Víte, co máme společného s Bohem? Víte, co je na nás Božího? Kdy my lidé jsme jako Bůh? Ne v čem jsme si podobni. Ale v čem jsme stejní! Až odsud budete dnes odcházet, tak to budete vědět.

Vesnický hřbitov na okraji švýcarského hlavního města Bern. Sešla se na něm velká společnost. Je to tuze smutný pohřeb. Jsou pohřby, které v sobě mají zvláštní klid a upokojení; to když někdo odejde po naplněném životě. Když zemře stár a sytý dnů, jak se pěkně píše v Bibli. Smířené pohřby jako zakončení dlouhé cesty. Tenhle pohřeb k nim však nepatří. Dvaatřicet let by bylo Gustavovi v létě. Ještě před týdnem nikoho nenapadlo, že narozeniny už neoslaví. Stačilo jen pár okamžiků na nepřehledné silnici a všechno je jinak.

Sestry a bratři, jak se jmenuje Bůh? Jaké jméno je Pánu Bohu vlastní? Kdyby k nám přišel osobně samotný Bůh a dal nám do ruky svou vizitku, co bychom se na ní dočetli? Zdá se vám moje otázka přitažená za vlasy? Ano, je divné se takto ptát po Božím jménu, ale copak jsme my sami tady před chvílí v modlitbě Bohu neříkali: „Posvěť se jméno tvé“? Tedy které je to jméno, jež má být posvěceno? Jak se jmenuje Bůh? Na jednoduché otázky někdy nebývá vůbec jednoduché odpovědět.

Když Abraham kdysi dávno vyrazil ze svého rodného města Ur v Mezopotámii, měl k tomu pádné důvody. Vlastně jenom jeden důvod měl, ale o to pádnější. Abraham uslyšel hlas. Kdesi uvnitř sebe, nejhlouběji, jak jen to jde, uslyšel hlas, ucítil výzvu, povolání, naléhání, kterému nešlo odolat.  „Vyjdi!“ A vyšel. Vypravil se na cestu. Jen na základě toho, co se v něm ozvalo. Abraham však věděl, že to volání, že to pozvání je tak silné a mocné, že mu klidně může říkat Boží hlas. Bůh promlouvá. Sám Bůh jej vybídnul k cestě.  A Abraham poslechl.