Sestry a bratři, napsal jsem dopis, dovolím si vám jej přečíst.

Milý proroku Jonáši, dozvěděl jsem se o všem, co tě potkalo. Jak jsi zaslechl Boží výzvu, abys šel městu Ninive kázat o hrozící zkáze. Zaslechl jsi sice, ale zprvu jsi vůbec neposlechl. Místo aby ses vypravil za stanoveným cílem, dal ses na útěk. Přes moře ses chtěl plavit až do jakési Tramtárie, na jejímž přesném jménu a poloze vůbec nesejde. Chtěl jsi hlavně pryč od Hospo-dina, pryč od nepohodlného úkolu. Tvůj Bůh tě vyrušil a rozvířil tvůj klídeček.

Milý Jonáši, musím se přiznat, že ti rozumím.  Věřím ve stejného Boha jako ty a i mne tento Bůh občas dosti ruší. Nenechává mě v klidu a staví mne před úkoly, do kterých se mi vůbec, ale vůbec nechce. Radši bych byl někde zalezlý v klidu, jako ty sis zalezl na lodi do podpalubí spát bouřka nebouřka. Jenže námořníci tě vyštrachali a tys musel s pravdou ven: že utíkáš před Hospodinem. Před Bohem, který učinil nebe i zemi. A že Bůh se tě nehodlá vzdát a že nejlepší bude, když oni tebe hodí přes palubu, protože ty už dál prostě v plavbě pokračovat nesmíš.

            Milý Jonáši, napiš mi prosím, jaképak to bylo v břiše veliké ryby. Určitě tam byla tma a vlhko. Pravděpodobně tam byl také veliký smrad. Dalo se tam aspoň na něčem sedět? Pronikaly tam nějaké zvuky zvenku? A cos tam vlast-ně celou tu dobu dělal? My máme v Bibli zapsanou jednu modlitbu, kterou ses uvnitř ryby modlil? Tos ji tam uvnitř ty tři dny zpíval pořád dokola jako nějaký žalm?  Mně osobně se tvá modlitba docela líbí.  Vyjadřuješ v ní svou důvěru v Boha. I když ses ocitl na úplně nemožném místě, nevzdal ses naděje, že Bůh na tebe myslí. Že se o tebe stará. Je vidět, že ty Bohu opravdu věříš a víš, že Bůh má naději pro ztracené případy. Musím přiznat, že ti rozumím. I já ze všech těch nemožných míst, kam jsem se v životě dostal, se stejně jako ty obracím v modlitbě k Bohu.

V jedné věci ti však, Jonáši, nerozumím. Na jedné straně důvěřuješ Bohu, že on je tvoje záchrana. Avšak na druhé straně o Boží záchraně ne-mluvíš.  Nechceš se o ni dělit. Proč se v soukromí z Boží pomoci těšíš, ale na veřejnosti Boží pomoc nepřipouštíš? Proč ti tolik vadilo jít do Ninive a vyřídit jim Boží výstrahu?  Ještě čtyřicet dní a město bude vyvráceno. Vždyť jsi mohl promluvit také o své naději, že Bůh je shovívavý. Že Bůh odpouští těm, kdo svých vin litují. To tě k tomu opravdu musí někdo pobízet. Je nádherné sdílet s druhými svoji naději. Podělit se o dobrou vyhlídku do budoucna.

Víš, Jonáši, také my máme kolem sebe lidi, kteří v Boha nevěří, nemodlí se, na Boží zákon někdy dbají a někdy nedbají. Rozhodně je Bůh nijak zvlášť nezajímá. Mnoho našich bližních stojí mimo víru. I těch nejbližších z rodiny. Ale my jim nechceme upřít naději. Ano, oni na rozdíl od nás nehledají odpuštění u Boha, ale to ještě neznamená, že Bůh pro ně odpuštění nemá. Vždyť Bůh měl o dost odpuštění pro tak veliké město Ninive, jehož zlo, jež tam páchají, vystoupilo před Boží tvář. Jsem přesvědčený, že je lepší se o víru a naději dělit než si je šušnit  pro sebe.

Závěrem svého dopisu ti chci ještě sdělit, že jsme rád, že jsi nakonec do Ninive šel a kázal jim o jejich špatnostech. Vždyť bez tvých prorockých slov by se nezastavili ve svých špatnostech, neobrátili by se a neobjevili by Boží slitování.

Milý Jonáši, Pán Bůh tě opatruj. Srdečně zdraví     Jiří Tengler, farář v Poličce.

.

Sestry a bratři, napsal jsem dopis proroku Jonášovi. Právě jsem vám ho přečetl. A – což vás zajisté překvapí – mám zde na svůj dopis i odpověď. Jak jsem k ní přišel, vám neprozradím, schválně se domyslete. Tedy:

.

Milý bratře faráři, děkuji za projevený zájem. Těší mne, že i po staletích někoho zajímá moje dávná příhoda. I když vzato kolem a kolem, choval jsem se tenkrát dosti trapně a stále je mi poněkud stydno, jak jsem byl pošetilý.

