Bible ve zkratce: Kořeny

Evangelický kostel většinou poznáte snadno. Na věži, na průčelí či někde jinde jej viditelně zdobí kalich. Kalich je jasné a jednoznačné znamení, které odkazuje k našim kořenům v husitství a v českobratrské tradici. Naše kořeny vyrůstají z dávného zápasu o přijímání z kalicha pro všechny. Neexistují křesťané první a druhé kategorie, jedni, kteří přijímají víno běžně, a jiní, kteří obvykle dostanou jen chleba. Kalich všem! Takové jsou naše kořeny.

No dobrá, ale sahají naše kořeny ještě někam dále než jenom do 15., 16. století? Někam hlouběji? Ale jistě. Říkáme si přece evangelíci a evangeličky. Svou církev nazýváme církví evangelickou, založenou na evangeliu. Dobrá zpráva o Kristu, který dává naději všem lidem, ba dokonce všemu stvoření, tato dobrá zpráva neboli evangelium je živnou půdou naší víry. Jsme zakořeněni v Kristově evangeliu. Z něj čerpáme sílu, díky němu rosteme a neseme plody.

No dobrá, ale sahají naše kořeny ještě někam dále než jenom do prvního století našeho letopočtu? Někam hlouběji? Ale jistě. Říkáme přece o sobě, že jsme lid Boží. A historie Božího lidu začíná u praotce Abrahama. Až k němu sahají naše kořeny. A ano, tyto naše kořeny v biblickém Starém zákoně jsou společné pro židy i pro křesťany. Klidně si představme, že církev i Izrael vyrůstají z jednoho rozsáhlého kořenového systému. (Jako topoly např.) Nebojme se téhle představy, která se generacím křesťanů příčila. My máme společné kořeny se židy. Nebojme se téhle představy propojenosti a radujme se z ní. Jsme Boží lid. Jsou to i naše příběhy zapsané před tisíci let hebrejským jazykem na vznešené svitky tóry, aby byly předčítány v synagogách. Takhle to začalo. Díky Bohu se však pradávné příběhy rozšířily dál, díky Kristově otevřenosti je apoštolové rozhlásili mezi národy, díky vanutí Ducha svatého promlouvají dnes a tady i k nám. Tenkrát u Abrahama to začalo i pro nás.

Jaké jsou kořeny Božího lidu? Kam až sahají? Z jakých hloubek čerpáme? Před chvíli jsme o nich četli. Hebrejsky se nazývají malebně „Lech lechá“ neboli „Rozhodně vyjdi!“, „Vyraz na cestu!“ „Vykroč vykročením“. Důrazná výzva, kterou Bůh předkládá Abrahamovi. I řekl Hospodin Abramovi: „Vyjdi – lech lechá – ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“  (1) První oslovení určené Božímu lidu, první oslovení, které slyší srdce našeho praotce, první oslovení směrem k víře je pozváním na cestu. Pobídka vyjít. Výzva nezaseknout se na jednom místě, nýbrž kráčet do budoucnosti, kterou otevírá Bůh.

Pozvání na cestu. Lech-lechá. To jsou naše nejhlubší kořeny. Pozvání na cestu s Bohem. Vykročit vykročením a věřit, že tam kdesi před námi je zaslíbená země. Země pokoje a štěstí, kterou nám chystá Stvořitel. Jít s Bohem. Chodit s Bohem.  V češtině máme krásný výraz, když se sblíží a zamilují dva lidé, tehdy říkáme, že spolu chodí. „Oni spolu začali chodit o prázdninách.“ No a ve víře my chodíme s Bohem. Skrze praotce Abrahama Bůh říká lidem: „Lech lechá. Choď se mnou. Pojď životem, pojď světem se mnou. Už se nepotloukej sám. Sdílej se mnou mou dobrou cestu.“ Tak já chápu víru, jako hlubokou důvěru, že na své životní kroky nejsem sám, ale že mne doprovází sám Dárce života.

Hluboké kořeny. Hluboká důvěra. Můj život je chtěný. Můj život má dobrou budoucnost, o kterou se stará samotný Bůh. Bůh mne podporuje na cestě života. Přeje si a přeje mi, aby se mému životu dařilo. Přesně tohle ujištění slyší Abraham. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň s požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě. To jsou naše kořeny. Naše nejhlubší kořeny. Víra, že na cestě s Bohem nevyjdeme na prázdno. Naopak, že Bůh nám požehná. Dopřeje nám prostředky potřebné k životu. Život v hojnosti navzdory nepříznivým okolnostem. Zárukou našeho štěstí není koloběh věcí kolem, zárukou našeho štěstí je samotný Bůh. To jsou ty nejhlubší hlubiny z jakých čerpáme. Bůh nám požehná natolik, že my sami se staneme požehnáním. Budeme mít dost naděje pro sebe i pro ostatní.

Možná vám připadá řeč o požehnání hodně starobylá, taková cize starožitná až obstarožní. Kdo by dnes ještě mluvil o požehnání? No naše škoda. Požehnání se totiž prolíná s osobním štěstím, s životní spokojeností. My dnes žijeme v čase krize. Spousta lidí má oprávněnou úzkost, jak vystačí s penězi, nepřijdou-li o práci, zda se válka nerozšíří anebo jestli se opět masivně nevrátí pandemie. Jak říkám, jsou to oprávněné strachy a obavy. Nikdo je nemá právo znevažovat. Otázka však zní, s čím hledíme do budoucnosti. Vidíme budoucnost jenom jako produkt lidského úsilí? Jako výplod snahy opatřit si co nejvíce věcí, které by život zajistily? To je velice chatrný důvod pro naději. Sami vidíte, jak naše a nejen naše společnost tápe v bezradnosti. Neví, odkud vzít naději do budoucna. To jen ještě dále umocňuje obavy a hořkost a napětí. Volání po zbrklých řešeních, jen ať už se konečně vyčaruje nějaká perspektiva. Odněkud vykouzlit účinné věci, opatření, zákony, finance, které by zajistily budoucnost. A kde nic, tu nic.

