Zpráva z tisku: Školská rada v San Fancisku … se rozhodla, že přejmenuje 44, tedy třetinu, škol ve městě. Čest skvít se na školním průčelí bude napříště odepřena prezidentům Georgi Washingtonovi či Abrahamu Lincolnovi, „otci národních parků“ Johnu Muirovi, spisovateli Robertu Luisi Stevensonovi a mnoha dalším. Nebo, očima zmíněné školské rady, bývalému otrokáři, vrahu původních obyvatel, rasistovi odpo-vědnému za záběr jejich území (dnešních národních parků) či muži, který je autorem „děsivé básně“ – čímž se nejspíš naráží na dnes nepřijatelné označení, jež autor Ostrova pokladů použil pro přistěhovalce z Asie.  (Respekt 6/2021, str. 31)

Sestry a bratři, možná jste zaznamenali obdobné zprávy, které se vyrojily vloni hlavně z USA a Velké Británie. Na přetřes (někdy až ke svržení) přišly různé sochy, pomníky a památníky, věnované významným historickým osobnostem. Nad všemi se náhle vznášel otazník. Či vykřičník, jak chcete. Slovutní dávní mužové byli vystaveni nečekané kritice. Ano, na jednu stranu se něčím proslavili, zasloužili se o stát, o kulturu, odvážně bojovali ve válkách. Jenže na druhé straně se na každého z nich vyštrachalo cosi velmi nešlechetného z jejich minulosti. Jak jsme právě slyšeli: Washington obchodoval s otroky, Lincoln byl rasista atd. Seznam by mohl být tuze, tuze dlouhý. To je ten otazník či vykřičník: sluší se stavět pomníky lidem, kteří mají takový škraloup? Máme mít v úctě ty, kdo sice prospěli naší společnosti, ale zároveň se chovali bezcitně, povýšeně, nespravedlivě? Lidé dávaní za vzor byli odhaleni jako hříšníci, jako provinilci vůči lidskosti, když už se dnes o Bohu nemluví. Proto ty stržené sochy a odstraněné pomníky.

Není vůbec jednoduché rozhodnout, jak přistupovat ke stinným stránkám jinak skvělých a zářných osobností. Bible líčí podobný případ, totiž postavu apoštola Pavla. I on měl škraloup z minulosti. A pořádný. Než se Pavel stal apoštolem a šiřitelem Kristo-va evangelia, byl vyhlášeným pronásledovatelem církve, vystupujícím pod jménem Saul.  Čteme, že při kamenování prvomučedníka Štěpána hlídal odložené pláště. To by snad ještě šlo omluvit. Ale dále je psáno: Saul schvaloval, že Štěpána zabili. Tehdy začalo kruté pronásledování jeruzalémské církve; všichni kromě apoštolů se rozprchli po Judsku a Samařsku. … Saul se však snažil církev zničit: pátral dům od domu, zatýkal muže i ženy a dával je do žaláře. (1.3) A přeci se Pavel dostal mezi křesťanské svaté. Jeho minulost na něj nikdo nevytahuje. Nevyčítá mu jeho dáv-né hříchy. Z Šavla se stal Pavel, jak se říká. Prošel proměnou. Pavel se stal názorným příkladem polepšeného hříšníka. Činil pokání a otočil se zády ke své krutosti a pýše. Chvála Bohu! Věděli jste, že existuje dokonce svátek obrácení apoštola Pavla? Připa-dá na 25. ledna a čeští evangelíci jej v předbělohorské době měli ve svém kalendáři.

No dobrá, Pavel je příkladem polepšeného hříšníka. Takové příběhy máme rádi, když se někdo kaje a dá se na správnou cestu. Jenže co ti nepolepšení hříšníci? Ti, kteří dělali věci vznešené a vedle nich i věci nízké? George Washington už otrokům svobodu nevrátí. Lhůta pro nápravu jemu i dalším vypršela dnem úmrtí. Nemohou se na rozdíl od apoštola pochlubit zásadním obratem ve svém životě. Jejich chyby k nim zůstanou přilepeny napořád. Co tedy se sochami a pomníky a výtvory skvělých lidí, jejichž životopisy obsahují hříšné činy, které druhým lidem křivdily a ubližovaly?

Myslím, že podobnou otázku budeme postupem času čím dál více řešit i u nás. Velký spisovatel Jan Neruda a jeho antisemitské výpady. Budou chtít lidé i nadále bydlet v Nerudově ulici? Anebo v ulici Benešově? Prezident Beneš a jeho dvojí kapitulace – před fašisty a před komunisty a jeho nenávist vůči Němcům A ať zamířím do vlastních řad – bystrý teolog Josef Hromádka, který svou náklonností k SSSR traumatizoval dvě generace farářů. Anebo úplně z opačného konce – laskavý spisovatel František Nepil. Před lety jsem dětem četl pohádky o Makovém Mužíčkovi a úplně mne zamrazilo, v jak předsudečné roli tam vystupuje židovský obchodník. Co s hříchy slavných lidí? Co s hříchy těch osobností, kterým za mnohé vděčíme jako společnost či jako jednotlivci?

Simul iustus et peccator, jsou čtyři latinská slova, jež jsou klíčem k odpovědi. Latina mi k srdci nepřirostla, ale tuto větu jsem se naučil zpaměti, neboť ji považuji za geniální. Simul iustus et peccator mluví o člověku a znamená: Současně spravedlivý i hříšný. Autorem výroku je Martin Luther, veliký myslitel a reformátor. A hlavně veliký znalec lidské duše. Osobně probojoval obrovský zápas o jistotu odpuštění. Úporně se ptal, co se stane s hříchem u věřícího, co se stane s našimi špatnostmi, když chceme jít správnou cestou, ale děláme nesprávné věci. Jak se na nás Bůh dívá? Vidí na nás předně to špatné, naše hříchy? Anebo na nás vidí jako spravedlivé, kterým bylo odpuštěno? Já jsem obojí, říká Luther. Jsem současně spravedlivý i hříšný. Je na mně a ve mně leccos dobrého, ale je tam také zkaženost. Obojí souběžně. Simultánně. Simul iustus et peccator.

