Jsme lidé různí, ale na jedné věci se snadno shodneme. Život bývá někdy neutěšený a stresující. Jak všichni víme, stres nám neprospívá. Na internetu najdeme spoustu rad, co dělat, když jsme ve stresu. Existuje mnoho praktických kroků, jak se vymanit z neutěšených, stresujících momentů. Každý z nás má své osobní metody. Pro jednoho to je procházka, pro jiného poslech hudby, četba knih nebo luštění křížovek. Někomu pomáhá modlitba či meditace. Vlastně i tahle hodinka zde v kostele slouží k potření stresu a neutěšenosti. Vnímat Boží lásku a opětovat ji bohoslužbou, to není stres.

Jak se člověk vyvíjí a stárne, proměňují se i jeho recepty na stres. V různých obdobích nám útěchu přináší něco jiného. Proměňuje se žebříček antistresorů. Když jsme vystresovaní nebo posmutnělí, když se nám v životě nedaří, co je pro nás největším zdrojem útěchy? Co je na prvním místě?

Pro velkého církevního reformátora Martina Luthera v 16. století byla odpověď na tuto otázku snadná. Měl jeden zdroj útěchy, který předčil všechny ostatní. Nebyla to modlitba, i když ta pro něj byla velmi důležitá. Nebyla to jeho rodina ani večery s přáteli, i když i ty byly velmi důležité. Nebyla to dokonce ani jeho víra. Pro Luthera existovala jedna věc, na kterou se mohl vždy spolehnout, a tou byl jeho křest.

Martin Luther kdysi řekl, že „na světě není větší útěchy nežli křest“. Ani víra, ani rodina, ani církev. Ani Bible. Ani modlitba. Nýbrž křest. My, kteří si říkáme evangelíci, navazujeme i na Luthera. Považujeme křest za největší útěchu na světě? Potěšuje nás vzpomínka na náš křest? Pomáhá nám od stresu? Vždyť proč právě dnes čteme z evangelia o Ježíšově křtu a slavíme jej.

Luther popsal křest jako největší klenot, který zdobí naše tělo i duši. Řekl, že „křest postačí každému křesťanu, aby se jím zabýval a uplatňoval jej po celý život“. Luther tvrdil, že když potřebujeme útěchu, křest je dobré místo, kde ji hledat. Pojďme se tedy zamyslet, čím je křest tak důležitý a jakou útěchu nám poskytuje v neutěšené, vystresované době. Vodítkem nám bude evangelijní zpráva o to, jak byl pokřtěn Kristus.

Ježíšův křest pojímají některé církve jako svátek. Jeden z významných mezníků v Kristově životě: narození, povolání učedníků, proměnění na hoře, ukřižování, vzkříšení. No a pochopitelně sem patří i křest jako začátek veřejného působení. Než Ježíš začal kázat, byl pokřtěn. Možná se ptáme, proč – proč byl Ježíš pokřtěn? Jan Křtitel se nad tím zamýšlel. Namítal Ježíšovi: „Já potřebuji, aby tys mně pokřtil, a ty přicházíš ke mně?“

Proč byl vůbec Ježíš pokřtěn? Ježíš byl pokřtěn pro nás. Stejně jako se Ježíš narodil pro nás, byl ukřižován a zemřel pro nás, pro nás byl vzkříšen, tak se též rozhodl být pokřtěn pro nás. Křtem jsme spojeni s Kristem. Jsme namočeni do stejného světa, jenž postrádá a vyhlíží Boha, jsme vnoření do očekávání Božího království, do důvěry v Boží lásku, která je pro všechny. Kristus byl pokřtěn pro nás. Ježíš s námi sdílí křest, aby nás něco naučil o našem vlastním křtu. Jeho křest osvětluje náš křest. Tři významné věci se staly u Jordánu, když byl Ježíš pokřtěn. Každá z nich vypovídá něco o našem křtu a napovídá, proč je křest útěchou v neutěšené, vystresované době.

Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vod, a hle, otevřela se nebesa. (16) Nebe dokořán. Při našem křtu se nebesa otevírají i nám. Brány nebes se otevřely Ježíšovi při jeho křtu. A díky němu se tytéž brány nebes otevírají i nám při našem křtu. Žijeme ve světě, který se bojí smrti a který udělá téměř cokoli, aby smrt alespoň na chvíli oddálil. Tento strach ze smrti nám může dokonce vzít radost ze života. Můžeme mít veškeré utěšené pohodlí, které tento svět nabízí, ale smrt nás nakonec stejně čeká. A to je první důvod, proč je křest pro nás tak velkým utěšením. Otevírá nám nebe. Zabíjí smrt, posledního velkého nepřítele. Připomíná nám, že jsme nyní spojeni se vzkříšeným Kristem a nic ve stvoření nás nemůže oddělit od Krista a Boží lásky. Křest sice úplně neodstraňuje strach ze smrti. Ale ten strach nás už nespaluje, nesžírá. Zmocní-li se nás strach o život, vzpomeňme na náš křest, při němž i nám byly otevřeny brány nebe. Cesta k Bohu není zavřená. Což tohle není útěcha?

Otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. (16) Ke křtu patří Duch. Když jsme pokřtěni, dostáváme také dar Ducha Svatého. Jsme vytaženi z bezduchosti, jsme vtahováni do duchaplnosti. Nejsme sami. Bůh je s námi, je v nás svým darovaným Duchem. Ježíš slíbil učedníkům, že jim dá Ducha Utěšitele, a při našem křtu tento slib naplňuje. Duch Svatý je způsob, jakým je Bůh s námi. Žijeme ve světě, který je pohlcen nejen strachem ze smrti, ale také strachem z osamělosti. Zmocní-li se nás strach z osamělosti, vzpomeňme na náš křest; při němž jsme byli spojeni s Ježíšem a obdrželi Ducha Svatého. Už nikdy nebudeme sami. Což tohle není útěcha?

A stane se ještě třetí věc. Z nebe promluvil hlas: Toto je můj milovaný Syn, v němž mám zalíbení. (17) Ano, díky křtu se Bůh dívá na každého z nás a říká: „Toto je moje dcera, toto je můj syn, moje pokřtěné dítě; toto je můj milovaný člověk, v němž mám zalíbení.“ No není to úžasná myšlenka? Pán Bůh při pohledu na nás vidí milované děti. Má v nás zalíbení, protože nás má prostě rád. Samozřejmě, Pán Bůh má rád pokřtěné stejně jako nepokřtěné, ale křest je okamžik, kdy se o lásce mezi nebem a zemí otevřeně mluví. Nad vodou křtu naplno zaznívá, že jsme milování, aniž jsme pro to byli museli cokoliv udělat. Někdy se bojíme, že jsme Boha zklamali. Možná se obáváme, že jsme udělali něco, co Bůh nemůže odpustit. Zmocní-li se nás strach z chyb a vin, vzpomeňme na náš křest. Křest je o lásce. Přímo Boží komentář ke křtu je o lásce a zalíbení. Bůh v nás vidí svoje milované děti. Což tohle není útěcha?

Na světě není větší útěchy než křest. Proč? Protože vše, co se stalo, když byl křtěn Ježíš, se při křtu děje stane i nám. Při křtu se nám otevírají brány nebe. Dostáváme Ducha Svatého. A je nám řečeno, že jsme nyní Boží milované děti.

            Ke křtu se váže útěcha. Obrana proti stresu. Dar křtu přijímáme vírou. Samotný kontakt s vodou nic nezpůsobí. Křest bez víry je k ničemu, říkal Luther také. Víra je ruka, kterou se chápeme křtu a všeho, co k němu patří. Bůh je dárce, my jsme příjemci. Vzpomeňte si na první Ježíšovy následovníky. Ježíš je povolal, ale povolání je marné, pokud na ně nereagujeme. Ve křtu jsme povoláni Ježíšem. Ale toto povolání je také marné, pokud na něj nereagujeme. Vlastně lze říci, že křest má význam teprve při zpětném pohledu. Když se k němu vracíme ve své víře a naději. Proto mohou být  křtěny děti, aby se už mala vírou vztahovaly k Božím skutkům vykonaným pro nás, nikoli aby se vztahovaly ke svým skutkům vykonaným pro sebe. Konfirmace pak je krokem víry, přiznáním k dřívějšímu křtu. Křest je darem, lékem proti neutěšenému, stresujícímu světu.

Jako evangelíci nepřekřtíváme, neprovádíme druhý křest, jestliže byl někdo pokřtěný dříve jinde. Opětovný křest by vedl k pochybnostem, za jakých podmínek je člověk už vlastně pokřtěný a za jakých ještě nikoli. Pochyby, kdy už je křest dost dobrý. Vždy lze vymyslet nějakou výhradu. A to by nám bralo velkou útěchu, jakou dává křest. My naopak vírou přijímáme svůj dřívější křest. Analogií k tomu je manželský svazek. Neděláme další svatbu s člověkem, s nímž už jsme sezdáni, nýbrž stále znovu a znovu své manželství životem potvrzujeme. Podobné je to se křtem

Dnes, bratři a sestry, si připomínáme Ježíšův křest a vše, co se křtem otisklo do našich životů: jsme milovanými dětmi Božími; otevřely se nám brány nebes; byl nám dán Duch svatý. Když o tom tak přemýšlím, Martin Luther měl pravdu: křest je zdrojem útěchy. Díky Bohu. Amen.

Exodus 14,15-22                    289; S 288, 736,1-6; S 89; 775          Ef 3,14-19

Kázání v neděli po zjevení Páně 11. Ledna 2026. Hojnou inspiraci mi svým kázáním poskytl James Laurence z USA.