Sestry a bratři, je to zvláštní pohled, na jaký nejsme zvyklí. Pána Ježíše si většinou představujeme jako dospělého muže. Zde se  mluví o dítěti, o dvanáctiletém chlapci, který se teprve rozkoukává po světě. Vyprávění o malém Ježíšovi v chrámě je jedinou biblickou zprávou o Ježíšově dětství. Obrázek o celém dětství si můžeme udělat pouze na základě této jedné jediné příhody. Je dobře, že ji evangelista Lukáš pro nás zaznamenal. A zaznamenal ji střízlivě a jasně, žádné divoké fantazírování. Starověký svět byl prodchnutý náboženstvími a v nich se to jenom hemžilo příběhy o zázračných a božských dětech. Nic takového nám Bible nepředkládá. Ježíš Nazaretský není kříženec Boha a člověka, cosi mezi – ani ryba, ani rak. Naopak – Ježíš Nazaretský je pravý člověk. Ve všem nám byl podobný, kromě hříchu, praví staré křesťanské vyznání. Byl nám podobný – podobný i svým dětstvím, tím, že vyrůstal, tím že se vyvíjel a zrál. A také nám byl podobný v tom, že měl rodiče a vztah k nim, asi ne vždy jednoduchý. Ježíš Kristus nespadl z nebe jako hotový člověk. Jako u každého jiného člověka se i jeho názory během dětství postupně utvářely a proměňovaly. Jak čteme, náš Pán byl dítětem a rostl v muže.

V dnešním příběhu jsem postřehl čtyři věci. Jsou to obyčejné postřehy, hodí se však je zopakovat a připomenout.

(1) Tak zaprvé. Když bylo chlapci dvanáct let, vypravili se jeho rodiče jako každoročně na velikonoční svátky do Jeruzaléma. Ježíše vzali s sebou. Josef s Marií dodržují zvyklosti svého lidu, židovského lidu. Náš Pán je žid. Narodil se v židovském prostředí a vyrůstal v něm. Jeho zbožnost určovaly posvátné knihy Starého zákona. Jeho duchovní svět to byl svět Mojžíšových příkazů, prorockých vizí a žalmových modliteb. Také to byl svět obrovské moudrosti, nastřádané generacemi učených rabínů. (Moudrosti opěvované knihou Přísloví v prvním čtení.) V tomto židovském světě prožíval Pán Ježíš své židovské dětství. Bible nezamlčuje, ani nezamlžuje Ježíšův židovský původ, nýbrž jej považuje za naprostou samozřejmost. Nestydí se za něj a dokonce označuje Ježíše za slávu izraelského národa. (32)  Opravdu nechápu, odkud se v křesťanech po staletí brala všechna ta nenávist vůči židům. Asi nečetli tento příběh o Ježíšově dětství. Anebo jej četli špatně, když jim mysl zatemnila zvrácená propaganda, která Ježíše vydávala za árijce, jenž se nedopatřením připletl mezi židy. Kdo popírá židovské kořeny evangelia, ten popírá celé evangelium. Evangelium bez souvislosti s vyvoleným lidem nedává smysl. Jsem rád, že žijeme v době, která židy neposílá do horoucích pekel či do koncentračních táborů, nýbrž naopak se snaží židům porozumět jako Ježíšovým příbuzným. Neboť spása je za židů. To zaprvé.

(2) Druhý postřeh se týká vztahu mezi Ježíšem na jedné straně a Marií s Josefem na straně druhé. Rodina tesaře Josefa prožila v Jeruzalémě velikonoce a nyní se spolu s ostatními galilejskými poutníky vrací domů. V tom bezstarostném rumraji se dvanáctiletý chlapec ztratí rodičům z očí. Josef i Marie jaksi samozřejmě počítají, že se Ježíš nachází v jiné části téhož zástupu, avšak stále v doprovodu příbuzných a známých. Neměl přece důvod oddělit se od poutníků, neměl důvod zůstávat v Jeruzalémě. Proto jsou rodiče překvapeni, když syna večer nenaleznou. Kam se poděl? Kde může být?  Proč nešel rodičovskou cestou? A Josef s Marií nechápou. Zakoušejí to, co spousta jiných rodičů. Dítě, které s láskou vychovávali, se jim odcizilo, ztratilo se, zmizelo z očí. Dosud bylo vše v pořádku, dosud si rozuměli, náhle však rodiče nechápou svět svých dětí, náhle nepronikají do tužeb jejich srdcí. Josef s Marií jistě chtěli pro Ježíše jen to nejlepší, ovšem on kříží jejich plány. Nejde s nimi jejich cestou, vypravil se na vlastní dráhu. Podle své hlavy, podle svého srdce, podle Božího hlasu, který uslyšel jen on sám.

