Dobrý pastýř

Mozaika z 5. století

Podívejte se kolem sebe. Co vidíte? Kostel, lidi, lavice, zpěvníky. Dlouhý je výčet všeho, co máme před očima. Podívejte se kolem sebe. Co nevidíte? Nevidíte vzduch, nevidíte vzpomínky, které v sobě máme. Nevidíte slova, která vám říkám. Nevidíte chemické prvky, z nichž jsou poskládány věci kolem. Dlouhý je výčet všeho, co očima vidět nemůžeme.

Sestry a bratři, jak mluvit o tom, co nevidíme? Jaké obrazy použít pro neviditelno? Po jakých přirovnáních sáhnout? Když jsem chodil do školy, učili jsme se o atomech. Že slovo atom – atomos vymysleli starověcí Řekové, podle nichž jsou to nejmenší možné součástky světa, které už dále nelze dělit. Odsud slovo a-tomos. Neboli nedělitelný, bezdílný. Jenže už ve škole jsem se také dozvěděl, že Řekové se spletli a že atomy lze dělit, že se skládají z ještě menších neutronů, protonů a elektronů, které si snad lze představit jako planety. S tím jsem si ve škole vystačil. Jenže vědci bádají ještě dál a hlouběji do útrob hmoty. Zkoumají ještě titěrnější částice kvarky a bosony; teď byl ohlášen objev jakéhosi mionu. A věda má problém: Jak o těchhle nepředstavitelně malinkých částečkách mluvit? Jak si je představit? K čemu je přirovnat? K čemu připodobnit jejich chování? Všude kolem je jich plno a my je nevidíme a mluvit o nich můžeme jenom stěží. Pracně hledáme přirovnání.

A podobné je to i na opačném konci. Nikoli v oblasti malinkatého, nýbrž v oblasti velikého. Nevidíme vesmír. Nedohlédneme na jeho konec, který pořád vzniká, takže vlastně není. (Když vznikne, tak už sice je, ale zase to už pro změnu není konec.) Dlouhý je výčet všeho, co očima vidět nemůžeme. Nevidíme sluneční soustavu, která je naším domovem. Okna vesmíru jsou sice dokořán, ale náš výhled je pořád omezený. I ve světě kosmických rozměrů nám scházejí slova a přirovnání. K čemu chcete přirovnat černou díru? Říkáme sice díra, ale díra tam není, protože tam není prázdno, ale naopak pěkně husto. Věda má problém: Jak o těchhle nepředstavitelně obrovských rozměrech mluvit.

Sestry a bratři, jak mluvit o tom, co nevidíme? Jaké obrazy použít pro neviditelno? Po jakých přirovnáních sáhnout? Hospodin je můj pastýř, zpíval kdysi král David. Hledal přirovnání pro neviditelného Boha. Pro Boha, který přesahuje vesmír, pro Boha, který je zároveň i v tom nejniternějším nitru. Jsme na tom stejně jako vědci. Hledáme přirovnání. A už král David přišel na to, že o Bohu se nejlépe mluví v obrazech. V básnických obrazech. Proto David skládal písničky. Když zpíváte od srdce, povíte o Bohu více než suchopárná kniha. Proto je zpěv pro církev tak důležitý, a proto nám nyní zpěv též tak hodně chybí. My věřící lidé jsme tak trochu básníci. My nemáme přesný popis Boha, máme jenom přirovnání. Běda tam, kde si lidé myslí, že Boha přesně popsali. Tam se ke slovu dostává ideologie, doktrinářství, sektářství a pronásledování všech, kdo o Bohu smýšlejí jinak. Kdo nedrží ten jediný správný a oficiální obraz Boha. Kde lidé přestanou mluvit o Bohu v obrazech a začnou mluvit v definicích, tam víra chřadne.

Hospodin je můj pastýř. Potřebujeme obrazy. Potřebujeme fantazii. Potřebujeme víru, která obrazy domyslí. To je krásné na přirovnáních. Stačí počáteční zdařilý výjev a obraz ožije. Duch svatý v nás větrem obrazotvornosti rozfouká počáteční jiskřičku. K jednomu obrazu se připojí druhý a pak další a další. Hospodin jest můj pastýř, – nebudu míti nedostatku. – Na pastvách zelených pase mne, – k vodám tichým mne přivodí. – Duši mou občerstvuje, – vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své. (Žalm 23)

Povedlo se. Povedlo se něco důležitého sdělit. Obrazem, přirovnáním. Bůh je pastýř. Dobrý pastýř, který se dobře stará o své ovce. Podívejte se kolem sebe. Rozhlédněte se po svém životě. Co v něm vidíte? Kde ve svých životech spatřujete Boha? Aha, to je otázka. Jak mluvit o neviditelném? Jak vyjádřit, že v tom mém pachtění, v mých úspěších a prohrách je mi Pán Bůh nablízku. Že to, co prožívám, Pánu Bohu není cizí. Našemu vyjádření na pomoc přicházejí obrazy. Přirovnání. Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Takto mluví víra. Víra čerpá a žije z obrazů.

