Co pro vás znamená víra a náboženství? Nabídnu vám dvě odpovědi, sami zvažte. Avšak pozor, odpovědi se navzájem nevylučují. Obě vám mohou být nějakým způsobem blízké. Třeba v různých chvílích různě, podle situace. Tak tedy: Co pro vás znamená víra a náboženství? Odpověď první: víra je pojítko s Bohem. Víra je osobní vztah s tím, kdo mne stvořil, kdo mne zachraňuje z mých těžkostí, kdo mi dodává naději do budoucnosti. „Jako jelen mučen žízní po tekoucích vodách řve, tak má duše ve své trýzni, blízkosti vždy žádá tvé.“ (Žalm 42, EZ 58) Víra jako záležitost osobní, individuální, niterná. Taková je první odpověď na otázku „Co pro vás znamená víra a náboženství?“

Odpověď druhá: víra je pojítko s ostatními lidmi. Víra je síť, pletivo, jímž jsme provázáni. Společně se vztahujeme ke společnému Bohu. Já nechci být na víru sám, chci víru sdílet s druhými. Nehrát pořád jenom za sebe, nýbrž společně prožívat zakořenění v Bohu, radovat se, že i moji bližní objevili tentýž nevyčerpatelný pramen důvěry jako já. Právě takovou víru provozujeme nyní při shromáždění v kostele. Víra jako záležitost společná, kolektivní, veřejná. Taková je druhá odpověď.

„Co pro vás znamená víra a náboženství?“ 1) Víra jako osobní vztah s Bohem. 2) Víra jako společný vztah s Bohem. Někde mezi těmato dvěma pozicemi se neustále pohybujeme. Bylo by chybou upnout se pouze k jedné variantě. Považovat víru za záležitost pouze soukromou a škrtnout její společenský rozměr. Nebo naopak považovat víru jej a jen za věc veřejnou, která dodává společnosti potřebné normy, a zcela přehlížet intimní ráz víry.

Kde se na škále mezi soukromím a veřejností nachází víra? Pokusme se optikou privátní a sdílené víry podívat na dávný příběh o Abelu a Kainovi. Dva bratři, dva životy, dva oddělené životy, životy oddělené rozdílnými profesemi. Jeden pastýř, druhý rolník. A přitom životy propojené rodinným původem, místem bydliště.  Životy propojené touhou být s Bohem zadobře. Oba bratři přinesou Bohu oběť, každý sám za sebe. Dva oltáře, dva ohně na nich zapálené, dvě různé oběti. A pak následuje ona obrovská životní i dějinná hádanka. Jednomu se oběť zdaří a druhému nezdaří. Proč? Proč jednomu člověku Pán Bůh dopřává zdar a druhému nikoli? Odpověď neznáme. Bohužel známe konec příběhu o dvou bratřích. Ten příběh končí bratrovraždou. Žárlivý Kain zabije svého úspěšnějšího bratra Abela. Takhle končí víra, která se uvěznila sama v sobě. Místo spojení hledala konfrontaci s bližním.

Napadlo vás někdy zeptat se, proč Kain a Abel vlastně navzájem nespolupracovali? Proč si museli každý pořídit svůj vlastní oltář a na něj přinést svou vlastní oběť? Proč se nedomluvili na jednom oltáři a společné oběti? Proč Kain šel hned do konfrontace? Proč nenavrhl Abelovi: „Hele, brácho, mně to s těmi oběťmi nějak nejde, co kdybychom obětovali spolu?“ A proč Abel nenavrhl Kainovi: „Hele, brácho, tobě to s těmi oběťmi nějak nejde, tak co kdybychom obětovali spolu. Přidej se ke mně a bude to dobré.“ Žádná spolupráce, žádná sdílená víra. Naopak víra velmi individualistická, víra nesdílená, upnutá sama k sobě podle vzorce „Já a můj bůh“. Privátní bůh.  Nikoli Bůh sdílený, společný. Nikoli náš Bůh.

