Ježíšův křest
Sestry a bratři, v tomto týdnu jsme oslavili Kristovo narození. Bůh se už nemohl dívat na lidské neštěstí, proto nám poslal zachránce. Zachránce ze zmatků a hádek, zachránce z našich nedostatků a vin. Aby o účinnosti této záchrany nebylo pochyb, přišel v bezbranném dítěti lidem na pomoc sám Stvořitel. Ano, Bůh přišel do světa, ale do díla se nepustil ihned. Ještě si dal trošku na čas. My víme, že malý Ježíš musel napřed vyrůst, aby se mohl stát schopným rádcem a pomocníkem. V Betlémě se příběh naší záchrany teprve dal do pohybu. Nastartoval se. Hlavní události nastaly až mnohem později. Trvalo třicet let, než Pán Ježíš dospěl a začal veřejně působit.
Co se dělo v oněch třiceti letech? Takřka nic o nich nevíme. V Bibli se dočteme akorát pár střípků – do Betléma se narozenému dítěti přišli poklonit napřed pastýři, potom mudrci. Nato Josef s Marií vzali kojence ukázat do Jeruzaléma, pak jako emigranti prchli do Egypta před krvežíznivým králem Herodem. Dále už z Ježíšova dětství víme pouze, že coby chlapci se mu jednou nechtělo z chrámu domů. Nechal rodiče odejít a zůstal mezi znalci Bible. Dospívajícího Ježíše přitahovalo místo, na němž se hovořilo o Bohu a o Božím vztahu ke světu. Tehdy mu bylo dvanáct. Tím to hasne, více zpráv o Ježíšově dětství nemáme.
Je to škoda? Nebo je to dobře? Asi by bylo zajímavé vědět, kam mladý Ježíš chodil do školy, jaká míval vysvědčení, kdo byli jeho učitelé, s kým a na co si hrával, jak mu šlo řemeslo od ruky … atd. atd. Podobných otázek se může vyrojit bezpočet. Bible se jim však nevěnuje. Ani jeden evangelista nezachází do takových podrobností. Doba Ježíšova dětství a mládí zůstává před námi utajena. Je zahalena rouškou tajemství, kterou se někteří lidé snaží poodhalit. Každá tajemná věc přeci odjakživa přitahuje zvědavce, kteří se snaží proniknout za hranici přístupného. Už velice brzy ve starověku se objevili lidé, kteří hloubali a spekulovali o Ježíšově dětství. Snažili se vyčenichat skryté souvislosti a zastřené významy. Vznikaly různé pověsti, či spíše báchorky. Tak například spis s názvem Tomášovo evangelium zachycuje spoustu historek o malém Ježíši. Třeba jak jednou po dešti uplácal z bláta vrabčáky, tlesknul, do ptáčků vjel život a oni odletěli. Copak potřebujeme takové příhody ke své záchraně? Komupak kouzelný příběh pomůže? K životu nevedou žádné čáry máry. Obživující je slovo, nikoliv nějaké kejkle. Nový život do nás vlévá Boží řeč. Boží promluva k našim ustaraným srdcím. Z Božího poselství se dovídáme smysl života. A Boží vzkaz nám vyřídil teprve dospělý Ježíš.
O Ježíšově dětství tedy mnoho zpráv nemáme. Já si myslím, že je to dobře. Co bychom si s nimi počali? I tak toho víme o Pánu Ježíši dost. Víme dost, neboť známe vše podstatné. Kristus sice působil veřejně jenom pár krátkých let, tak 2-3 roky, ale za tu dobu nám stihl povědět vše důležité. Nic podstatného nám nezamlčel. Pověděl nám, že u Boha jsme všichni vítáni. Sdělil nám, že Boží království nemusíme čekat do nekonečna, nýbrž že nás již nyní zastihuje tam, kde se setkáváme s láskou. Pán Ježíš nám věrně a spolehlivě předal pozvání od svého Otce. Nepotřebujeme proto znát příběhy z Ježíšova dětství. Naši pozornost si zaslouží až ten Ježíš, který se naplno pustil do díla spásy. A o něm je dnešní evangelium.
Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. (13) Ježíš vystupuje z neznáma. Zahajuje veřejnou činnost. Až dosud žil usedle v městečku Nazaret, ale od nynějška o sobě bude dávat vědět. Nadešel jeho čas. Třicet let čekal, sbíral zkušenosti, přemýšlel o Bohu a o lidech. Jistě se také hodně modlil a pátral po Boží vůli. Pokorně zkoumal svoje poslání, zda jej nebeský Otec skutečně vysílá k dílu spásy. Během těch třiceti let Pán Ježíš poznával, že má co lidem dát. Poznal, že má jedinečnou a nadějnou zprávu o odpouštějícím Bohu, zprávu pro židy i pro pohany. Ježíš odchází z Galileje, aby začal lidi seznamovat s Boží láskou.
