Čekáme. Jsme v době očekávání. Na svícnu hoří první adventní svíce a my odpočítáváme čas do vánoc. A jsme zvědaví, jaké ty vánoce letos budou. Určitě o dost jiné než v předešlých letech. Ale pořád počítáme s tím, že to budou vánoce, byť v pozměněné podobě.

Čekáme. Čekáme, co ještě přijde. Jak se budou vyvíjet opatření, nařízená obyvatelstvu. A hlavně jak se bude vyvíjet šíření nemoci. Zesílí pandemie? Oslabí? Vystačí kapacity našich nemocnic? Vystačí síly našich lékařů a sester? A kdy už konečně bude dostupná očkovací látka?  A bude dostupná a bezpečná pro všechny? Kdy už konečně budeme dostatečně proočkováni, abychom se vrátili k normálnímu životu?

Čekáme. Čekáme, co ještě přijde. O tom, co přichází, je advent. Slovo advent znamená příchod. Advent zdaleka není jenom církevní období na začátku zimy. Advent je i stav duše. Duše, která není spokojená se současnou situací a toužebné vyhlíží příchod nových poměrů. Duše, která očekává, je duše adventní.

Čekáme. Udělal jsem letos ohledně čekání a adventu zajímavý osobní objev. Rád se s vámi o něj podělím. Patří k farářským zvyklostem během adventu připomenout posluchačům v kostele, že už dávný Boží lid Izrael ve Starém zákoně očekával příchod mesiáše. Toho jedinečného vládce, Bohem vyvoleného neboli pomazaného ke zvláštnímu úkolu obnovit život v zemi. A že v Ježíši se svět konečně dočkal toho pravého pomazaného mesiáše, proto se Ježíšovi říká Kristus, řecky Christos čili Pomazaný. 

Čekáme.  A to je ten můj letošní objev. Čekáme, že se poměry změní, napraví, vrátí do přijatelných kolejí. Bližší představu, jak to proběhne, nemáme. Ale čekáme. Stejně jako Boží lid kdysi očekával nápravu věcí, aniž by měl představu, jak proběhne. Očekávali, že přijde někdo, kdo si poradí s neblahou situací. Kdo nabídne lék na zklamání, na bezpráví, na nouzi i na lidskou nenávist. Očekávali příchod někoho, kdo změní jejich situaci. Kdo dá jejich světu nový řád, kdo vyhlásí a nastolí zákony, podle kterých lidé budou moci spolu žít beze zloby a křivdy v pokoji a míru.

Nám farářům se někdy to adventní zvěstování scvrkne do vzorečku: „Čekali mesiáše – mesiáš přišel. Šmitec. Amen.“ Jako kdyby šlo jenom o to vyplnit do prázdné kolonky správné jméno. Kam se nám vytratil onen obrovský náboj nedočkavosti? Ta touha po změně, očekávání, že přeci není zapotřebí tak mnoho, aby se opět dalo slušně žít. Já po letošku více rozumím těm starozákonním čekatelům na příchod mesiáše a jeho změny. Čekáme jako oni na změnu, na nápravu. Toužíme, vyhlížíme, modlíme se, aby změna nastala. Akorát pro nás to není panovník, který provede společenský převrat. My očekáváme příchod léků.

Čekáme. O co opíráme své očekávání? O naději. O víru, že ještě není všem dnům konec. Že nám Bůh dopřeje čas k nápravě. Čekáme, a nemáme žádnou záruku, žádný nástroj, kterým bychom mohli věci uspíšit. Čekáme a je to trochu bláhové čekání, že zde bezdůvodně vyraší něco nového navzdory nepříznivým okolnostem. To je ten Izajášův adventní verš z prvního čtení: I vzejde proutek z pařezu Jišajova. (Iz 11,1) Starý pařez, troska dávného života, smutný svědek dávné slávy, starý pařez je místem počátku nového života. Nový začátek na starém místě. Ježíšovo narození v okupovaném Betlémě. Proti zlobě a moci se staví láska a pokora. Nový začátek na starém místě. Proti nakažlivé nemoci poctivé lidské úsilí, jemuž žehná Bůh.

Čekáme. Váhal jsem, zda do dnešních bohoslužeb zařadit večeři Páně. Sice ji zde na 1. adventní neděli míváme, ale teď se má prostřídat více skupin, nemůžeme zpívat, ani společný kalich se nebude podávat. Ale pak mi to došlo: No přeci ano! K adventu večeře Páně patří! Advent, příchod – vždyť o tom apoštol Pavel výslovně mluví, když křesťanům v Korintu dává pokyny pro slavení večeře Páně. Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. (26) My čekáme, že Kristus vstoupí do našeho světa, že přijde se svým královstvím a opravdu zde za předkrm máme tuto malou hostinu. Jako v lepší restauraci, když se u něčeho malého k zakousnutí čeká na to hlavní.

Čekáme. Večeře Páně patří k adventu. Večeře Páně je o čekání. Jen si všimněte starobylých slov, která se vážou v obřadu Večeře Páně vyhlížení, k příchodu, k očekávání: Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně. A o chvíli později: Na tvůj příchod čekáme.

Čekáme. S chlebem a vínem slavíme, že díky Bohu to lepší mám stále ještě před sebou. Duše, která očekává, je duše adventní. A o tom je i následující píseň – žalm 42.

As the Deer Panteth for the Watter

.

Jako když dychtí laň po vodě, stejně touží duše má,

Po tobě, Bože můj, vždy ve mně bude žízeň nezměrná.

V trápení slzy jsou můj chléb,

když musím nést tíhu otázek:

„Kde je tvůj Bůh, proč nevšimne si, že ti vládne zármutek?“  

.

Vzpomínám na dny, kdy jsem šťastně s lidmi zpíval v chrámu tvém,

dávno pryč je vše, co dřív těšilo mne, zám teď zůstal jsem.

Proč teskníš ve mně duše má,

vždyť soužení každé konec má.

Na Boha čekej, svěř se jemu, neboť bídu tvou on zná.

.

Kolikrát ještě ublíží mi všichni protivníci mí,

málo je lidí, kteří hloubce smutku mého rozumí.

Na cestách dnem či noční tmou

kéž v písních Bůh vždy chce být se mnou.

Na Boha čekej, moje duše, jemu vzdám zas chválu svou.

 .

Modlitba:

Pane Bože, ty nás znáš. Víš,  co čekáme od života. Víš, že čekáme na změnu, na obrat k lepšímu. Na nový začátek za nových podmínek, kdy nás nebudou omezovat všemožné bariéry a opatření.

Pane Bože, ty nás znáš. Víš, co očekáváme od svých bližních. Že od nich chceme pravdu, ne klam. Že od nich chceme pochopení a ne spory hádky. Chceme lásku a pokoj v mezilidských vztazích, nikoli nenávist a boj.

Pane Bože, ty nás znáš. Víš, co očekáváme každý sám od sebe: sníme o síle a o vytrvalosti, sníme o moudrosti a chápavosti, toužíme po zdraví, po štěstí a požehnání.

Pane Bože, ty nás znáš. Víš, co čekáme od tebe, od církve, od modliteb. Čekáme na tebe, že budeš naší pomocí, že nás posílíš a povzbudíš, že nás potěšíš, když je nám zle.

Pane Bože, ty nás znáš. Prosíme, znej se k nám i v čase, který je před námi. Jako tvé děti k tobě společně voláme: Otče náš…

Izajáš 11,1-5     Žalm 42          272; Svítá 28; 259      Lukáš 17,20n

Kázání v 1. adventní neděli 29. listopadu 2020.