Pradávným bratrům Abelu a Kainovi chyběla snaha o domluvu.  Nepřekročili svůj stín. Uvízli v soukromém náboženství.  Což vedlo k tragickému konci. Víra potřebuje být více než jenom osobní. Víra hledá souvěrce, s nimiž se mohu modlit, zpívat, rozjímat. Jistě, to vše mohu provozovat sám, ale proč? Proč bych měl zůstat s vírou sám? Proč bych s druhými neměl hledat společnou řeč? Já rozumím, že se někomu do hledání společného jazyka víry příliš nechce. Ona je to totiž docela dřina. Umět se ve svém projevu sladit s ostatními. Snazší je zavřít se do sebe a nekomunikovat. Jet si jen podle vlastního scénáře. Což udělal Kain.

Podobné riziko zavření víry do soukromého světa hrozilo i mnohým křesťanům v dávném Korintě. Bohu díky bez tragických následků. Ale pořád je to oklešťování víry na osobní prožitek. Kdybyste se tehdy v Korintě v novorozeném křesťanském sboru zeptali lidí, co pro ně znamená víra a náboženství, dostali byste překvapivou odpověď. Jazyky. Modlitba v jazycích, řekli by mnozí. A na mysli by měli zvláštní praxi, s níž se lze setkat i v některých současných církvích. Věřící jsou natolik strženi novým duchem víry, jsou natolik vtaženi do osvobodivé moci evangelia, že se v nich zrodí ohromná důvěra vůči Bohu. Ta důvěra je tak veliká, až lidé v Božím Duchu uvěří, že jim Bůh rozumí natolik, že ani potřebují mluvit srozumitelným jazykem. Stačí, že jim z nitra vytryskne proud nesrozumitelných slov, někdy jen shluky opakujících se slabik. Pro okolní posluchače nedávají žádný smysl. Ani modlitebník sám neví, co povídá, ale ví zcela jistě, že Bůh mu rozumí. To je docela dobrá víra, ne? Bůh mi rozumí, ať už brblám cokoli.

Akorát je zde jeden problém. Právě ono nerozumění. Nesdílení. Vysoce individuální ráz víry. Apoštol Pavel trefně píše: Kdo ve vytržení mluví jazyky, mluví k svému užitku, ale kdo mluví srozumitelně prorocky, mluví k užitku církve. (4) Vidíte, pořád se pohybujeme mezi vírou osobní a vírou sdílenou. Já sám ve víře mohu prožívat silné a hluboké věci, ale jak udělat krok k porozumění s druhými? Jak zařídit, aby se naše osobní prožívání prolnulo a my našli společnou řeč. Společný jazyk víry. Apoštol nechtěl, aby se křesťanské shromáždění rozpadlo v nesrozumitelné drmolení houfu jednotlivců. Chtěl, aby mezi námi znělo srozumitelné poselství. Vždyť kdybych k vám, bratří, přišel a mluvil jazyky, a nepřinesl vám žádné srozumitelné zjevení od Boha ani poznání ani prorocké slovo ani naučení – jaký prospěch byste z toho měli? (6) Pořád bychom vězeli na úrovni nekomunikace jako za Abela a Kaina. Což nechceme.

Najít společnou řeč. Vybalancovat víru osobní a víru společnou. Na světě je mnoho různých řečí a každá má svá slova. Jestliže však neznám význam, těch slov, budu pro mluvícího cizincem a on zase bude cizincem pro mne. (10n) Nechceme být společenstvím cizinců, chceme být Boží rodinou. Hledat společnou řeč. Celé dějiny církve by šlo převyprávět optikou hle-dání společného jazyka. Kdy se jazyk podařilo najít a lidé sdíleli týž cíl. Kdy se společný jazyk najít nepodařilo a místo domluvy zavládlo rozdělení. Je smutné, když si určité skupiny v církvi i mimo ní najdou pro sebe svůj styl řeči, který se stane hradbou, bariérou, překážkou pro vztah k bližním. Někdy může jít i o vznešené ideály, ale jakmile se rezignuje na srozumitelnost, příkopy jsou vykopány. Kdybys ty děkoval Bohu v jazycích, jak by ten, kdo do toho není zasvěcen, mohl říci Amen k tvému díkuvzdání, když nerozumí tomu, co říkáš? Ty sice dobře vzdáváš díky, ale druhý z toho nemá žádný užitek. (16)

