Když Abraham kdysi dávno vyrazil ze svého rodného města Ur v Mezopotámii, měl k tomu pádné důvody. Vlastně jenom jeden důvod měl, ale o to pádnější. Abraham uslyšel hlas. Kdesi uvnitř sebe, nejhlouběji, jak jen to jde, uslyšel hlas, ucítil výzvu, povolání, naléhání, kterému nešlo odolat.  „Vyjdi!“ A vyšel. Vypravil se na cestu. Jen na základě toho, co se v něm ozvalo. Abraham však věděl, že to volání, že to pozvání je tak silné a mocné, že mu klidně může říkat Boží hlas. Bůh promlouvá. Sám Bůh jej vybídnul k cestě.  A Abraham poslechl.

Je skvělé být zde dnes s vámi. Díky za pozvání kázat. Přináším vám pozdravy ze seniorátu Orkneje a ze sboru Skotské církve ve Stromness. Orkneje jsou skupinou ostrovů na severu Skotska. Ostrovy přitahují mnoho návštevníků bohatstvím archeologických památek. Je to zajímavé místo k životu i k práci, a má dobrého ducha soudržnosti.

Jak člověk pozná Boží oslovení? Jak můžeme uslyšet Boží hlas? Jak rozpoznáme výzvu pro svůj život? Výzvu, kterou má smysl následovat a věnovat jí svůj čas. Jsme nyní v kostele a Boží slovo prostě patří ke kostelu, k církvi. Slovo, které je pro život důležité. My potřebujeme vědět, že nežijeme jenom z vlastních slov, z vlastní síly, jen s vlastních nápadů. Potřebujeme slova, která k nám a do nás pronikají z venku. Slova tvořivá, podnětná, hybná. Po takových slovech toužíme. Takovým životadárným slovům se stručně říká slovo Boží. Ale odkud se takové slovo bere?

Sestry a bratři, Bible není knížka k poklidnému čtení. Velice se mýlí ten, kdo v Písmu svatém hledá pouze slova útěšná a chlácholivá. Slova, která po-hladí na duši. Jistě, jsou v Bibli taková slova a není jich málo, ale zdaleka ne-jsou jediná. Stačí jen trochu zalistovat a před očima se nám objeví zprávy o rozepřích a hádkách, zprávy o bojích a válkách.