Uplynulo 500 let od reformace, ale pořád jsme se nenaučili hledět na lidi lutherovskou optikou. Že člověk díky Bohu může být současně spravedlivý i hříšník. Čím méně je ve společnosti křesťanství, tím více je zde kultu bezúhonnosti. Blouznění, že se odněkud vynoří bezúhonní lidé. Nekritická touha, že do politiky a úřadů a hospodářství konečně vstoupí lidé, kteří budou jenom čistí, jenom pravdomluvní, jenom nezkorumpovatelní. A tohle je prosím nové pohanství. Pověra, že člověk může být jenom spravedlivý a nebýt při tom hříšník. Luther by nás hnal. On znal lidské srdce (srdce si dal i do znaku), znal lidské srdce, znal příběh apoštola Pavla, polepšeného hříšníka, který o sobě i po svém obrácení prohlásil: Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. (Ř 7,18) To tvrdil zbožný apoštol. Současně spravedlivý i hříšný.

Velikáni naší minulosti, všichni do jednoho byli hříšníci. Oni se nevyhnuli chybám. Činili špatná rozhodnutí. Ve světle jejich doby se jim leccos zdálo správné a mravné, ale my dnes trneme nad jejich tvrdostí i natvrdlostí. Velikáni naší minulosti byli hříšníci. U Luthera najdeme příšerné antisemitské výpady. Jasně, vždyť to byl hříšník. Člověk chybující. U velikánů bychom však měli zkoumat, v čem byli silní, co dělali dobře, čím lidstvo obohatili. A teprve vedle toho postavit jejich slabosti a omyly a hříchy. A už vůbec se nedivit, že je někdo současně spravedlivý i hříšný.

Martin Luther zahájil své reformní úsilí 95 tezemi. První zní: Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: „Čiňte pokání,“ chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním. Celý život pokáním, celý život obrácením, celý život proměnou mysli. My prostě ještě nejsme hotoví. Jsme směs namíchaná ze spravedlnosti a z hříchu. Simul iustus et peccator. Stále se na nás pracuje. Boží Duch na nás svatě pracuje a my na sobě (už méně svatě) pracujeme. Vedeme boj, aby to dobré a správné převážilo nad zlým a hříšným. Tak se dívám i na všemožné pomníky. Vedli ti lidé zápas mezi dobrem a zlem? Na jakou stranu se klonili. Činili pokání? Anebo jsou jejich pomníky hlavně symbolem nadutosti, panovačnosti, diktatury, jak tomu namnoze bývalo u nás. (Pověstný maršál Koněv se v Praze už v květnu 1945 choval jako krvelačný bandita, když likvidoval ruské emigranty.) Ale o tom všem je zapotřebí přemýšlet. Správně myslet, brát v úvahu dobro i zlo, to je pokání. Tomu nemůžeme uniknout. Kdo si myslí, že už má všechno jednou pro vždy vyřešeno, včetně víry a Boha, ten se plete. Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: „Čiňte pokání,“ chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním. Balancování mezi dobrem a zlem je úkol na celý život.

Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,14n) Ve středu začne postní období. U evangelíků se tolik nehledí na stravovací předpisy. Čtyřicetidenní lhůta před velikonocemi má být využita hlavně k rozjímání, ke zkoumání, jak jsem na tom se spravedlností a hříchem a jak by šel upravit jejich poměr.(Pochopitelně ve prospěch dobra.) To je pokání. Před Bohem poznat a vyznat, jaký jsem člověk.  A zároveň jaká je společnost, ve které žijeme, a jací jsou druzí lidé. Slavní i neslavní.

Čiňte pokání a věřte evangeliu, říká Kristus. Všimněte si té návaznosti. Pokání – lítost nad špatnostmi, kritické zkoumání, co já a druzí děláme špatně. K pokání patří přísnost, nic si nenalhávat ani o sobě, ani o druhých, byť by byli sebeslavnější. Všichni jsme hříšníci. Jenže Ježíš se nezarazí u potřeby pokání. Hned dodává: a věřte evangeliu. Tedy vedle nedobré zprávy o vás je zde ještě dobrá zpráva o Bohu. Evangelium. Bůh má dost odpuštění pro všechny hříšníky. U Boha je dost spravedlnosti, kdo ve svých životech chybovali.  Nezůstaňte při pokání zakaboněni nad lidskou špatností, rozjasněte svou tvář nad Boží dobrotou.

A co s těmi sochami a pomníky slavných osob s neslavnou minulostí. Inu návod je prostý. Čiňte pokání. Jako společnost zkoumejte míru dobra a zla. A naslouchejte i obětem a potomkům těch, které velikáni poškodili, pomluvili, ublížili jim. Není to jednoduché a někdy to bolí. Ale to je pokání. Náš Pán neřekl: najděte v životě klid. Vyřešte uspokojivě všechny otázky. Neřekl: Získejte nadhled a povzneste se nad pinožení tohoto světa. Ne. Kristus řekl: Čiňte pokání. Buďte ve světě naplno a myslete a proměňujte se duchovním smýšlením. Sestry a bratři, přeji vám šťastnou cestu postním obdobím. Čiňte pokání. A věřte evangeliu. Amen.

Mt 4,12-17                    138; 324; 419    405; Prázdný jsem, 182             Pláš 5,21

Kázání v masopustní neděli 14. února 2021