O dvou omylech

Sestry a bratři, dnešní svatodušní kázání bude kázáním o dvou omylech. O jednom omylu mém, omylu celkem malém, a o jednom omylu cizím, omylu vcelku velikém. Zametu si nejdříve před vlastním prahem a začnu od sebe s uváděním omylů na pravou míru.

Příběh o babylonské věži jsem vždycky chápal jako lidský pokus o bohorovnost. Tak jsem ho vykládal i dětem při náboženství. Lidé chtějí proniknout do nebe a tak si stavějí vysokánskou věž. Chtějí se dostat na úroveň božstev, která v nebi sídlí. A za svou pýchu jsou potrestáni zmatením jazyků, aby věž nemohli dostavět. Taková zápletka sice dává smysl a dobře se dětem vypráví. Akorát nemá tak úplně oporu v Bibli. Ti dávní lidé totiž ve svých plánech ani s bohy, ani s bohyněmi nijak zvláště nepočítali. Necílili na ně. Svůj záměr stavitelé vyjádřili naprosto nenábožensky. Řekli: „Nuže, vybudujeme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ (4)

Slyšíte? O bozích ani zmínka. Ti lidé jsou zaměřeni sami na sebe. Kromě věže hodlají postavit také město. Vytvořit svou politickou strukturu, organizaci, svůj městský stát. Vedle vertikální, vztyčené stavby se má rozprostírat stavba horizontální. To jejich skrznaskrz lidské město má být čímsi jako podstavcem nebetyčné věže. Ta věž se má stát jejich pomníkem, který zvěční slávu budovatelů. Ta věž má být magnetem, jímž budou všichni přitahováni do jednoho jednolitého lidu. Učiníme si jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi. Tak zní budovatelský plán, který jsem já dlouho pomýleně přehlížel.

Na svou obhajobu si dovolím uvést, že starověk znal mnohé věže, které sloužily k náboženským účelům. Říkalo se jím zikkuraty a vyskytovaly se zejména v oblasti Mezopotámie. Čili tam, kde se nacházela židům nepřátelská babylonská říše s hlavním městem Babylonem a tamější slavnou věží. Snad nejvyšší ze všech, jak se na hlavní město sluší a patří. Zikkuraty byl víceposchoďové terasovité stavby s vnějším schodištěm, po němž se vystupovalo na vršek. Tam, na chrámových výšinách se konaly náboženské obřady. Bohové sestupovali na posvátný plac mezi nebem a zemí, kam zezdola směli jenom vyvolení. Takže odsud se můj omyl bere a snad mi ho můžete prominout.

A teď k tomu druhému omylu. Velikého, obrovského omylu se dopustili  stavitelé věže. A města. Jak čteme, jejich stavby nebyly útokem na božstva, jak jsem se klamně domníval. Jejich horlivá výstavba byla obranou. Snahou ochránit sami sebe před ztrátou jména, před rozptýlením. Řekli: „Nuže, vybudujeme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ Cítíte jejich strach? Strach ze ztráty sjednocujícího prvku, společného jména, strach ze ztráty společného jmenovatele. Strach z rozštěpení, z rozptýlení. Strach z nejednoty. Oni chtějí zůstat semknuti, spojeni, nerozděleni. Snaží se uchovat prvotní soudržnost. Jak čteme na úvod – Celá země byla jednotná v řeči i v činech. (1) Stavba města a věže je pokusem zachovat si jednotu v rozrůstající se civilizaci. K tomu má sloužit město a věž. Heslo Babylona zní: Lidi, přimkněte se k naší organizaci, k našemu městu, nad nímž se tyčí věž napojená do nebe. Město a věž se měly stát zárukou, že lidstvo zůstane jednotné. A to je ten druhý omyl. Veliká mýlka. Sen o porozumění upnutý k dílu lidských rukou.

Nebudeme rozptýleni po celé zemi, slibovali si lidé od …? Od věže! Jak bláhové.  Copak nějaká stavba zajistí, že se lidé domluví? Copak nějaká ideologie zaručí, že si lidé porozumějí? Copak nějaké sebevznešenější, sebemohutnější veledílo dokáže spojit lidi tak, aby spolu opravdu chtěli být? To přece nefunguje. To je ten veliký omyl dávnověkých stavitelů. Mysleli si, že je věž coby symbol jednoty ochrání před rozptýlením, ale neochránila. Sám Bůh zasáhne, aby ukončil velikášské plány o stále větší a větší totalitě, kde se všichni budou jednotně upínat ke stále větším a větším projektům a nikdo se ani slovíčkem neodchýlí. Stop ústřední budovatelské jednotě! Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid, všichni mají jednu řeč. A to je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“I rozptýlil je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. (6nn)

