To je nádhera! Drahocenný kámen. Nádherný šperk. Vzácný skvost je oněch deset veršů, které jsem vám, sestry a bratři, právě přečetl. V biblické pokladnici představuje tato třetí kapitola knihy Jonáš jedinečný úkaz. Do malého prostoru je vměstnáno mnoho krásných a zcela zásadních vět, jaké v téhle hustotě sotva kde mají obdobu. Výsledkem je vybroušený klenot, který ukazuje nádheru vztahu mezi Bohem a člověkem.

I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé. (1) Slyšeli jste? „Podruhé.“ To je nádhera! Poprvé Jonáš selhal na plné čáře a Bůh mu nyní dává novou šanci. Bůh zkouší znovu, zda si najde cestu do Jonášova srdce. Nevzdává se. Podruhé Bůh zkouší, zda si najde cestu do Jonášových slov a činů. Je nádherné, že se Pán Bůh nevzdává. Když u nás neuspěje na poprvé, hledá k nám cestu znovu: podruhé … potřetí … počtvrté … Boží trpělivost je ohromná. Bůh neztratil trpělivost ani se vzdorovitým Jonášem.

Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi: Vstaň a jdi do Ninive. … Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. (1,2n) Původně měl Jonáš v plánu zbavit se Boha. Proto nasedá na loď do dalekých krajin a utíká pryč před úkolem, který mu Bůh svěřil. Jít do hlavního města nepřátelské říše a kázat jeho obyvatelům, že se blíží konec, se na první pohled jeví jako sebevražedná mise. Ano, Bůh nás někdy staví před velmi nezvyklé a náročně výzvy. Až by nejraději člověk utek’. A tak utíkáme jako Jonáš před Bohem. Sice ne tak okatě, spíše nenápadně, v duchu. Jonášův útěk před Bohem zastaví mořská bouře, která neumožňuje další plavbu. Jonáš musí opustit loď a tři dny stráví v útrobách pověstné velryby. A modlí se tam. Jonáš měl v plánu zbavit se Boha. Avšak Bůh neměl v plánu zbavit s Jonáše. I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé. Haleluja: Podruhé! Naděje, že ani mne se Bůh nevzdá, když jej odmítám, a bude si dál ke mně hledat cestu – podruhé, potřetí, počtvrté…

Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. (3) Na podruhé se Jonáš konečně rozhoupe a jde. To je nádhera! Když člověk sebere odvahu a pustí se do Božího díla. Když vyrazí za dobrým cílem. Když vykročí ze svého bezpečného soukromého prostoru a zamíří k druhým lidem. Když člověk přemůže svou nechuť a bezradnost a pocit bezmoci. Nebývá snadné vykročit, neboť výsledek není předem jasný. Sami víte, že jste s dobrým předsevzetím mnohdy narazili, místo úspěchu a porozumění jste si vysloužili nezájem či odmítnutí. Ovšem i přes tato rizika vykročit a doufat, že i když neuspěji, má význam usilovat o dobrou věc a mít Boha po boku. My tušíme, že Jonáše stála cesta do Ninive mnoho přemáhání. Tušíme, že se v něm svářela vlastní nejistota s naléhavostí Boží výzvy. Koho po-slechnout více – vlastní obavy, nebo pobídku od Boha, dárce života?

Ninive bylo veliké město před Bohem; muselo se jím procházet po tři dny. (3) Klidně si Ninive představte jako starověké velkoměsto první třídy – cosi jako New York, Moskva či Tokio v dnešních poměrech. Asyřané umístili do Ninive královské sídlo. A nutno dodat, že Asýrie byla tenkrát velmoc, které směle konkurovala i mohutnému Egyptu. Tři dny bude trvat, než Jonáš projde město se svým poselstvím: No, tři dny už seděl ve velrybě, tohle snad nebude horší. A ono to taky horší nebylo: Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal. … I uvěřili ninivští muži. (4n) To je nádhera! Úkol, který se zdál být veliký, převeliký na-konec tak úmorně veliký není. Stačil jeden jediný den kázání v Ninive a už přišla reakce na kázání. Nebylo ani zapotřebí projít celým městem a už prorocká slova padla na úrodnou půdu.  To je nádhera, když ve svých složitých životních situacích zjistíme, že výsledek se dostaví dříve a snáze, než jsme čekali. Strach mívá velké oči, avšak pořád je zde dost prostoru pro překvapivá řešení.  Bohu díky.

Ninive slyší výstražné proroctví. „Ještě čtyřicet dní a Ninive bude vyvrá-ceno.“ (4) Zkažené město nemůže obstát. Nesmí obstát. Je neudržitelné, aby pachatelé zla zlo páchali dále. Musí nastat konec. Stop. Zbývá posledních čtyřicet dní. Cože? Čtyřicet dní? Tady biblický čtenář zpozorní. Čtyřicet je lhůta pro změnu, pro přelom. Čtyřicet dní pršelo, když přišla potopa. Čtyřicet let putoval Boží lid do zaslíbené země. Čtyřicet dní Mojžíš sepisoval Boží zákon na hoře Sinaj. Čtyřicet dní šel prorok statečný Elijáš v Boží cíle. A čtyřicet dní se Kristus postil na poušti, aby se ukázala jeho ryzost. Čtyřicet dnů. Ninivanům je dána táž lhůta. Je to lhůta k přelomu, k proměně, k obnově, lhůta ke kajícnosti a pokání.

