Vysláni ku pokoji

Sedmdesát mužů na cestě. Možná si to ani neuvědomujeme, ale evangelista Lukáš nám popisuje, jak se rozšířila nově vzniklá církev. Těch sedm desítek učedníků je zárodkem budoucího celosvětového křesťanstva. My si počátky církve ve svých představách obvykle spojujeme jenom s dvanácti apoštoly, s oním nejužším okruhem Ježíšových stoupenců.  Ovšem ejhle, ono jich nebylo jen dvanáct, ale rovnou šestkrát dvanáct. Šest tuctů apoštolů, vyslanců Kristových. Biblické rukopisy se dokonce liší v číselném údaji. Najdete v nich odchylné hodnoty: dvaasedmdesát či rovných sedmdesát? Nikdo už nezjistí přesně, kolik jich Pán Ježíš vlastně vyslal.

Sestry a bratři, vůbec nevadí, že neznáme přesný počet nejranějších učedníků. Jejich počet totiž nikdy nebyl konečný, nýbrž se vyvíjel. Narůstal. Přidávali se další lidé, kteří měli co povědět o Ježíši a o Bohu, který se přiblížil lidem. Jen si vzpomeňte na řadu případů, kdy se Ježíš s někým setkal, oslovil jej a pomohl mu. Dotyčný člověk pak všude ve svém okolí rozhlašoval, co zažil. Jak víra v Krista proměnila a obohatila jeho život. Jedním z takových lidí byl jáhen jménem Filip. Slyšeli jsme o něm ve čtení z knihy Skutků apoštolských. Filip nepatřil k prvotním Kristovým učedníkům. Připojil se až po čase k jeruzalémskému společenství křesťanů. Brzy tam pro sebe nalezl i nový úkol. Stal se diákonem neboli jáhnem, který má na starosti křesťany v nouzi. Své úsilí ovšem neomezil jen na roznášení chleba. Roznášel i dobré zprávy. Vyprávěl o Ježíši, který jej pozval na cestu milosrdenství. Vyprávěl o Bohu, který mu dává sílu konat dobro. Když Filip na cestě do Gazy objevil cizince začteného do dávného proroctví, ihned mu vysvětlil, že na zaslíbeného Pomocníka nemusí déle čekat. Vysvětlil mu, že Bůh vstoupil do lidských trápení, aby je nesl s námi. A co už sami dále neuneseme, pod čím se jenom hroutíme, to je i jeho slabost, jeho rány, jeho záhuba. Filip vyprávěl o Ježíšově smrti a vzkříšení, aby bylo jasno, s jakým Bohem máme tu čest. Jinak řečeno – Filip byl misionář. Hlásal evangelium a křtil.

Také těch sedmdesát, o nichž byla řeč před chvílí, byli misionáři. Měli své poslání, svou misi. Pán Ježíš je poslal před sebou po dvou do každého města a místa, kam měl sám jít. (1) Učedníci mu chystají cestu. Kristus nevstupuje do lidského života bez přípravy. Potřebuje hlasatele, kteří budou uvádět ve známost, že On už je blízko. Že už není třeba čekat, až se změní svět, až se změní druzí lidé, až se změním já sám. Pán je blízko, je na cestě. Přichází a s ním jde slitování, radost a pravda. Nikoliv přírodní zákony, nikoliv lidské dovednosti, nýbrž Boží blízkost přetváří život od základu. Každý člověk má zakusit tuhle nadějnou, osvobozující zvěst. Práce pro zvěstovatele je spousta. Žeň je mnohá, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň, říká Ježíš. (2) Na sedmdesátce učedníků se ukazuje naléhavost misijního úsilí. Ono je pořád komu svědčit. Taktak že na to budeme stačit. Proto Ježíš učí své následovníky prosit za nová vyslání k dílu evangelizace. Je to prosba také za nás, abychom každý na svém místě a podle svých možností přispěli ke zdaru Boží věci. V naší pokřesťanské zemi a v pokřesťanské době snad rozumíme Mistrovým slovům lépe než naši pradědové a prabáby. Křesťanství a biblická víra přestaly být v Evropě samozřejmostí. Většina z našich bližních se nehlásí k žádné církvi. Podaří se nám, dnešním křesťanům zvrátit nepříznivý vývoj a vzbudit zájem o živou víru? Žeň je mnohá, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.

Jenom uvažte, kolik lidí v našem okolí, zejména mladých, vůbec nikdy neslyšelo evangelium. Nebo je slyšelo v nějaké pokroucené podobě, třeba že hodní lidé přijdou do nebe, zlobiví do pekla a šmitec. Ani zmínka o odpuštění. Prosím vás, jaké to je evangelium? Velice často však evangelium zkreslujeme my sami, křesťané, vyslanci Kristovi, misionáři všedního dne. Hlásáme radost, a přitom až moc brbláme a zoufáme si. Hlásáme odpuštění, a přitom dokážeme být pěkně tvrdí na ty, kdo se odchýlí od daného kursu. Hlásáme lásku a porozumění, ale propadáme lhostejnosti, ba co hůř jako křesťané máme za sebou několik století handrkování a bitek.

