Když teď na jaře uříznete třebas jenom maličký proutek z vinné révy, velmi rychle se v místě řezu objeví míza. A to v takovém množství, že začne kapat jako voda. Podobné je to i u jiných keřů a stromů. (Možná si vzpomenete, že když jsme před sedmi lety v zimě pokáceli břízu u kostela, na jaře pařez ronil a plakal tolik, že se kolem něj tvořila kaluž.) Pán Ježíš ze svého prostředí dobře znal vinice i ten podivný úkaz, kdy se uvnitř ve dřevě rozproudí doslova životodárné potoky. Skryt před lidskými zraky rozlévá se život až do samotných konečků větví. Ratolesti rostou a přinášejí plody. Neviditelný přenos živin, který dodává sílu žít.

Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic, říká Kristus. (5) Jako ratolest žije ze spojení s kmenem, tak i Ježíšovi učedníci žijí ze spojení se svým Mistrem. Po velikonocích obraz kmene a ratolestí nabyl ještě nového významu. Vzkříšený Ježíš se stává zdrojem síly pro své vyznavače. Ten nový život, jenž započal zmrtvýchvstáním, se přenáší i do nás a proměňuje náš vztah ke smrti. Díky Ježíšovi  jako křesťané už vlastně ani nedokážeme myslet smrt samostatně, bez života. Bůh nám Ježíšovým prostřednictvím už od té první velikonoční neděle vlévá naději, že smrt nemá zde ve světě největší moc. Že jsou zde ještě jiné síly, tvořivé síly Boží. Jak píše apoštol Pavel Korintským: Víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář. (2 K 4,14) Jsme ratolesti, které čerpají, přebírají sílu z kmene s jeho kořeny. Jako je Ježíš zakořeněn v lásce a důvěře vůči Bohu, i my žijeme z lásky a víry. Skryt před lidskými zraky rozlévá se život až do samotných konečků větví. Až do nás. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce, praví Pán.

Je pěkné, že Ježíš zvolil prostý a výmluvný obraz z přírody: révový kmen a ratolesti a životní síla, která je možná jen díky spojení. Myslím, že zdaleka nejsem sám, kdo má celkem rád přírodní přirovnání. Nic zvlášť nás na nich nepohoršuje. Stvoření Boží, celý ten hmotný svět kolem sebe považujeme za dobrý dar. Jenže tomu tak zdaleka nebylo vždy. Stvoření a hmota byly a leckde pořád ještě jsou podezřelé. Ostatně i v našem evangelickém zpěvníku občas probleskne pohrdání tělem a tělesností. A vzhlíží se jen k tomu duchovnímu, jako kdyby jenom ono bylo to správné. Například nedávno (523,4) Ježíš živ jest, Pán můj štít, zasvětím mu žití celé. Srdce čisté žádám mít, přemáhat hřích v hříšném těle. Proč jenom v těle? Proč ne i v hříšné mysli, v hříšných vztazích? Proč ne i v hříšných činech, v hříšných společenských strukturách? Tělo a hmota jsou tradičně hlavní podezřelí, co se lidského neštěstí týče. I některé verše z Bible jako kdyby podporovaly tentýž odstup od stvořeného, hmatatelného světa: Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné, píše Pavel jen o kousíček dál v citované 2. epištole Korintským. (2 K 4,18)

Podezíravost vůči viditelnému, tělesnému, hmotnému stvoření je velmi stará. Už před koncem 1. století se narodil muž jménem Markion, který v mladé církvi vyvolal hotové pozdvižení svým učením. Markion byl velmi, velmi zámožný. Provozoval námořní obchod a jeho rejdařství mu umožňovalo šířit myšlenky po celé římské říši. Pozor na boháče, kteří skrze majetek chtějí určovat veřejné mínění. Jak jsem již řekl, Markion patřil do průkopnické generace křesťanů. Církev se teprve hledala. Hledala svou podobu a pozvolna formulovala základy křesťanského učení. I Bible, jak ji známe my, tou dobou ještě neexistovala. Sice jednotlivé spisy už byly sepsány, ale ještě z nich nebyla sestavena jednotná sbírka. A právě do téhle doby zrání a kvašení vpadl Markión a začal očerňovat hmotný svět a stvoření. Svět podle něj vytvořil zlý bůh, hebrejský Bůh starého zákona, který dal lidem těla (brr!) a přikázání a pomíjivost. Naštěstí – říká Markión – naštěstí se nečekaně objevil jiný bůh, dosud neznámý, a ukázal se v Ježíši Kristu. A ten otevřel lidstvu úplně novou epochu. Éru ducha, kdy už se na to odpudivé smrtelné tělo nehledí, nýbrž se vše upíná k nesmrtelnosti duše. Evangelium započalo dobu lásky, kdy je zapotřebí starat se jen o duši. Markión to po svém vyřešil i s Písmem svatým. Starý zákon úplně zavrhnul, vždyť ten je o tom zastaralém bohovi, který se fixuje na hmotu. Z křesťanských písemností si Markión vybral jenom Lukášovo evangelium, které navíc ještě pořádně proškrtal, aby se v něm neobjevovalo nic starozákonního. K Lukášovi připojil 9 Pavlových dopisů a hotovo.