I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. (5) To je nádhera! Lidé začali brát Boha vážně.  A začali litovat svých špatností. Začali litovat zla, do jehož sítí se aktivně i pasivně zapletli. Půst a žíněný oděv jsou výrazem pokání. Změny smýšlení. Ninivané se odvracejí od zla, které páchali.  To je nádhera, když lidé zkoušejí žít jinak, nově, lépe. A v Ninive se odvíjí opravdu příkladný scénář. Napřed čteme, že do pokání byli vztaženi všichni posluchači od největšího do nejmenšího. Následně se píše, že slovo proniklo k samotnému králi a i on se přidal ke kajícníkům a oblékl žíněné roucho. Ach, jaká to je nádhera, když představitelé státu pokorně uznají svoji chybu. (Kam se na staré Ninive hrabou naše současné Hradčany, kde vládne samolibost a lež.) Ninivskému králi tak hodně záleží na dobré budoucnosti jeho země, že usiluje o úplný odvrat od zla a bezpráví a vyhlásí proto celonárodní pokání: Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. (8)

Nám může připadat divné, že se pokání odehrává veřejně na národní úrovni. Pokání či vyznání vin je pro nás většinou intimní záležitostí, jaká se odvíjí v soukromé modlitbě či nanejvýš při bohoslužbě. Ale konat pokání celostátně? Zdá se nám to divné, ale historicky to zas až tak zvláštní není. V minulosti byly v různých zemích vyhlašovány různé dny pokání a modliteb. Jistě bylo z čeho se kát a za co se modlit. Zejména v období válek nebo krizí klimatických, hospodářských, společenských. USA měly několik takových dnů v 19. století. V Německu dokonce dlouho existoval den pokání a modliteb jako den pracovního klidu, kdy se konaly zvláštní bohoslužby. Některé problematické či traumatické události dějin lze totiž zpracovat a překonat jedině skrze pokání. Němci se po 2. světové válce otevřeně přihlásili ke svým zločinům, litovali jich a jejich společnost byla uzdravena. Nebyla vyvrácena. Takže Němci navzdory strašidelné minulosti jsou dneska normální součástí evropské rodiny. A to je nádhera!

Zde si musíme položit otázku: Co bude s dnešním Ruskem? Zůstane zajato ve své nabubřelé prolhanosti? Nebo si obrazně obleče žíněné roucho a vezme si k srdci provolání ninivského krále: Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Inu, jinak to nepůjde. Dokud zločin bude vydáván za hrdinství, útlak za svobodu a bezpráví za spravedlnost, je smíření nemožné. Bez pokání, bez odvratu od zla je návrat Ruska do slušné společnosti nemožný. Bude to bohužel trvat více než čtyřicet dnů, ale dnešní Rusko bude vyvráceno. Žádná dobrá budoucnost ho nečeká. Ze zla dobro nevyroste. Ale jak, jak Rusy přivést k pokání, to nikdo neví a dá hodně práce. Bůh buď milostiv jim i nám.

            Královský výnos pokračuje dále. Vedle příkazu obsahuje i slibný výhled do budoucna. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí se od svého planoucího hněvu a nezahyneme. (9) To je nádhera! Pokání s sebou nese záblesk naděje. Vždyť proto se pokání dělá, aby zlo bylo přemoženo. Přiznání, že jsem něco udělal špatně, je první krok k tomu, abych přijal odpuštění. Ninivští tento krok udělali. Ne-zastírají své viny a doufají, že jim budou prominuty. Při takové obnovné proměně Bůh přeci nebude stát stranou. Když lidé litují zla, které spáchali, snad Bůh bude litovat zla, které z jejich zla vyrůstá. Zkáza přeci nemusí zvítězit. 

            I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak. (10) To je nádhera. Odpuštění pro hříšníky. Odpuštění pro ty, kteří svých chyb litují. Vysvobození z dopadu vlastních špatností, vysvobození ze zkázy, vysvobození ze smrti a uvedení do nového života, který dává Bůh. Dávné Ninive se tak trochu předběhlo v čase a prožívá kousek našich velikonoc. Místo smrti život a to vše díky Bohu, který lidem odpouští jejich viny. To je nádhera!.  

Drahocenný kámen. Nádherný šperk. Vzácný skvost je oněch deset veršů, kterými jsme společně prošli, sestry a bratři. Pět krásných výpovědí jsem vyzdvihl: 1) Bůh to s člověkem zkouší znovu, 2) člověk sebere odvahu, jde a pustí se do Božího díla, 3) svěřený úkol nebývá nakonec tak strašně těžký, jak se zprvu zdá, 4) kázání lidi osloví, lidé uznají svoje zlo a činí pokání 5) a Bůh je slitovný a od-pouští nám naše špatnosti. No řekněte sami: Není tohle nádhera? Amen.

1. Janův 1,5-2,11                   79,1-4; 333; 578; 331; 557;                Jan 15,1-4a

Kázání ve 3. neděli po velikonocích 8. května 2022

Obrázek pochází z pěkných stránek http://www.freebibleimages.org/ . Autorem je http://www.richardgunther.org/