Mít víru osobní, ale zároveň z ní dělat víru sdílenou. Hledat společný jazyk, takové bylo hlavní úsilí apoštola Pavla. Hledat společný jazyk, aby bylo možno předat radostnou Ježíšovu zvěst o dobrém Bohu. Proto byl také Pavel tolik úspěšným misionářem. Zde je jeho heslo: Ve shromáždění – abych poučil druhé – raději řeknu pět slov srozumitelných, než tisíce slov v jazycích ve vytržení. (19)

 Dnes je svátek Cyrila a Metoděje, slovanských věrozvěstů. Byli dobrý-mi pokračovateli apoštola Pavla. Přeložit víru do srozumitelného jazyka, taková byla jejich strategie. Vytvořit církev jako prostředí srozumitelnosti. Nelehký úkol, na němž církev mnohokrát ztroskotala. Každý pokus se ovšem cení. Z cyrilometodějské misie bezprostředně u nás nic nezůstalo, ale ta touha po srozumitelnosti, snad v nás přetrvává a žije dál. Jako v soluňských bratřích, jako v apoštolu Pavlovi. Pojďme nyní společně přečíst úryvky z Proglasu, neboli z předmluvy k překladu evangelií. Jeho autorem je patrně Cyril, ten byl z obou bratrů vzdělanější. Čtěte a sledujte, kde se nám ozve apoštol Pavel a jeho list Korintským.

Jsem předzpěv k svatému evangeliu.

Jak dříve předpověděli proroci,

Kristus přichází shromáždit národy,

neboť jest světlem tohoto světa.

Splnilo se to v tisíciletí tomto.

Oni totiž řekli: Slepí prohlédnou

a hluší uslyší slovo Písma.

Neboť jest třeba poznati Boha.

Proto slyšte, Slované, toto:

Dar tento jest zajisté od Boha daný,

dar Boží jest to údělu na pravici,

dar duším, nikdy se nekazící,

těm duším, které jej přijmou.

Matouš, Marek, Lukáš a Jan

učí všechen lid.

Slyšte nyní svým rozumem,

slyšte, všechen lide slovanský,

slyšte Slovo, přišlo od Boha,

slovo krmící lidské duše,

slovo posilující srdce i rozum,

slovo toto, připravující k poznání Boha.

Jako bez světla se nepotěší

oko patřící na všechno stvoření boží,

nýbrž vše není ani krásné, ani viditelné,

tak je to i s každou duší bez knih,

jež nezná zákona Božího,

zákona knižního a duchovního,

zákona zjevujícího ráj Boží.

…

Bratři, to vše jsme my uvážili

a povíme vám radu výbornou,

která všechny lidí zbaví

života zvířeckého a žádostivosti,

abyste, majíce mysl nerozumnou,

a slyšíce slovo cizím jazykem,

neslyšeli je jak hlas zvonce měděného.

Neboť svatý Pavel uče toto řekl,

modlitbu svou napřed vzdávaje Bohu:

Chci raději pět slov pověděti,

a svým rozumem je říci,

aby i všichni bratři rozuměli,

nežli deset tisíc slov nesrozumitelných.

…

Národové, kteří nemáte rádi nepřítele

a hodláte zápolit s ním mocně,

otevřete pozorně dveře rozumu,

když jste přijali nyní zbraň odolnou,

kterou kovají knihy Hospodinovy,

hlavu ďáblovu mocně potírající.

Neboť kdo přijme knihy tyto –

Moudrost-Kristus jimi mluví

a vaše duše posiluje.

…

Boha opěvujte, který se nad lidmi smilovává.

Jemu přísluší všeliká sláva, čest a chvála,

Božímu Synu, vždy s Otcem

i svatým Duchem

na věky od veškerého tvorstva. Amen.

1. Mojžíšova 4,1-8              58; S 19; Dnes přijmi, 265, S 375; 302                          Matouš 5,37

Kázání v neděli 5. července  2026