Markiónovo učení o dvou bozích, o zápase těla a ducha, o střetu hmotného světa a světa neviditelného, tohle učení se celkem dobře uchytilo. Není se čemu divit. Když vás něco bolí, jste nemocní nebo zranění, tak si to bolavé tělo přejete odmyslet. Nebo když takový otrok sklízí rány od svého majitele, také utíká do říše ducha a sní o tom, že s koncem těla přijde i konec utrpení. Markión vyřešil naše těžkosti ve světě tím, že prohlásil hmotný svět za špatný. „Člověče, stáhni se do duchovna a bude ti lépe.“

Církev Markiónovy názory odmítla a dobře udělala. Zastala se stvoření. Náš svět není špatné místo k životu. Naše těla nejsou hříčkou zlomyslného boha, který chtěl, abychom se hmotou trápili. Nejsou dva bohové, jeden pro hmotu a přísné zákony, a druhý bůh pro ducha a lásku a svobodu. Je jenom jeden Bůh. Dárce života. Stvořitel nebe a země. Stvořitel velikonočního prázdného hrobu. Bůh Dárce života i Obnovitelem života. Staré i nové stvoření vychází z téhož zdroje. Boží dar života, Boží dar existence je tak veliký, že se do něj vejde jak naše osobní víra a naděje pro smrt, tak i hory a moře a vrabci a sedmikrásky. Čerpáme z jednoho, jediného zdroje. Když slyšíme velikonoční zvěst o vzkříšení a o novém životě zázrak, říkáme si: „Inu proč ne? Když díky Bohu mohl nepochopitelně vzniknout tento svět, proč by díky Bohu nemohl nepochopitelně vzniknout i pro mne a pro vás nový život? Když se rozhlédnete kolem, vidíte snad málo zázraků? Je vám snad zatěžko k zázraku stvoření přidat zázrak vzkříšení?

Sestry a bratři, tak nějak smýšleli a věřili křesťané, kteří se ohradili vůči markionovským úvahám o zlé hmotě. A my věříme spolu s nimi. Přijde nám zcela samozřejmé, když se ve velkém vyznání víry (nicejsko-cařihradském) říká: věřím v Boha, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. Už dávno byl vybojován zápas víry a pro nás je už jen jeden Bůh, který drží pospolu hmotu a ducha, smrt i život. Proto se i ta dnešní neděl po velikonocích může nazývat Jubilate podle žalmového úvodu Jubilate Deo, omnis terra: Plesej Bohu, všechna země. Všechno stvoření má chválit Boha, neboť všechno a všechny on dobře stvořil. Tak to zaznívá, jak jsme slyšeli v prvním čtení, i na samém počátku Bible v popisu stvoření: Bůh vidí, že stvořené dílo je dobré. Dobré, povedené. Ať tedy vzdává Bohu chválu za svou dobrou existenci.  Spolu s námi po velikonocí, když oslavujeme dobré vzkříšení.

Zápas s Markiónem přinesl ještě jedno velmi užitečné ovoce. Zmínil jsem, že Markión si se značnou vybíravostí sestavil vlastní Bibli. Na což církev zareagovala: „Takhle ne!“ A sestavila naši Bibli. Jedno evangelium nestačí, je zapotřebí slyšet více různých hlasů. I sbírka Pavlových dopisů byla ještě rozšířena a přidány listy další apoštolů, aby Pavlovy důrazy nebyly zkreslovány. Pravda je mnohohlasá. A také církev do svého Písma svatého zařadila Starý zákon. Vyprávění o stvoření a o dávných dějinách Božího lidu Izraele. Bůh se stará o tento svět, stará se o našeho ducha i o naši hmotu. Jubilate Deo. Plesej Bohu všechna země. Nádherně to vystihnul žalm 148, jenž podává výčet, kdo všechno má Boha chválit. Stromy, krupobití, mlha, dobytčata, propastné tůně, mladí, staří. Markion by se z takového záběru osypal. „Cože, hmotné věci mají chválit nehmotného Boha? Brr!“ Oslava Boha je nezadržitelná. Oslavujeme Boha nejenom duchem, nýbrž i tělem. Když přijdeme do kostela, když společně pronášíme modlitby a zpíváme nebo když ve sbírce přispíváme na potřebné.

Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti, říká Ježíš. Od počátku světa proudí stvořením životodárná míza. A Bůh je věrný a nepřestane do nás vlévat život. Od velikonoc v nás proudí životodárná víra, že smrt nemůže zhatit Boží starost o nás. Díky Kristu. On je vinný kmen a my jsme ratolesti. Amen

Genesi 1,1-2,4a          Žalm 148        Sví 451; 166; 240; Svítá 318             2. Korintským 4,14-18

Kázání v 3. neděli po velikonocích 25. dubna 2021.