Sestry a bratři, až vás spolkne velryba, neztrácejte hlavu a zkuste povědět nějaký žalm. Můžete odříkávat žalmová slova, jaká znáte z Bible, anebo můžete pronášet slova vlastní. Ono totiž není vůbec složité stát se žalmistou. Prorok Jonáš nic takového neplánoval, a přeci přivedl na svět celkem povedený žalm: V soužení volal jsem k Hospodinu, a on mi odpověděl.

Ostatně ono to celé s Jonášovými plány bylo poněkud zašmodrchané. Jonáš si naplánoval, že se lodí sveze až do dalekého Taršíše kdesi ve Španělsku. Chtěl utéci co nejdále od své rodné země, poněvadž v rodné zemi ho zastihla Boží výzva: „Jdi do velikého města Ninive a promluv tam o jeho velikých nepravostech.“ A Jonášovi se nechtělo. Komu by se taky chtělo jít s kůží na trh? Ninive bylo město mocné a hrdé, sídlo asyrských králů. Copak tam někdo bude poslouchat bezvýznamného cizince z bezvýznamné země, jak káže o pokání ve jménu bezvýznamného izraelského Boha Hospodina, který se přeci nemůže rovnat vítězoslavným božstvům Asyřanů? Jonáš soudil, že na jeho řeči nikdo v Ninive nebude zvědavý. V lepším případě se mu vysmějí. V horším případě ho zbijí. V nejhorším případě zabijí. Jonáš má strach jít do Ninive. Má nechuť jít do Ninive kázat pokání. Jonáš utíká před svým posláním. Jeho plánem je cesta do Taršíše.

A jak sami dobře víte, Jonášovi plán nevyšel. Místo v Taršíši sedí ve velrybě. Hospodin nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci. (1) Nezkoumejte prosím, o jakou rybu se jednalo. Sebelepší přírodopisná, nebo chcete-li zoologická či přímo  ichtyologická  odpověď, žádná taková odpověď nám nepomůže pochopit příběh o Jonášovi.  Ano, je to zvláštní, je to až pohádkové, aby ryba spolkla člověka a pak ho 72 hodin převážela po moři. To je přeci pěkný nesmysl, říkají kritikové Bible. No jistě je to nesmysl, ale to se chceme pohoršovat zrovna nad touhle nesrovnalostí? Tři dny sedět v rybě. Vždyť to je maličkost! Proč nás nenamíchne mnohem závažnější nesmysl. Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi: „Vstaň, jdi do Ninive a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.“ Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. (1,1n) Jonáš jasně slyší Boží výzvu a kašle se na ni. Když ryba vozí v břiše člověka, připadá nám to divné. Ale když člověk ignoruje Boha, pak nám to divné nepřipadá. Proč se nepozastavujeme nad neposlušným prorokem, zato rybí taxi nás vyvádí z míry?  

Kniha Jonáš je kniha provokativní. Schválně vykresluje situace, které jsou divné, abychom se zarazili sami nad sebou a podivili se, jak žijeme a smýšlíme. Ryba zde hraje jenom vedlejší roli. Je to postava podružná. Zápletka se točí kolem vztahu Jonáše k Ninive. Jonáš a Ninive jsou hlavní postavy. Prorok chtěl utéci před Bohem, chtěl utéci ze vztahu k Ninive, do něhož jej Bůh postavil. Jonášovi se však jeho plány nevyplnily. Ryba vrací proroka do děje. Navrací dezertéra zpátky na scénu. I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu. (11) Svůj vztah k Ninive si musí Jonáš urovnat. Nemůže ho přehlížet.

A pak je tady ještě onen zvláštní čas v rybě. Tři dny a tři noci prý trval. Jediné, co víme, je, že se Jonáš modlil. Modlitba je jediným patrným výstupem z po-bytu v břiše ryby.  Jsou chvíle, ze kterých nic jiného než modlitba nevzejde. Můžete třeba dělat tisíc věcí, ale nosným častokrát zůstává, zda jste přitom měli důvěru k Bohu. Pro vaši motivaci, pro vaši oporu, pro vaši výslednou emoci je důležité, zda jste jednali v zajetí strachu, anebo zda jste se spolehli na Boží pomoc. U Jonáše vidíme, že se svěřuje Bohu ve své tíživé situaci. A nutno dodat, on se obrací k Bohu v tíživé situaci, kterou sám zavinil svými pošetilými plány. Ehm, nepřipomíná vám to něco? Obracet se k Bohu v tíživé situaci, kterou jsem sám zavinil / kterou jsem sama zavinila. Patřičné příklady si doplňte sami. Jistě o ně stejně jako já nemáte nouzi.

Jonáš se v rybě modlí. Modlitba je to pěkná, úpravná. Klidně by se mohla zařadit do biblického žaltáře mezi ostatní žalmy pod nadpisem „Píseň Jonášova“.  Jenže není vám to nápadné? Nepřipadá vám to divné? Další podivnost v Jonášově příběhu.  Jen považte. Jonáš dostane úkol, kterému se vzepře. Místo kazatelské výpravy do Ninive Jonáš prchá do Taršíše pryč od Hospodina. Útěk přes moře se nezdaří, Jonáš skončí v rybě. Už jsem tady Jonáše nazval dezertérem. Jonáš dezertoval od Boha. A teď trčí v rybě a – dojemně se modlí. Jakpak jde tohle dohromady? Na jedné straně odpor vůči Bohu a na druhé straně hluboká modlitba k té-muž Bohu. Na jedné straně vzpoura. Lhostejnost vůči naléhavé potřebě upozornit Ninivany na jejich špatnosti. „Klidně ať se zničí,“ myslí si o nich Jonáš zatvrzele, „já k nim nepůjdu a nebudu je vybízet k nápravě. Neposlechnu Boha. Mám své poklidnější plány bez Boha na opačném konci světa.“ Prostě: Jonáš – sobec.

