toho, co dělám, mi svobodu nepřináší. Nadále zůstávám zajatcem sebe sama. A tak Luther dál pátrá v Bibli po nějakém slovu, které by mu pomohlo a vyvedlo jej z trápení. A najde. „Spravedlivý bude žít z víry.“ (Ř 1,17) Kdo se uprostřed svých chyb a vin obrátí na Boha důvěřivě s vírou, ten bude žít. Luther učiní ohromný objev: Dříve jsem se pokoušel osvobodit sám sebe. Ale nyní vidím, že Kristus je mým osvoboditelem. On mne vysvobodil ze strachu o sebe sama. On mne učinil dost dobrým pro Boha. Jako kdybych se znovu narodil. Rázem, píše Luther, rázem se mi otevřely dveře k ráji, k radosti, k životu.  Vše bylo naráz jinak. Není důležité, že já něco učiním a vykonám. Nejdůležitější pro nás už dávno vykonal Bůh. On nás osvobodil. Ježíš přišel do světa a uváděl lidi do svobody Božích dětí. Každý člověk má zakusit, že ho Pán Bůh má bezpodmínečně rád.  Proto Ježíš sedával u jednoho stolu s vykřičenými hříšníky a dával jim zakusit, že pro Boha jsou dobří dost. Každý a každá může s Kristem zažít svůj osobní den osvobození.

Svoboda není samozřejmostí. Potřebujeme osvobodit, vysvobodit i dnes. Náš vnější svět se všemi technickými vymoženostmi se náramně liší od světa Lutherova či od světa biblického Nového zákona. Náš vnější svět se sice liší, ale uvnitř jsme často pořád zajatci a otroci strachu. Luther brojil proti prodeji odpustků. Za peníze si lidé kupovali odpustkové lístky, aby unikli trestům v očistci. Odpustkový lístek hlásá: „Teď si stojíš dobře před Bohem.“ Dnešní obchod s odpustky se nazývá image a společenský status. Bůh byl odsunut, měřítkem jsou nyní druzí lidé. Nikoli „Jak si stojím v Božích očích?“, nýbrž „Jak si stojím v očích lidí?“, tahle otázka dnes svírá mnohé. Já, jen já sám mohu a musím činit vše, čím se zlepším. Optimalizovat sebe sama. Neboli své chybující já mohu vylepšit svým výkonem, svým úsilím o změnu, sebepoznáním, cviky, meditací a čím vším ještě. Jenže to pak jsem jako Luther v klášteře, pořád a pořád odkázaný sám na sebe. Pokouším se polepšit a troskotám. Neboť stále se vynořují věci, kterou mohou být ještě lepší a ještě optimálnější. (Latiníci prominou.) Kolik lidí se žene touhle cestou bez cíle? Cestou, která slibuje uznání, respekt i slávu, která dokonce slibuje i štěstí a pokoj. Ovšem dárcem onoho pokoje a štěstí není Bůh, nýbrž množství přátel v sociálních médiích. Množství followerů. Množství kliků na Instagramu či na Facebooku ukazuje: Tenhle člověk je dobrý. Tamten tak dobrý není, neboť má méně kliků. Ach, vše je tak křehké, tak zranitelné, neboť stačí špatné slovo, překroucená poznámka a počet kliků a lajků se propadá. Nebo se rozpoutá hnojomet nadávek a sprosťáren. Z příznivců jsou nepřátelé, followerů hejtři. Tak vypadá moderní forma očistce – a nikde žádná milost, žádné slitovaná či znovuzrození. I tehdy, když se nic zvláštního neděje a vše běží klidně, stále je zapotřebí internet krmit báječnými obrázky, zprávami, akcemi. Tudy sotva dojdu pokoje.

Opravdový pokoj, skutečný mír a klid, pravou svobodu najdu pouze u toho, který mne osvobozuje jednou provždy. Svátek reformace nás opět a znovu odkazuje ke Kristu. Od Boha přišel ten, který přináší svobodu. Jeho dobré poselství, jeho evangelium říká: „Člověče, neodvozuj svou hodnotu od věcí, od čísel, od výkonů. Bohu se hodíš tak jako tak. Spolehni se na něj s důvěrou. Věř a žij.“ Ježíšovo pozvání zní jednoduše – ale zároveň je i těžké. Vždyť často bývám pyšný na věci, které jsem udělal. Snažím se přece konat dobro. Těší mne, když druhým pomůžu. Copak tohle všechno nemá u Boha žádnou cenu?