Zmatení rodiče nevědí, kde chlapce hledat. Nevědí, co ho mohlo tolik zaujmout. Nevědí, kde objevil své místo ve světě. Vůbec netuší, kde by mohl být. Je psáno že tři dny v obavách bloudili Jeruzalémem, než chlapce nalezli. „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali?“ (48) Ano, děti umějí vyvolat pořádnou úzkost. Od této chvíle bude již navždy mezi Marií a jejím synem jistá dávka nechápavosti. Od nynějška už Ježíš nebude tak zcela jen jejich. Podrobí se sice ještě domácí výchově, ale jeho hlavní pozornost bude upřena jinam. Výše. K Bohu. A to je ten druhý dnešní postřeh – hloubku Ježíšova zájmu o Boha lidé nikdy pořádně nepochopí. Nedokázali to ani Josef s Marií. O to lze žasnout.

(3) Třetí postřeh odvozuji z Ježíšovy odpovědi na Mariinu ustrašenou otázku „Cos nám to udělal?“ Pán tehdy odvětil: „Jak to, že jste mne hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ (49) Maličko se zde poodhaluje, co teprve později vyjde zřetelně najevo. V Kristu přišel jednorozený Boží Syn. Ježíš Nazaretský je nejen pravý člověk, nýbrž je i pravý Bůh. Jako pravý člověk prožívá obyčejné dětství, jako pravý Bůh se v rozhovoru dělí o moudrost. Chlapec sedí mezi chrámovými učiteli, odpovídá na otázky a sám též otázky klade. Společně pátrají po Boží vůli. Všechny kolem udivuje Ježíšova rozumnost, vhled do Božích věcí, zaujetí pro Boha. Odkud se to v něm bere? V jeho věku něco neobvyklého. Podle židovských zvyků jsou chlapci až ve třinácti letech vystaveni nárokům Božího zákona. Při slavnosti zvané bar-micva – jakési obdobě naší konfirmace – jsou chlapci  přijímáni mezi dospělé věřící. Od onoho dne mají právo předčítat v synagoze z Písma a mají také povinnost dodržovat všechna Mojžíšova nařízení. Naplno vstupují do smlouvy s Bohem. Tenhleten chlapec to stihl dřív. Dvanáctiletý. Vlastně ani nemusel nic stíhat. Podrobil se Boží vůli, aby druhým pomohl nalézt životní odpovědi. Již na dvanáctiletém mládenci na prahu dospělosti se ukazuje, čím naplní svůj život. Půjde mu o Boží věc mezi lidmi a tím si vyslouží smrt. Ale to bychom v tuhle chvíli opravdu hodně předbíhali.

(4) Teď konečně ten čtvrtý postřeh. Čím zaujal mladý Ježíš své okolí? Proč si jej lidé vepsali do paměti, proč Maria vše uchovávala ve své mysli? Ježíš lidi kolem sebe neoslnil žádným zázrakem. A lidé si zázraky přejí, rádi si o nich povídají. Například Tomášovo evangelium, taková podivná, stará křesťanská legenda, která s Biblí nemá zas až tak moc společného, ta líčí přímo pohádkovou scénu. Dítě Ježíš uplácá z hlíny vrabce, tleskne a vrabci odletí. Božské dítě stvořitelsky vleje život do prachu, resp. bláta země. Zázrak jako vyšitý. Jenže do Bible nepatří. V našem dnešním evangeliu o Ježíšově dětství se nic zvláštního v podstatě  nestalo. Žádná mimořádka, žádný zázrak se nekoná. Chlapec a učitelé sedí spolu a rozmlouvají. Kde je Ježíš, tam se nutně nedějí zázraky. Kde je Ježíš, tam se ale zcela určitě vede řeč o Bohu, tam se obrací pozornost na Boží vůli, tam se zkoumá Boží slovo. Takový je můj čtvrtý a poslední postřeh.

Evangelista nakonec podává stručné a vyčerpávající shrnutí. „Ježíš prospíval na těle i na duchu a byl milý Bohu i lidem.“ (52) Možná bychom si přáli vědět více o Ježíšově dětství. Ale je nám toho skutečně zapotřebí? Co bychom získali? Co by to prospělo naší víře? Vždyť nám stačí, co víme o Ježíšově dalším životě. Teprve později se udály ty podstatné věci, které se staly směrodatnými a životodárnými i pro nás. Ježíš Nazaretský spoléhal na Boha, hovořil s lidmi a učil je hledat království Boží a Boží spravedlnost. I bez podrobných zpráv o dětství díky Bohu víme dobře, koho máme následovat.

Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, neboť jsi od dětství doprovázel Ježíše Nazaretského až se nakonec stal našim Vykupitelem. Děkujeme. Amen.

Přísloví 8,22-35                   697; svítá 28; 152; 203; 550                            1 Janova 5,11-15

kázání na druhou neděli po Vánocích, 4. ledna 2015.

Obrázek: Emil Nolde - Dvanáctiletý Kristus (1911)