A na druhou stranu v rybích útrobách spatřujeme jinou Jonášovu tvář. Jonáš – zbožný modlitebník. Zachvátily mne vody, propastná tůň mne obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. … Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, Bože můj! Když jsem byl v duši skleslý, Hospodina jsem si připomínal, má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. (6nn) Pěkný žalm. Ale co nám tenhle ostrý protiklad říká o Jonášovi?

Jonáš je věřící člověk. Jeho důvěra je hluboce zakořeněna v Bohu, o čemž svědčí žalm, který složil ve velrybě. Píseň o Bohu jako opoře života. Písnička o naději, plná vědomí mocné Boží blízkosti. Jonáš dobře znal Boží slitování. Věděl, že se Bůh ujímá skleslých duší. Dovedl dokonce procítěně o Bohu zpívat klidně i mořské potvoře v žaludku. Ale do Ninive Jonáš nešel a o Bohu jim tam vyprávět nehodlal. To je protiklad: zbožnost, která víru nesdílí. Duchovní sobectví, které se stará jen o vlastní blaho a druhým spásu upírá.

Toto je ten největší paradox v knize Jonáš. Nikoliv ryba, která na moři spolkne člověka a časem ho vyplivne živého na břeh. Paradoxní, rozporuplní jsou lidé, kteří se sami osobně velice těší z Boha a druhým tuto útěchu odpírají.  Jonáš je jejich prototypem, Jonáš může být jejich patronem. Nechce jít mluvit do Ninive, aby se neobrátilo, aby nenašlo cestu k Bohu. Jonáš má naději jen pro sebe, nikoliv pro druhé. Ovšem Bůh má naději jak pro Izraelce Jonáše, tak pro ninivské pohany.

Obdivuji dávné pisatele, že už tehdy v dávných časech před dvěma a půl tisíci lety, kdy vznikala hebrejská Bible, postřehli, jak sebezahleděná může být víra. Soustředit se jen na sebe, na svou komunitu a druhým svou naději zamlčet. Privatizovat si Boha. Anebo jej znárodnit jen pro svůj vlastní národ. Jonáš je představitelem takové víry.  Je duchovně bohatý i duchovně lakomý zároveň. Chudák. Nepochopil, že i jinde žijí lidé, kteří potřebují Boha stejně jako on.  Jsme ochotni se o svou důvěru v Boha dělit. Já se neptám, jak máme Boha druhým přibližovat. Ptám se, zda jsme vůbec ochotni připustit, že i druhým, tolik odlišným lidem Bůh dává naději.

Kristus patřil k onomu proudu židovství, které se poučilo z knihy Jonáš.  On sdílel víru. Misii považoval za důležitou. Snažil se najít cestu i k lidem, kdo jsou jakkoli mimo. Sociálně vyloučení, pohrdaní, nemocní, posedlí, nečistí, za hranicemi národa. Ježíš překračoval hranice mezi lidmi, šel za beznadějnými a přinášel jim Boží naději. Výstižně to pověděl v dnešním evangeliu: Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. (Jan 10,16)       

Nyní trošinku předběhnu (jen o jednu kapitolu) a prozradím vám, že Jonáš nakonec do Ninive šel a mluvil tam. Co ho změnilo? Co přimělo uzavřeného proroka, aby se aspoň trochu otevřel a sdílel svou víru? Nabízejí se dvě odpovědi. Zaprvé: Jonáše změnila extrémní situace. Hotový řetězec extrémních situací, kdy se ocitl na dosah smrti. V takových chvílích člověk přehodnotí svůj život. Taková je první možná odpověď. Druhá zní: Jonáše změnil ten žalm, který v břiše velryby zpíval. Když se rozpomněl na Boží dobrotu. Když si znovu s důvěrou přiblížil, jak velkou naději má Bůh pro něj, tehdy načerpal naději i pro druhé a sebral jakous takous vůli jít za Ninivany. Co člověka ovlivní více? Extrémní zkušenost, blízkost smrti? Nebo extrémní podpora, blízkost Boha? Někdy je to směs obojího. Ale já jsem přesvědčený, že více než pobyt ve vlnách a v rybě byla pro Jonáše důležitější modlitba. Modlitbou se Jonáš znovu chopil Boží dobroty a uvědomil si, že jí není málo. Modlitba obměkčila Jonášovo zatvrdlé a natvrdlé srdce. Modlitba je totiž dobrým lékem proti tvrdosti srdce.

Sestry a bratři, až vás spolkne velryba, pomodlete se nějaký žalm. Ovšem s tou modlitbou a s těmi žalmy rozhodně nemusíte čekat až na velrybu. Písniček o naději není nikdy dost. Amen. 

Jan 10,11-16               548; S 172; 163; 711; 533                  Koloským 3,12-15

Kázání v 2. neděli po velikonocích 1. května 2022

Obrázek pochází z pěkných stránek http://www.freebibleimages.org/ . Autorem je http://www.richardgunther.org/