Všimněte si – za Janem Křtitelem přichází dospělý muž. Pán Ježíš nebyl pokřtěn jako dítě. Třebaže by se nám takový výjev báječně hodil do vánoční atmosféry. Jen i to představte – mezi postavy v betlémku by přibyla další figurka. Nad dítětem v jeslích by se skláněl nějaký křtitel s konvičkou v ruce. Jenže k ničemu takovému nedošlo. Ježíš je pokřtěn jako dospělý, abychom viděli, že není nutné novorozeně co nejdříve pokřtít. Voda sama o sobě nikoho nezachrání. Až teprve víra s vodou spojená pomáhá člověku dobrat se spásy. Kristus se dává pokřtít, aby nám ukázal, že věří Bohu. Svým křtem Ježíš dosvědčuje, že je na tom stejně jako my – i on je zastižen Božím královstvím. To království nemá v hrsti, nýbrž věří v jeho blízkost. Ve křtu Ježíš stejně jako my vyznává, že Bůh je blízko a s ním i jeho říše.
Na začátku Ježíšovy činnosti se tedy koná křest. Křest jako viditelně znázorněný začátek života s Bohem. Křest jako odvrat od soběstačnosti, křest jako obrácení k Bohu. Ale potřebuje Pán Ježíš vůbec křest? Není v jeho případě křest zbytečný? Božího Syna přece netíží žádné vlastní viny, tak nač ten křest potřebuje? Podobně se tázal i Jan Křtitel. Dokonce mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ (14) Jan se zdráhal a zdráhal se správně. Křest to není jenom nějaké polévání vodou, to je citlivá záležitost mezi člověkem a Bohem. Křest je svazkem mezi Bohem a člověk. Svazkem, jemuž se lze zpronevěřit. (A není to Bůh, kdo se zpronevěřuje.) Zdráhavý Jan jednal opatrně, aby nevpadl jako hromburác do jedinečného vztahu mezi Ježíšem a nebeským Otcem.
Jan byl zneklidněn, ale je uklidněn. Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.“ První Ježíšova slova, která u Matouše čteme, jsou slova uklidnění. Vnášejí pokoj do znepokojené duše Křtitelovy. V tomto pokojném tónu se dále ponese celá Ježíšova činnost. Navracet pokoj zneklidněným. Zbavovat lidi obav z Boha. Ukazovat, co je zapotřebí vykonat – jak sledovat Boží vůli a usilovat o spravedl-nost. Pán Ježíš smí být pokřtěn. Jeho křest nepohoršuje. Voda neslouží k odstranění vin. Viny přece odstraňuje Pán Bůh svým odpuštěním. Pomocí vody křtu si lidé budou ukazovat že Bůh není daleko, že se nám přiblížil a my jsme se přiblížili jemu. Ježíš smí být pokřtěn, neboť je s námi na jedné lodi. Nachází se ve stejném světě jako my. Ve světě, v němž přecházíme od nevěry k víře jako se přes vodu přechází z jednoho břehu na druhý břeh.
Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. (16) Ježíš se nepouští do díla pouze z vlastních sil. Při namáhavém úkolu lidský duch snadno zemdlí, proto Kristus přijímá vytrvalejšího a mocnějšího ducha, totiž Ducha Božího. Nevíme, kdo všechno postřehl příchod Božího Ducha. Zcela určitě jej jako holubici spatřil jenom Ježíš. Holubice mu přinesla naději podobně jako Noemu po potopě. Byla dokladem, že voda opadává a otevírá se příležitost k novému životu. V Ježíšově případě je to příležitost k novému životu s Bohem v jeho království. A právě s pomocí Ducha svatého zprostředkuje Kristus tuhle báječnou možnost nového života každému, kdo se s ním setká.
Pokřtěný Ježíš vystupuje z Jordánu a vstupuje na scénu dějin. Z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ (17) Jeden hlas dává dvojí ujištění. První ujištění dostává samotný Ježíš. Evangelium, které bude v příštích letech kázat, pochází od Boha. Až bude lidem povídat o dobrém Otci v nebesích, bude mluvit z vlastní zkušenosti. Neboť je Synem, Synem, jehož si Bůh zamiloval. Nebude planě teoretizovat, nýbrž bude mluvit z praxe. Bude mluvit o lásce, kterou sám zakusil. To zaprvé.
Na druhém místě hlas z nebes ujišťuje nás. Ježíš je mimořádná postava. Vstoupil na scénu dějin a už nikdy z ní neodejde. Přestože mu lidé nebudou přát, budou ho mučit a posmívat se mu. Přestože ho zavřou do hrobu. Přestože ho vytěsní ze svých životů, vyškrtají z učebnic, zredukují na nosiče dárků, On z dějin nezmizí. Svým evangeliem bude vytrvale zvát k Bohu. Neboť je milovaný Syn, jehož si Bůh vyvolil. Amen.
Kazatel 1,12-2,11 297; Sv 49; 292; 568; 306 Efezským 3,14-19
Kázání v neděli po vánocích, 27.12.2015.