Sestry a bratři, cestou z Jeruzaléma do Gázy se potkali dva lidé. Bylo to setkání rozdílných kultur a zároveň setkání blízkých srdcí. Královský dvořan, původem z Etiopie, pozval k sobě do vozu křesťanského diákona Filipa. Četli si z Izajášova proroctví a rozmlouvali spolu o nejasnostech. Filip vysvětloval dvořanovi, na koho Bible myslí, když hovoří o trpícím Božím služebníkovi. Dvořan se tak dozvěděl o Ježíšovi – jaké bylo jeho učení, jak se odvíjel jeho život, jak zemřel a co následovalo pak. Dozvěděl se, že Ježíš Kristus žil pro druhé lidi a pro lidi také zemřel. To kvůli nám Ježíš mluvil o Bohu, abychom nalezli víru. Kvůli nám Ježíš trpěl a umřel, abychom poznali, že Bohu lze důvěřovat i v nejtěžších chvílích. Kvůli nám také Ježíš vstal z mrtvých, abychom se přesvědčili, že Bůh své milované děti provede i smrtí. Zkrátka a dobře, Filip seznámil etiopského dvořana s evangeliem. Poutník z daleka se dozvěděl o vzkříšení, o Božím království, které proniká do našeho světa.

Jak pokračovali v cestě, přijeli k místu, kde byla voda. Dvořan řekl: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ (36) Možná nás překvapí rychlost, s jakou dvořan žádá o křest. Proč tak náhle? Vždyť se s Filipem znal sotva pár hodin. Evangelium akorát dopadlo do jeho srdce a on už chce pokřtít. Čím vysvětlit tenhle spěch?

Vidím dva důvody. Předně: dvořan se vracel do své pohanské vlasti. Pravděpodobně se stal vůbec prvním etiopským křesťanem. Nešlo tedy čekat, až se doma jeho víra zdokonalí. V jeho rodných končinách dosud nevznikla církev, v níž by mohl být pokřtěn. Právě on, královský dvořan, se stal průkopníkem křesťanství v Etiopii. Od něj se evangelium mělo rozšířit dál. Navíc cesta ubíhala a kdoví jak dlouho s ním Filip ještě pojede. Proto vůz zastavuje a oba muži sestupují k vodě. Dvořan využívá příležitost, která se už nemusí opakovat.

Druhý důvod pro náhlost křtu je vnitřní. Niterný. Dotýká se přímo dvořanova nitra. Jeho víry. Dvořan uvěřil v Krista. Co víc chtít? Netřeba čekat, až jeho víra dozraje. Netřeba čekat, až se z dvořana stane lepší člověk. On už s Kristem začal, už věří v odpouštějícího Boha, Otce všech. Tenhle základ stačí. Obrácení lze zažít během okamžiku. „Co brání, abych byl pokřtěn?“, ptá se dvořan. No nic nebrání! Křest je teprve začátek života víry. Člověk se nemusí prokazovat žádnými skutky ani výkony, k jakým metám až dospěl. Proto církev odpradávna provozuje křest dětí. Křest přece není potvrzenka, že dotyčný člověk je řádný a vzorný křesťan. Mnohem spíše lze křest přirovnat ke startovnímu výstřelu. Ve křtu jsme vyběhli na trať, zahájili jsme zápas. Zápolíme sami se sebou, se svým sobectvím, zápolíme se starým světem, se zlem kolem nás i v nás. Teprve se uvidí, jak náš běh dopadne. Etiopský dvořan se rozhodl následovat Ježíše Krista. Na cestě následování činí první krok – nechává se pokřtít, vyráží ze startovní čáry.

„Co brání, abych byl pokřtěn?“, zněla otázka. Nebrání nic, zní odpověď. Pokřtěn může být každý, kdo má víru. Víra je dostatečná výbava. Výbava, s níž lze vyhrát život, ovšem pokud člověk víru nevzdá. Jeden dávný biblický rukopis vsouvá na tomto místě do rozhovoru doplňující verš na objasněnou. (V ekumenickém překladu jej nalezneme v poznámkách.) Podle onoho verše Filip dvořanovi řekl: „Jestliže věříš celým svým srdcem, nic tomu nebrání.“ On mu odpověděl: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“ (37) Věříš? – Věřím. Kritériem křtu není ani původ, ani barva pleti, ani bohatství, ani tělesná způsobilost. Jediným kritériem pro křest, podmínkou nutnou a postačující je víra. My si dokonce troufáme tvrdit, že stačí víra u rodičů, aby člověku ukázala směr. Pokud je člověk nasměrován k životu víry, nic jeho křtu nebrání. Je připojen k Božímu lidu. Etiopský dvořan zažívá cosi převratného. On se podle starého Mojžíšova zákona nesměl jen tak začlenit do vyvoleného lidu Izraele. Nyní se však podle nového zákona Kristova stává součástí Boží církve. Život s Bohem není bezduché dodržování jakýchsi zastaralých předpisů, život s Bohem je každodenní duchaplné hledání a prosazování Boží vůle. A o ni se přeci dvořanovi jednalo.

Oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody, a Filip jej pokřtil. (38) Kdo vidí ve křtu jen nějaký očistný rituál, velice se mýlí. Voda křtu znamená více nežli pouhou očistu. Kontaktem s vodou se namočíme. Při křtu nelze zůstat suchý. Křest je proto mj. znamením, že jsme se namočili. Byli jsme vtaženi a ponořeni do spásných dějů, které Bůh ve světě koná. Křest ukazuje, do čeho všeho jsme se svou vírou namočili.

Tedy – jako křesťané jsme namočeni do Božího království. Už Jan Křtitel, který teprve hlásal příchod Mesiáše, nořil lidi do řeky Jordánu. Ponoření do vody znázorňovalo ponoření do nové éry, do nové epochy. Bůh už není v dálce. Přiblížilo se Boží kralování. Také my jsme křtem vnořeni do této naděje. S nadějí vyhlížíme změnu poměrů. Náš svět totiž nutně potřebuje nápravu, posun k lepšímu. Náprava se ale nebude konat v lidské režii, nýbrž v režii Boží. Jeho království přichází mezi nás. Náš svět není odsouzený k rozkladu. Má šanci, bude obnoven. Už teď se uskutečňuje obrat k lepšímu. Všude tam, kde lidé jednají v lásce, kde poslouchají nejvyšší Boží přikázání. Všude tam už lze zastihnout Boží vládu. Dílo Boží lze zahlédnout zrakem víry. Již v tomto starém světě jsme se namočili do světa budoucího. Proto se na znamení blízkosti Božího království necháváme máčet vodou křtu.

Jako křesťané jsme také namočeni do údělu Ježíše Krista. On si nás zamiloval a svou láskou nás vtáhl do svého života. Křtem jsme ponořeni do toho, co žil náš Pán. Nic z toho, co žil On, už nejde mimo nás. Kristův život je také náš život. Vírou u sebe objevujeme to, co známe od Ježíše. Už nám není cizí dětská důvěra k nebeskému Otci, ani upřímná modlitba. Už nám není cizí bratrské společenství, ani odpuštění, ani Boží moudrost. Do toho všeho nás On zapojil. Zapojil nás ale také do svého utrpení, které ve světě podstoupil. Sami na sobě zakoušíme, že smysluplné věci se rodí těžce. Dobrá vůle naráží na odpor. Ježíš Kristus zakusil protivenství, bolest a ponížení. Nemůžeme si tedy myslit, že my se problémům vyhneme. Křtem jsme byli namočeni také do Kristovy slabosti, do jeho trápení, do jeho smrti. Nelze si z Ježíše vybrat jen to příjemné a to neblahé odložit stranou. To prostě nejde, stejně jako nejde zároveň být křtěn a zároveň být suchý. Jestliže přijímáme Krista, pak se vším všudy – tedy s jeho životem pro nás, ale i s jeho smrtí pro nás. A ovšem též s jeho vzkříšením pro nás. Jsme na straně vítěze. On přemohl smrt. Vstal z hrobu a my jej budeme následovat. Křtem jsme byli zahrnuti do jeho vzkříšení.

Sestry a bratři, etiopský dvořan vztáhl dobrou zprávu evangelia na sebe. Věřil, že Ježíš přišel do světa kvůli němu. Věřil, že se přiblížilo Boží království. Proto se nechal Filipem pokřtít. Když vystoupili z vody, Duch Páně se Filipa zmocnil a dvořan ho už neviděl, ale radoval se a jel dál svou cestou. (39) Odhlédněme nyní od onoho tajuplného Filipova zmizení a všimněme si, že dvořan zůstal osamocen. Křestní voda na něm ještě ani neoschla a on už stojí sám na své cestě. Další kroky víry za něho nikdo neudělá. Má odpovědnost sám za sebe. Je velice výmluvné, že dvořan zůstal po křtu sám. Určitá samota či samostatnost totiž ke křtu také patří. Každý máme zodpovědnost především za svůj život. K víře nás mohou vést rodiče, kmotři, lidi ze sboru, farář, věřící přátelé. Ti všichni nás sice můžou doprovázet, jako Filip doprovázel dvořana, ale konečné rozhodnutí leží na nás. Svou víru máme ve svých vlastních rukách. Víru nelze přesazovat z jednoho srdce do druhého jako květinu na zahradě. Je to naše samostatné rozhodnutí, zda se přidržíme Ježíše Krista. Ač jsme křtem včleněni do Božího lidu, neztrácíme svoji osobnost. Před Bohem žijeme svůj život sami za sebe.

Etiopský dvořan byl pokřtěn a pokračoval v jízdě. Co křest změnil na jeho cestě, co se vlastně změnilo v jeho životě? No na první pohled nic. Ale možná si pamatujete, že cesta z Jeruzaléma do Gázy byla pustá. Nyní čteme, že dvořan se radoval a jel dál svou cestou. Pustá cesta se stala cestou radostnou. Rovněž my, křesťané, pokřtění lidé, žijeme jako druzí lidé a nejsme na první pohled ve světě poznat. Ale platí pro nás to samé co pro dvořana z Etiopie. Pán Bůh nám na cestách životem dává radost. Amen.

Kázání v neděli 7. července 2024.