Sestry a bratři, představte si, že by k nám do sboru zavítal na návštěvu synodní senior. Jeho auto by zaparkovalo pod Tylovým domem a nejvyšší představitel naší církve by se chystal přejít těch pár set metrů ke dveřím kostela. Nijak zvláštní představa. Nyní ale zkusme ještě více popustit uzdu fantazii a představme si, že všude podél chodníku i na schodišti jsou lehátka a vozíky a na nich nemocní lidé. Čekají, až na ně padne stín procházejícího Pavla Pokorného. Zdá se vám taková představa příliš divoká? Přitažená za vlasy. Mně jakbysmet. Takové výjevy se neslučují s naší českobratrskou církví. U nás nebývá na faráře nával. Možná lze něco takového zažít mezi katolíky, když se nahustí kolem papeže. Avšak ani v onu chvíli katoličtí křesťané neprahnou po stínu svého představeného. Co by ostatně měli z nějakého stínu!

            A přece se o dávných církevních dobách v knize Skutků apoštolských dočteme, že lidé dokonce vynášeli nemocné i na ulici a kladli je na lehátka a na nosítka, aby na některého padl aspoň Petrův stín, až půjde kolem. (15) Jakpak si máme přebrat tuhle zprávu? Měl snad Petrův stín nějakou zázračnou moc? A co si vlastně lidé slibovali od Petrova stínu? Uzdravení, posilnění, osvěžení? Těžko říci. Evangelista Lukáš, autor knihy o Skutcích apoštolů, Lukáš neupřesňuje, jaký význam lidé přisuzovali stínu. Možná v sobě ještě nosili spoustu pohanských, magických představ a věřili na čáry a kouzla. Možná doufali, že stín obsahuje alespoň kapičku, krapítek z moci, která se u apoštolů projevovala. My se nedokážeme vcítit do dávnověkých očekávání. Dokonce ani přesně nevíme, jak Petrův stín na lidi účinkoval. Zdali někomu vůbec pomohl. Jisté však je, že apo-štoly vyhledávali nejen nemocní obyvatelé Jeruzaléma, ale také lidé z okolí. Každopádně tedy apoštolové působili mocně. Nemůže být sporu o tom, že na apoštolské církvi bylo cosi mimořádného. Nejen obyčejná lidská moc se projevovala v církvi, nýbrž i neobyčejná moc Boží. Právě Boží moc působila přitažlivě pro bezmocné a nemocné. Jako se magnety přitahují opačnými póly, tak i veliká Boží moc přitahuje velikou lidskou bezmoc. Moc a bezmoc, klad a zápor. Znaménka jsou opačná – ale jde to dohromady!

Mezi lidem se rukama apoštolů dálo mnoho znamení a divů. (12a) Divy a znamení poutaly pozornost coby doprovod křesťanské víry. A opět nás Lukáš nechává tápat. Jaké divy a jaká znamení konali apoštolové? Podrobnosti nevíme, ale zato bezpečně víme, ke komu divy a znamení směřovaly. Mezi lidi. Cílem křesťanského úsilí jsou druzí lidé. Apoštolové nenabízeli strhující niterné zážitky, ne-předváděli žádná kejklířská čísla. (Na způsob kouzelníka tahajícího králíky z klobouku.) Záměrem apoštolů nebylo ohromit obecenstvo svým umem. Jim šlo o pomoc bližním. Soustředili se na lidi kolem sebe, na jejich potíže a starosti. Pomáhali jim a právě při té pomoci se mezi lidem dálo ono zmiňované množství divů a znamení.

Divy a znamení. Člověk je stěží zažije o samotě, někde v teple za pecí či na pohovce před televizí. Divy a znamení patří do společenství. Všichni se svorně scházeli v Šalomounově sloupoví, uvádí výslovně biblická zpráva. Svornost, společenství, soudržnost. Prostě být po hromadě. Snažit se společně rozvíjet víru a naději. Věříme přeci, že Pán Bůh má vztah jak k jednotlivcům, tak i ke společenství. Nežijeme jen sami pro sebe, pro vlastní blaho. Žijeme v kontaktu s druhými. V tomhle kontaktu nás zastihuje Bůh. První křesťané smýšleli stejně. Necítili se před Bohem jako sólisti, nýbrž jako společenství a proto se scházeli.

Šalomounovo sloupoví se nacházelo v jeruzalémském chrámě. Muselo být dosti prostorné, když se do něj vměstnalo několik set lidí. Byli tam na očích. Židovští věřící, jež přicházeli do chrámu za svými náboženskými povinnostmi, zvědavě pokukovali po křesťanech. Zkoumali, kdože tam za sloupy zpívá, o čem se tam mluví a proč že mají všichni takovou radostnou náladu. Kolemjdoucí se sice zdráhali sami uvěřit ve vzkříšení, ale proti křesťanům nic neměli. Nikdo jiný se k nim neodvažoval přidružit, ale lid je chválil a ctil. (13)

Ale zpět k divům a znamením. Co si pod těmahle dvěma slovy máme vybavit? Souvisejí sice spolu, ale každé znamená něco jiného. Začneme tím jednodušším – divem. Div je taková věc, která vyvolává údiv. Nemusí se nutně jednat o zázrak. Divem se může stát cokoliv. Hovoříme o divech techniky. (Titěrně maličké součástky, přesto funkční. Proti nim obří stroje, rovněž funkční.) Rozlišujeme také divy přírody (pavoučí síť nebo lidský mozek). Známe sedm divů světa, např. věhlasné pyramidy. Je div, když neznámý sportovec vyhraje závod. A divíme se též, když v kostele na bohoslužbách spatříme někoho, kdo zde dlouho nebyl. Divů je spousta.

