Škoda, že nevidíme do nebeské statistiky. Škoda, že se nikdy nedovíme, kolik modliteb v uplynulých týdnech a měsících směřovalo k nebesům. Národy se ocitly v úzkých. Životy mnohých lidí byly ohroženy, životy mnohých byly zasaženy, životy mnohých byly zmařeny novou nemocí. Když je to s životem na vážkách, tehdy se lidé obracejí k Bohu. Dělají to tak, jak umějí. Někdy slovy vytříbenými jako zkušení modlitebníci, jindy slovy neumělými jako ti, kdo pracně hledají výraz svého znejistěného ducha. Jedno není lepší než druhé. Každý závan důvěry je cenný.

Sestry a bratři, zažili jsme úplně novou situaci. Poslední týdny – vlastně skoro již dva měsíce – určoval chod naší společnosti koronavirus a s ním spojená opatření. Byl to a pořád to je hluboký zásah do našeho života, včetně života církevního. Stalo se něco nepředstavitelného. Jeden můj německý kolega si povzdechl. „Máme u nás kostel ještě z předreformační doby. Každý rok se v něm konaly velikonoční bohoslužby – i za války a hladu. Letos poprvé po šesti stech letech byl kostel na velikonoce prázdný.“ Jeden obrázek z mnoha. Úplně nová situace, neznámá, neozkoušená, syrová.

Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku.

Druhého dne se dovědělo mnoho poutníků, kteří přišli na svátky, že Ježíš přichází do Jeruzaléma. Vzali palmové ratolesti, šli ho uvítat a volali: „Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský.“ Ježíš nalezl oslátko a vsedl na ně.   Jan 12,12nn