Sedmdesát učedníků vyslal Ježíš do světa. Udělil jim různé rady – nikde neotálet, jít za svým cílem, nenaříkat si nad nedostatkem prostředků, jít s mírností, nejít za bezejmennou masou, nýbrž za určitými lidmi, na určitou adresu. Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: „Pokoj tomuto domu!“ (5) Zvěstování evangelia je pozváním k pokoji. K míru v srdci, k usmíření se Stvořitelem a s bližními. Pokoj je společenským zřízením v nastupujícím Božím království. Kdo pozvání k pokoji přijme, tomu Boží říše není daleko. Přiblížilo se k vám království Boží, tak zní hlavní vzkaz evangelia. (9) Třeba-že je skvělá nabídka pokoje, ne všichni ji přijmou. I na tuto skutečnost Ježíš své misionáře výslovně připravuje. Když však přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do ulic a řekněte: „Vytřásáme na vás i ten prach z vašeho města, který ulpěl na vašich nohou. Ale to vězte: Přiblížilo se království Boží“. (10n) Někteří vám zkrátka neuvěří. Neztotožní se s dob-rou zprávou. Inu co, nic nenaděláte. Nikdy nebudete plně úspěšní, říká Pán. Vždyť neúspěch je křesťanský, jak odhaluje Ježíšův velkopáteční konec na kříži. Nikdo z misionářů ať není překvapen nezdarem. Existuje dokonce znamení marného zvěstování. Znamením marného svědectví je prach vytřesený z bot. Nikoliv střelný prach z pušek a kanónů. Nikoliv slovní přestřelky a klatby a přehlížení. Jen bezbranné gesto – špetka prachu vysypaná na cestu. A i v té chvíli zásadní neshody má zaznít to nejdůležitější. Přiblížilo se království Boží. (11) Ať to pochybovači radši ještě jednou slyší.

V poslání sedmdesáti vidíme křesťanskou misii založenou na šíření pokoje. Chci dnes připomenout jednoho velice vzácného člověka, který vzal dopady vážně Kristovu výzvu k šíření pokoje. Dobře si uvědomil, že křesťané sotva mohou přinášet světu pokoj bez vzájemného usmíření. Narodil se roku 1536 v Zábřehu, kde jsem já byl později farářem a seznámil se s jeho odka-zem. Jeho jméno je Jiří Strejc. Tento kazatel Jednoty bratrské nádherným a dodnes použitelným způsobem přeložil biblické žalmy. Jeden jsme zpívali na úvod a ještě jeden zazpíváme později. Kromě žalmů se bratr Jiří Strejc podílel na vytvoření tzv. české konfese, českého vyznání v roce 1575. Čeští evangelíci v něm společně vyjádřili svou víru. Je velikou Strejcovou zásluhou, že vyznání neobsahuje zavržení názorových odpůrců.  A to je co říct! 16. století bylo pořádně vypjaté, co se náboženských sporů týče. Luteráni, katolíci, helvíti, křtěnci. Znepřátelené strany po sobě metaly ostrými slovy, pokud rovnou nedštily oheň a síru. I věroučné, vyznavačské spisy často obsahovaly ostré útoky na jinověrce. Zábřežský rodák Jiří Strejc ovšem přistupoval k jiným křesťanským vyznáním velice smírně. Trval na tom, aby česká konfese neobsahovala pasáže, zavrhující druhé křesťany. Jiří Strejc si zřejmě důkladně přečetl evangelium o učednících vyslaných hlásat pokoj.

Zmíním ještě dnešní úvodní biblické čtení z knihy Danielovy. Tři mládenci v ohnivé peci. Neskončili tam kvůli nějakému běžnému zločinu, že by někoho okradli či zamordovali. Ne, oni se drželi víry. Trvali na svém přesvědčení navzdory okolnostem. Navzdory královskému rozkazu se nepoklonili zlaté soše. Možná je příliš nadnesené říci, že byli misionáři. Ale i oni přece zvěstovali víru v živého Boha. Svým neochvějným postojem, svou neústupností. Zde stojíme a nemůžeme jinak. Sestry a bratři, někdy se naše misie obejde beze slov. Stačí stát si za svými postoji jako tři mládenci. Pevná víra jako svědectví o Bohu. I král Nebúkadnesar, ten babylónský neznaboh, pohan jako poleno, užasl nad jejich záchranou. Spatřil mezi nimi kohosi čtvrtého, připomínajícího božskou postavu. Tři mládence v rozpálené peci spojovala víra v Boha, který dává svým věrným život v hojnosti. A v tom nalézám i naději pro nás. Ve výhni všemožných zkoušek, ať už se slovy či beze slov s vírou v jednoho Boha, s touhou rozdělit se jako Filip o životodárné evangelium snažíme se jako Ježíšovi učedníci a učednice šířit pokoj, který se rozlévá a uchvacuje další lidi. Jedině s poselstvím o pokoji a smíření máme šanci obstát coby misionáři v této době, kdy žeň je mnohá a dělníků málo. Amen.

Daniel 3,19-26      Skutky 8,26-40      178;  T 219, 318, 684; 192; 411            Lukáš 10,1-12

Kázání v neděli 31. srpna 2022.