Čímž se dostáváme k základní otázce víry i reformace. Na čem záleží? Co mne zachrání uprostřed bouří? Co mne osvobodí? Pouze Kristus? Moje dobré skutky? Nebo obojí dohromady? Už apoštol Pavel se zabýval touto otázkou. Na svých cestách stál u zrodu mnoha křesťanských sborů. Všude napřed vyprávěl o Kristu. Kdo chtěl, dal se pokřtít. Časem Pavel putoval dál a s přáteli si dopisoval. Ve sborech v Galacii nastal neklid. Přišli noví kazatelé a hlásali: „Prima, že jste se stali křesťany. Prima, že jste se dali pokřtít. Ale to ještě nestačí. Musíte se ještě obřezat jako dávní Izraelci. Teprve potom budete zcela osvobozeni a zachráněni.“

Pavel se dozvěděl o jejich kázáních a je rozčarován. Tady jde o cosi podstatného. Obřízka zdaleka nebyla jen medicínským opatřením, pojil se k ní zcela jiný náboženský život, který je prostě jiný než cesta, jakou ukazuje Ježíš vykonal či nevykonal. Proto Galaťanům píše: V této svobodě, do níž nás Kristus vysvobodil, pevně stůjte; nenechte se znovu zapřáhnout do otrockého jha. Já Pavel vám teď něco řeknu: dáte-li se obřezat, Kristus vám nebude k ničemu! Každému, kdo se chce dát obřezat, znovu potvrzuji, že je povinen dodržovat celý Zákon. Zbavili jste se Krista, vy všichni, kdo se ospravedlňujete Zákonem; odpadli jste od milosti! My ale očekáváme naději spravedlnosti skrze Ducha, na základě víry. V Kristu Ježíši přece nezáleží na obřízce nebo neobřízce, ale na víře, která se projevuje láskou. (Ga 5,1-6)

Dvě možnosti vidí Pavel. Buď budete spoléhat na to, co pro Boha děláte vy, anebo budete spoléhat na to, co pro vás dělá Bůh. Rozhodně je lepší spoléhat na spolehlivého Boha, nežli na nespolehlivého člověka. Chcete pokoj a štěstí z vlastní produkce, nebo chce pokoj a štěstí z dílny Stvořitele a Obživitele vesmíru? Kde najdeme více svobody? Kdo vás osvobodí z úzkostných otázek „Stačí to? Je můj život dostatečně zajištěn? Udělal jsem dost pro svůj pokoj a štěstí?“ Hříšníci stolovali s Ježíšem, to byl okamžik jejich osvobození a znovuzrození. Prostě jako oni věř Kristu a žij. Okus darovanou svobodu.

A co pak? Pak už nemusíme konat dobré skutky?  Pavel odpovídá: Muset nemusíte, ale když ve vás působí Boží Duch, pak prostě i to dobro budete konat. Avšak nebudete každý den přemýšlet „No, všiml si toho Bůh a připočte mi to k dobru?“  Ne, vždyť jste svobodní. Kristus vás osvobodil k životu bez duchovní křeče. Těš se z toho v slunných dnech svého života, ale hlavně ve dnech, kdy selžeš a dolehne na tebe tíha vin. Častokrát na své cestě upadneš, častokrát sejdeš ze správné cesty. Ale to se u Boha nepočítá. Počítá se důvěra.

Dnes je svátek reformace. Oslavujeme při něm Krista, svého Osvoboditele, poněvadž Kristus nás vysvobozuje z ustrašeného kroužení kolem sebe sama a z nekonečného poměřovaní se druhými lidmi. Kristus je dárcem svobody. Žijeme ve svobodě s vděčnou radostí. Přitom mějme oči a srdce otevřené pro ty, kdo potřebují naší pomoc. Neboť i oni jsou Boží děti, stejně jako my. Děti, které nese a drží láska laskavého Boha. Právě ona je tak důležitá. Amen.

Mt 9,9-13                    219; S 135; 152; 417; 702                 Iz 44,21nn

Kázání v den reformace 31. 10. 2021.

Hojnou inspiraci poskytl svým kázáním německý farář Peter Schuchardt.