Krutý omyl. Báli se rozptýlení, a byli rozptýleni. Mysleli li si, že stavba jakožto jednotný cíl je ochrání před nejednotou, a neochránila. Nemohla. Žádná věc nemá kouzelnou moc lid natrvalo spojit. A přitom tolik toužíme po sounáležitosti, po jednotě, po porozumění. Hledáme, co by nás spojilo. Zřetelně je to vidět na našem národním společenství. „Kdo neskáče, není Čech,“ pokřikují čas od času hokejoví fanoušci. Drzouni. Upírají mi moje češství, poněvadž já neskáču, když kulatý kus gumy po ledě doklouže do sítě.  Anebo si vzpomeňte na komunistický režim, jak ten se zaklínal jednotou. Hesla o jednotě lidu a strany. Volily se jednotné kandidátky. Rolníci museli být v jednotných zemědělských družstvech a obchodníci v Jednotě. Veškerý veřejný život se musel odvíjet v rámci jednotné Národní fronty, které za protektorátu předcházelo jednotné Národní souručenství.  Běda tomu, kdo chtěl být mimo. Běda tomu, kdo by měl jinou řeč a nechtěl se podílet na stavbě klamavého babylonského monstra. Národovci, uhranuti jednotnolitostí, nadávali Masarykovi, když hájil Žida Hilsnera. Národovci dnes vyjíždějí po těch, kdo hájí práva menšin. Ten strach před nejednotou, před růzností, před rozptýlením. A pořád ten stejný babylonský přelud, že nás navzájem spojí nějaká věc, nějaká ideologie, organizace, nějaký cíl či jazyk. To je příběh o stavbě věže. Příběh velikého omylu, že dostatečně veliké dílo nás lidi spojí.

A pak tu máme ještě příběh o seslání Ducha svatého. Letniční příběh pro dnešní svátek. V něm po období strachu nastává období odvahy. Učedníci po Ježíšově vzkříšeni nevěděli co dělat, drželi se stranou po padesát dní až do letnic. Věděli o prázdném hrobě, ale nevěděl co s ním. Jak mluvit o novém životě? Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. (2nn) Dar jazyků. Dar řeči. Dar domluvy.

V Babyloně byly jazyky rozděleny a lidé se rozptýlili po zemi, poněvadž se už nedovedli domluvit. Jejich obavy se naplnily. Také v Jeruzalémě učedníci mluví různými jazyky a časem se rozptýlí jako misionáři po zemi. Ovšem je zde významný rozdíl. Oni už nemají strach. Mají naději, že se díky Duchu domluví. Křesťané se nebojí. Nemají hrůzu z nejednoty, neboť jsou propojeni jedním Duchem. Jedno jsme v Duchu svatém, zpívali jsme před kázáním.  Letnice překonávají babylonské trauma. Bůh přichází na pomoc naší touze po porozumění, po sounáležitosti. Ale nedává nám jeden jazyk. Naopak, dává nám množství jazyků, abychom se učili mluvit jeden s druhým. Nebát se vyjít druhému vstříc v jeho odlišnosti. Učedníci lovili slovíčka z různých jazyků, jen aby se nějak domluvili se svými bližními. Vzájemné pochopení a jednota totiž nevychází z nějaké věci či přesvědčení. Vzájemné pochopení a jednota vychází z Ducha Božího, který vane skrze nás a jehož seslání dnes slavíme. A je to pořádný důvod k oslavě.

Čili, sestry a bratři, my, potomci rozptýlených budovatelů věže, jsme spojeni, překvapivě spojeni. Jako církev jsme sice rozděleni do různých sborů, farností, hnutí, denominací. Nás nespojuje žádná věž, žádná institucionální obdoba babylonské věže. Nejsme spojeni žádnou věcí, nýbrž Duchem. Stvořitelským Duchem, který námi působí a tvoří. Nově a nově a nově.  Duch svatý je Boží Duch, Boží vítr. A jelikož Bůh je láska, tak ten Boží vítr k nám vždy znovu a znovu a znovu přivane lásku. Nikoli věž či město. Nikoli vysoké ideály či poli-tické struktury nás pojí. Pojítkem mezi lidmi je láska, která k nám vane od Boha. Zázrak, že i při vší rozdílnosti a nejednotě, zázrak, že lze druhé lidi milovat dnes slavíme. Dar Ducha svatého, dar svatého Božího větru, který vanout nepřestane. Amen.

Skutky 1,1-12                   367; S 119; 582; Jen Bohu patří zem; 510   Jan 16,12-15

Kázání při slavnosti seslání svatého Ducha 23. května 2021.