V evangeliích Pán Ježíš vypráví celou řadu podobenství. Pracuje s obrazy. Uvádí nás do obrazu. Aby nám co nejvýmluvněji přiblížil Boží království, volí různá přirovnání. A v těch podobenstvích už je Boží svět mezi námi. Také sám sebe Ježíš začleňuje do obrazu. Já jsem dobrý pastýř, (16) říká Kristus a nám posluchačům se vybaví dávný Davidův žalm o zelených pastvách, tichých vodách a občerstvené duši. Ano, Ježíš je důkazem, že Bůh se o nás stará. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce, (16) dodává Ježíš. O tom David nezpíval, ale my díky velikonocům víme, o čem je řeč. Ta dobrá Boží péče jde až do krajnosti. Až do smrti, až za smrt. Kristus rozšiřuje dávný obraz pastýře. K motivu ochrany přidává motiv obětavosti, nasazení vlastní života. Vydání sebe sama. Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne. Svůj život dávám za ovce. (14n) Obraz velikonoc. Nemůžeme dostatečně vyjádřit, co se stalo na kříži. Je to tak jedinečné, že vždy budeme mluvit v obrazech. Jako vědci, kteří tu nejhustší hmotu ve vesmíru nazvou obrazně díra, tak i my budeme o Božím díle pro člověka vždy mluvit v přirovnáních. A tak vysvětlujeme a prožíváme velikonoční události. Já jsem dobrý pastýř;  říká Kristus. Svůj život dávám za ovce. A apoštol Petr připojuje: Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, který soudí spravedlivě. On na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnost. Jeho rány vás uzdravily. Vždyť jste bloudili jako ovce, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší. (2,23nn)

Když už se nějaký obraz ujme a začne k lidem promlouvat, když zapustí kořeny, rozrůstá se. Přibírá k sobě další významy, barvy, odstíny i nové obrazy. To učinil prorok Ezechiel. Jako je Hospodin dobrý pastýř, jsou ovšem i nedobří, zlí pastýři. Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což nemají pastýři pást ovce? Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete. (Ez 34,2n) Místo aby pastýřsky pomáhali, škodí. Jenže ani ta naše kazatelská, bratrská a sesterská selhání v pastýřské péči Bohu nezbrání, aby on byl dobrým pastýřem. Toto praví Panovník Hospodin: Hle. Já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. (Ez 34,11)

Hospodine je můj pastýř. Trefně vytvořený obraz je požehnáním. Prospívá životu. Jenže nesmíme zapomenout, že pořád je to jenom obraz, přirovnání, jen podobenství a rozhodně nepostihne celého Boha. Každý obraz má i svoje slabá místa. Souvislosti, ve kterých přestává fungovat, kdy skřípe nebo jenom jednoduše mlčí. Když jsme byli ve Skotsku, manželka v kostele mluvila s dětmi právě o dobrém pastýři, jak se o ovečky stará, vodí je na pastvu a chrání před vlky. Místní děti na ni nechápavě hleděly. Všude po okolí se pásly totiž ovce. Jen tak, samy bez pastýře. Vlci v Británii nežijí, všude se něco zelená, protože věčně prší, ovce si potravu najdou samy. Nepotřebují doprovod. Na venkově dokonce ani nejsou pro ovce ohrady. Pohybují se všude a ohrazeny jsou vesnice, aby tam ovce dovnitř nelezly. Jediný viditelný náznak péče o ovce lze spatřit teď na jaře, kdy se u silnic objeví opřené pneumatiky s bílým nápisem LAMBS.  Jehňata. Jehně se totiž může vynořit odkudkoli. Ve Skotsku obraz dobrého pastýře pokulhává.

Žáden obraz nevystihne všechno. Kde jeden obraz přestává stačit, nastupují obrazy jiné. Doplňují se. Někdy mohou být i protichůdné. Kristus jako pastýř, a vedle obraz Krista jako beránka. Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi, říká se v modlitbě. Přirovnání se mohou rozcházet. Což mimochodem zná také věda, některé jevy se popisují pomocí různých obrazů. A tak i my v řeči víry máme různé obrazy Krista: Kristus jako král a naproti tomu jako služebník. Kristus jako soudce i jako odsouzený. PO většinu roku Bůh jako Otec, ale o vánocích jako dítě. A k Bohu jako otci někteří přidávají Boha jako matku, což už je pro některé příliš. Obrazy k různým lidem mluví různě.

            Podívejte se kolem sebe. Vidíte kostel, křesťany, zpěvník s náboženskými písněmi, Písmo svaté. To vše patří k víře. Ale Boha nevidíte. Ani vzkříšení nevidíte, ani naši víru.  Víru si musíme vymyslet, z toho co slyšíme a prožíváme, Pána Boha si musíme přivěřit k tomu, co nevidíme. Náš obraz viditelného světa musí doplnit obraz neviditelného Boha. Hospodine je můj pastýř. Třeba.

Zdeněk Svěrák si pro sebe ve filmu Kolja napsal roli starého mládence, který se na sklonku komunistické éry musí znenadání starat o ruského předškoláka. Jako zakázaný hudebník smí hrát jenom na pohřbech, brává tedy s sebou klučíka do krematoria. Chlapec vše sleduje a slýchá také Dvořákův žalm 23. Hospodin je můj pastýř. Po revoluci vše šťastně dopadne a chlapec odlétá se svou ruskou maminkou. Na závěr filmu Svěrák učinil snad největší teologickou výpověď ve svém obsáhlém díle. Krásně nenásilné sdělení o Bohu. Malý Kolja se dívá okýnkem letadla a pobrukuje si Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí. Koljovi to došlo. Dávný Davidův obraz se stal i jeho obrazem. Hospodin jest můj pastýř. Obraz promluvil a neviditelné bylo spatřeno.

Sestry a bratři, najdeme v obrazu pastýře někde velikonoce. Znázorňuje někde Kristovo zmrtvýchvstání? Myslím, že ano. Nápovědou je název dnešní neděle: milosrdenství Hospodinovo budu opěvovat na věky. Jak končí žalm 23., žalm o dobrém pastýři: Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů. To je přeci obraz vzkříšení, vidíte jej?

Ezechiel 34,1-2+11-16+30-31          Sv 459; Bloudili jsme na cestách; 23; 417                1.Petrova 2,21-25

Kázání v 2. neděli po velikonocích 18. dubna 2021