Před touhle špatnou náladou, před tímhle uhranutím lidskými silami, před tímhle usazením v nehybných představách se otevírá jiná cesta. Boží cesta. Cesta do budoucna. Odpoutat se od toho, co je dáno. „Vyjdi – lech lechá – ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“  Odpoutat se od toho, co je dáno, a vyhlížet to, co se teprve ukáže. Co Bůh teprve pro nás vytvoří. Před zakletím do vlastního světa vyšel Abraham hledat zaslíbenou zem. Šel za požehnáním. On nezná, neví, jaká bude budoucnost. Ale ví, věří, že v budoucnosti s ním bude Bůh se svým požehnáním. Ví, že je před ním otevřená cesta, na které ho doprovází Stvořitel, kteří mu stvoří nové šance. Nové příležitosti, o jakých se mu nyní ani nesní. Bůh mu dá své požehnání. Tomu Abraham věří. Náš praotec Abraham.

Takové jsou naše kořeny. Poctivé židovsko-křesťanské kořeny. Očekávat dobrou budoucnost. Čekat, že mne v budoucnu díky Bohu potká štěstí. Bůh mi požehná. Bůh přede mnou neskryje pramen života. Já sám nevím přesně, jakou podobu bude Boží požehnání mít, ale věřím, že Pán Bůh má dost požehnání pro mne, pro mou rodinu, pro mé přátele, pro náš sbor. Pro celé lidstvo. „V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (3) „Tvá cesta, praotče Abrahame, bude inspirací pro mnohé. Jako ty se i další vydají na cestu víry a zakusí onen tajemný zdroj požehnání, důvěry a naděje v Bohu.“ Jenom se nezaseknout v tom, co je. Být na cestě. Čekat, že má cesta díky Bohu vede do zaslíbené země.

Naše kořeny. Být na cestě s Bohem. Jít si pro požehnání. Možná budu bohatý – možná budu chudý, možná budu zdravý – možná budu nemocný, možná budu obklopen lidmi – možná budu sám, možná se budu smát a možná mi bude do pláče, ale jedno je jisté, Bůh bude semnou a bude mne podporovat na mé cestě. Možná budu žít a možná zemřu, Bůh se svou požehnanou budoucností mne však neopustí.

Naše kořeny jsou hluboké. A rozsáhlé. Už jsem řekl, že ohromného kořenového systému, ukrytého pod povrchem, vyrůstá jak křesťanská, tak i židovská víra.či jinak řečeno – kostel i synagoga čerpá živiny stejnými kořeny. Je zde však ještě jedna nádherná, přenádherná skutečnost. Ty kořeny důvěry a naděje, to očekávání dobré budoucnosti jsou naším světem tak prorostlé, že z nich čerpají i lidé, kteří se k tradičnímu náboženství nehlásí. Oni ani nemluví o Božím požehnání. Slova jako Bůh, víra, žehnat nepatří do jejich slovníku. A přesto sami sebe jako Abraham spatřují na cestě do budoucnosti, která bude dobrá. Dobrá nikoli našemu lidskému kumštu, dobrá nikoli díky množství majetku či politickým trikům. Bude dobrá, protože prostě dobře vznikne. Jako náš svět vznikl coby dobré místo k životu, tak i budoucnost vznikne jako dobré místo k životu. Sami určitě znáte ve svém okolí řadu lidí, kteří o sobě neřeknou, že jsou věřící, a přece jsou napojeni na kořeny požehnání. Nehledí do budoucnosti s brbláním a beznadějí. No to je přesně to požehnání, které začíná u Abrahama, když slyší „Staň s požehnáním“. Požehnání pro věřící i nevěřící. Já například jsem tohle napojení na kořeny života kdysi dávno objevil v písničkách Voskovce a Wericha. Není v nich jasně formulovaná víra, ale je v nich jistota, že věci špatně neskončí. Žádný div, že jejich písně se zpívaly v terezínském koncentráku a přidržovaly lidi při životě. No to jsou kořeny požehnání. Podobný kousek se o dvacet let povedl Suchému se Šlitrem, kdy uprostřed ponurých 50. let svou tvorbou našli skulinu, kudy jde vyjít to radostnější budoucnosti. Oblast umění nebo úcta k přírodě nebo láska k bližním to všechno jsou kořeny, kterými lidé nasávají požehnání. A to bez ohledu na víru. Neustrnout v tom co je, nýbrž jít dál cestou důvěry, že se životu bude dařit. To je požehnání.

Sestry a bratři, sestry a bratři, nemusíte si pamatovat ta dvě hebrejská slůvka „lech lechá“. Ale prosím, mějte v paměti, že jako patří k naší víře kalich a evangelium, patří k ní i cesta. To jsou naše kořeny. Jsme na cestě, hledáme, kudy jít s Bohem pro žehnání. Amen.

Žalm 67     Filipským 3,7-16              146; S 273; Lchi Lach, 204; 408       Jan 14,6

Kázání v neděli 18. září 2022.