Jaké divy však prováděli první křesťané? Čím se vyjímaly apoštolské divy vedle ostatních divů? Apoštolové rozhodně ani nestavěli kolosální chrámy, ani nemalovali nádherné miniaturní bible. Apoštolové totiž nechtěli konat žádné divy. Jaksi to na ně přišlo samo. Divy se dostavily jakoby mimochodem. Pár let učedníci putovali s Ježíšem, naslouchali mu a učili se od něho. Když pak vzkříšený Ježíš od nich odešel, pokračovali v Kristově díle. Hledali Boží království, ale nehledali je pouze pro sebe, nýbrž i pro druhé. Vykládali lidem o Ježíši, který měl moc uzdravovat a sytit, povzbuzovat a odpouštět. Nežili už jen ze své moci, ze svých zdrojů. Žili z moci Kristovy. Chovali se jako Ježíš. Své bližní povzbuzovali a odpouštěli jim, sytili je a občas i vyléčili. Takové divy konali.

Křesťanské divy mají daleko k zázrakům. Nebývají zpravidla nadpřirozený-mi úkazy. (I když takové zázračné uzdravení má své místo v Božím lidu, jak jsme slyšeli ze starozákonního čtení o králi Chizkijášovi.) Většinou jsou však divy oby-čejné záležitosti, a přesto pořád zůstávají předivné. Až se mi zdá, že nás nejvíce udivují věci, které by měli být samozřejmostí. Že se hladoví nasytí. Že odvržení budou přijati a opomíjených si někdo konečně všimne. Mělo by být přece samo-zřejmostí, že se oklamanému člověku dostane spravedlnosti a jeho zoufalému bližnímu že se dostane útěchy. Mělo by být samozřejmostí, že se najde moudrost pro neznalého a víra pro nedůvěřivého, že se najde odpuštění pro provinilého a povzbuzení pro trpícího. Tohle všechno by mělo být samozřejmostí, ale není. Zatím není. Dokud nepřijde Boží království, v němž teprve budou splněna všechna ta tolik samozřejmá očekávání. A když se něco uskuteční už v přítomnosti, je to div. Div způsobený Kristovou mocí. Díky Ježíši Kristu již nyní v církvi zažíváme kousíčky přicházejícího království lásky. A kdo to vidí, ten se diví. Za apoštolů stejně jako dnes.

Kromě divů se v dávných dobách dála také znamení. Znamení někam ukazuje. Napovídá. Nese význam. Znamení neoznačuje samo sebe, naznačuje něco jiného. V biblickém případě odkazuje ke Kristu. Apoštolská církev žila z Ducha Božího, žila s Bohem. Co se dělo v církvi, bylo znamením, že lepší život nežli s Bohem nenalezneme. Můžeme najít větší bohatství, více zážitků, více zá-bavy, vyšší výkony a velkolepější úspěchy, ale lepší život nežli s Pánem Bohem nenajdeme. Zdravá církev je světu znamením, kde se žije naplno. Tam, kde se odpouští, kde se pomáhá, kde vzniká společenství. Tam, kde se připomíná evangelium, kde se modlí a čte bible, kde se společně zpívá. Zkrátka, kde je ve středu vzkříšený Kristus, tam jsme u pramene života. Ostatní zdroje jsou jen kaluže, některé čistší, některé bahnité.

Divy a znamení. Sestry a bratři, pořádná církev je trochu divná pro své okolí, ale i znamenitá. Vyvolává údiv. Odkud ti věřící lidé berou čas, aby se scházeli? Odkud berou sílu, aby modlitbou i skutkem mysleli na druhé? Proč tak vytrvale chodí neděli co neděli do shromáždění, místo aby si raději přispali? Proč se řídí přísnými zásadami a přitom jsou radostnější než ti, kteří si zásadami hlavu nelámou? Jak to, že se mezi křesťany pamatuje na lidi z okraje společnosti? Divy doplňují znamení. Vše, co děláme ve víře, je znamením. Znamení pro nekřesťany.  Znamením, že to, co děláme, děláme kvůli Kristu. On nám pověděl o Bohu. Ukázal nám smysl života. Proto konáme podivné věci, k nimž se druzí nemají. Nežijeme nadarmo. Čerpáme z pramene života.

A ještě jedna otázka na tělo. Dějí se prostřednictvím poličských evangelíků a evangeliček mezi lidmi nějaké divy a znamení? Jsme schopni někoho svou vírou udivit, Jsme schopni svým životem někomu naznačit cestu ke Kristu? Jsem přesvědčený, že ano. Akorát tomu tak neříkáme. Pokud se podaří tábor, je to div a znamení pro okolí. Pokud máte dojem, že se toho zas až tak moc v našem sboru neděje, nevěšte hlavu. Ani apoštolům nespadly divy a znamení jen tak do klína. Mladá církev toužila vyslat srozumitelný signál svému okolí. Toužila svědčit o Kristu přístupnou řečí. Toužila sloužit bližním, a proto prosila Boha o pomoc. Vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a divy skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše, (4,30) píše se v předešlé kapitole. A jak jsme dnes četli: Rukama apoštolů se dálo mnoho znamení a divů.  Bůh nebyl k prosbám apoštolů hluchý. Nebude hluchý ani k našim prosbám. Amen.

Izajáš 38,1-8               244, S 83; Touha po světle, 287; 772                        Mt 4,23nn

Kázání v neděli 23. srpna 2026.