            Boží oslovení mne zaskočilo. Netušil jsem, že by Bůh zrovna po mně mohl něco tak významného chtít. Ano, Bůh mne vyrušil. Říkal jsem si, ať se o Boha na veřejnosti stará někdo jiný. Bral jsem víru jako svou soukromou záležitost, která pomáhá pouze mně samotnému. Bylo mi dobře uprostřed osobní zbožnosti a našich národních náboženských obřadů. Překročit hranice, hranice zažitých představ a všednosti se nikomu nechtělo. A pak najednou měl jít já! Dlouhou jsem neváhal a rozhodl jsem se pro útěk přes moře pryč od Boha.

Následný pobyt v rybě byl příšerný. Nic bližšího povědět nedovedu. Ve vzpomínkách se mi všechno slévá – teplo a chlad, ticho a hluk, nahoře i dole, světlo i tma, zápach i čerstvý vzduch. Ztrácel jsem se v čase. Bůh byl mým jediným záchytným bodem. Modlil jsem, ale ne tak pěkně, jak je zapsáno v Bibli. Křičel jsem k Bohu a mlčel jsem před Bohem. Bezmocně jsem vzlykal i vztekle bušil kolem. Hledal jsem nová slova i nedokončoval věty. Teprve později jsem všechno vybrousil to písemné podoby. Co však je zachyceno přesně, je důvěra: Já se prostě na Boha pověsil, jinak bych ve svém zoufalství neobstál.

            Na podruhé jsem už do Ninive šel. Kázal jsem o zničujícím důsledku tamních špatností a Ninivané činili pokání. Stalo se, čeho jsem se obával. Já jsem hlásal zkázu, oni prosili Boha o slitování, Bůh se slitoval a žádná zkáza se nekonala. Čili já jsem byl za šiřitele poplašných zpráv, za lháře, za falešného proroka. Mojžíš přeci napsal: Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám. (Dt16,22) Mé slovo se nesplnilo. Seděl jsem nad městem, chtěl jsem si schválně počkat oněch čtyřicet dní. Jenže Ninivané se obrátili k Bohu a on jim odpustil. Žádný oheň a síra se nekonaly. Tušil jsem to, a stěžoval si Bohu: věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad zlem. Nyní, Hospodine, vezmi můj život.“ (2n) Nic na světě mne netěšilo. Všechno běželo proti mně. A Bůh mi sebral i mou poslední radost – keř, který mne chránil před bodavým sluncem. Sežral ho červ. Vztekal jsem se nad seschlým keřem. Právem jsem byl rozhořčený a litoval skočcového keříku, který už neposkytoval stín.

     Bůh mi položil otázku: Tobě je líto skočce, se kterým jsi neměl žádnopu práci, jemuž jsi nedal vzrůst. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého  města?  A tehdy jsem pochopil Boží velikost. My lidé často litujeme různých věcí, které nás v životě potkávají: něco se stane, o něco přijdeme, někdo o nás cosi ošklivého řekne. Avšak Pánu Bohu je líto lidí více nežli věcí. Je mu líto lidí, kterým se pokazil život. Pokazili jim ho druzí, pokazili si ho sami nebo se pokazil tak nějak sám od sebe vlivem okolností. Lidské špatnosti Bohu vadí a má radost, když se lidé od nich odvracejí. V Ninive prožívalo obrácení víc než sto dvacet tisíc lidí. Východně od Ninive u suchého keře jsem obrácení prožíval já. Ale o tom už se v Bibli nepíše. Schválně jsme příběh o mne zakončili otázkou, aby si každý odpověděl sám.

            Já jsem odpověď našel. Zprvu jsem pro lidi neměl naději. Nechtěl jsem jim říkat ani o soudu, ani o Božím odpuštění. Ať si každý pěkně spravedlivě vyžere, co si nadrobil. Ale Bůh mne naučil lítosti. Je lepší, když na lidi nedopadne odplata za jejich špatnosti a oni místo trestu vyznají své chyby a dojdou odpuštění. Odpuštění je radostnější než trest. Tuto naději potřebuji pro sebe i pro své nejbližší. Trefně zpíváte v jedné vaší písničce: Dej Bože, ať umíme přát všem lidem kolem nás tu sílu, kterou mít a znát, nás naučil tvůj hlas. (702)

Milý Jiří, přeji ti hodně radosti z Boha.

Pán Bůh ti žehnej.       S pozdravem Jonáš ben Amítaj

.

P. S. Od onoho času u Ninive často opakuji jednu modlitbu. Tu jsme do Bible nezařadili, protože je hodně osobní, protože každý si před Bohem musí najít svojí osobní naději a o ni mezi svými blízkými pečovat slovy, myšlenkami i činy. Já se tedy modlívám takto: Hospodine, Bože, děkuji ti za červa, který rozhlodal skočec. Děkuji za všechny červy pochybností, kteří nahlodají naše sobectví a ukážou nám, jak vzácní jsou druzí lidé ve tvých očích. Děkuji za dar pokání, za touhu zanechat zla volat po odpuštění. Děkuji, že ty slyšíš volání zbožných i bezbožných a slitování máš pro všechny. Máš lítost nad každým zlem. Slitovný Bože, slituj se nad námi. Amen.

Lukáš 6,27-36            118; S 224; Srdce mé prodchni sám, 702; 775

Kázání ve 4. neděli po velikonocích 15. května 2022

Obrázek pochází z pěkných stránek http://www.freebibleimages.org/ . Autorem je http://www.richardgunther.org/