Jsou lidé, které jé lépe držet si dále od těla. A naopak jsou lidé, které máme rádi nablízku. Lidé, s nimiž se cítíme dobře. Od nichž se neobáváme podrazu, vzájemně si důvěřujeme. S takovými lidmi i po dlouhém čase odloučení snadno navazujeme přerušený kontakt. Náš rozhovor pokračuje dál, jako kdybychom se naposledy viděli před pár dny. A ony přitom klidně uplynuly celé roky. Jsou krásné takové vztahy, které člověka nesrážejí, nevysávají, nýbrž ho drží a naplňují. Jsou vzácné takové vztahy blízkého přátelství. Děkujte Bohu za každý z nich, byť sebemenší. Člověk nemůže mít mnoho takových blízkých vazeb, na to jsou příliš vzácné. Nelze je pořídit lacino. Vyžadují značný vklad – vklad společně stráveného času, společně zakušených těžkostí, společných dlouhých rozhovorů. A ani tento vklad samotný nevede automaticky blízkému vztahu. Prostě se musí stát malý zázrak, aby se lidé sblížili.

Zázrak lidské blízkosti. Troufnu si tvrdit, že něco takového se odehrávalo mezi Ježíšem a jeho učedníky. My jsme zvyklí číst evangelia jako svědectví o tom, kterak Ježíš lidem přibližoval Boha. Ostatně samo Kristovo kázání přímo hovořilo o blízkosti: „Čiňte pokání a věřte evangeliu, neboť se přiblížilo Boží království.“ () Ano, evangelium je o blízkosti živého Boha. Blízkost, která nesráží, nevysává, nýbrž která člověka drží a naplňuje.  Ale zároveň lze vycítit, jak z evangelia probleskuje i obyčejná blízkost lidská. Během těch tří, čtyř let, kdy Ježíš veřejně působil a kdy ho tu více, tu méně doprovázela skupina učedníků, se nepřekvapivě zrodila i blízkost lidská. Vždyť oni spolu leccos zažili. A občas i leccos nesmírně intenzivního. Kolikrát seděli u jednoho stolu a do noci rozmlouvali o všem možném? Kolikrát se trmáceli rozpálenou krajinou a nevěděli, kde večer spočinou a co budou jíst? Kolikrát společně čelili podezíravým zrakům okolí i otevřeným pomluvám? Kolikrát s údivem hleděli, jak se díky Bohu chudákům dostává pomoci? Tohle všechno se přece na nich muselo nějak podepsat.

 Vztah Ježíše a učedníků rozhodně nebyl chladnokrevným poměrem šéfa k podřízeným ve firmě či vztahem profesionála ke klientům v nějaké pomáhající organizaci.  Nedlouho před smrtí, vlastně dokonce přímo v přípravě na smrt, Ježíš řekl učedníkům: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé…  Už vás nenazývám služebníky…  Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. (Jan 15,14nn) Maximální otevřenost, sdílení, vztah bez rezervy, bez otevřených zadních vrátek. „Všechno, co jsem měl, jsem s vámi sdílel. Nic jsem si nenechal pro sebe.“ Takhle vypadá přátelství, hluboké přátelství. Ohromná blízkost, chuť naslouchat i sám mluvit bez taktizování. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno. Vzácná blízkost, jakou naleznete párkrát za život.

Žáden div, že Ježíš přehazuje terminologickou výhybku. Opouští dosavadní názvosloví, založené na hierarchii. Na mocenském rozlišování, kdo je nahoře a kdo dole, kdo vydává pokyny a kdo poslouchá. Doba vydávání příkazů u Boha pominula, nyní se orientačním bodem stává láska. Ten starý způsob mluvy již nepasuje na blízkost, jež vznikla mezi Kristem a těmi, kdo spolu s ním věří v Boha. Je zapotřebí hledat jazyk, jenž by vystihl lásku. Už vás nenazývám služebníky… Nazval jsem vás přáteli.

Je pozoruhodné, že církev tuhle změnu v pojmosloví nevzala příliš na vědomí. Jak titulujeme Ježíše?  Říkáme „Pán Ježíš“, přičemž ale on sám o nás nechtěl mluvit jako o svých služebnících. Nazval nás přáteli.  My hovoříme o Kristu jako o Spasiteli, o svém Mistrovi, jako o Králi, někdy dokonce i jako o Soudci. Kampak se podělo slovní spojení „Přítel Ježíš“. Tu a tam na ně narazíte, ale ne příliš často. Občas v nějaké důvěrné modlitbě. Občas v nějaké písničce. Před týdnem jsme zpívali v křestní písni „Co mluvil Bůh, jsme slyšeli, jen dejme víru všech nejlepšímu příteli a králi míru.“ Dnes ještě budeme zpívat „Příteli hříšníků i při mně stůj“. Čímž jsou však výskyty slova přítel v našem zpěvníku skoro vyčerpány.

Zas až tak moc se nedivím, že se křesťané ostýchají mluvit o Ježíšovi jako o svém příteli. Opravdová blízkost mezi lidmi je vzácná.  Od Krista nás dělí propast staletí. Na rozdíl od učedníků jsme Ježíše nepotkali bezprostřed-ně, nevandrovali jsme s ním Galileou, nevysedávali jsme spolu po večerech u vína a nevedli nekonečné hovory. Ani žádný konflikt po Ježíšově boku jsme neprožili. Takže chápu, proč o Kristu nehovoříme jako svém příteli. Jenže vtip je v tom, že on o nás jako o přátelích hovoří. Nám je možná optika přátelství cizí, ovšem Ježíšovi cizí není. Povzbuzuje nás k blízkosti, k důvěře. My pochopitelně Ježíše tváří v tvář jen tak neuvidíme, ale vzdáleným pro nás taky nemá být. Zkusme vstoupit s důvěrou do vztahu s Kristem. Přijímejme, co on nám dává svým evangeliem. Nic si nenechal pro sebe, svěřil nám o Bohu vše, co mohl. Jeho programem není odcizení, nýbrž blízkost.

Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. (5) Vidíte tu obrovskou touhu vyjádřit blízkost, sounáležitost, bytostné propojení. Kmen a ratolesti. Jsou spo-lu natěsno, těsněji už to nejde. Jsou spolu srostlé a uvnitř jimi proudí životodár-ná míza. Proč Ježíš hovoří právě o vinné révě? Potřeboval bych, aby mi na pomoc přišel nějaký zkušený vinař a potvrdil mi mou domněnku. V teologických knihách lze najít různá teologická vysvětlení, že Ježíš o sobě mluví opakovaně nábožensko-básnicky ve stylu „Já jsem“ – Já jsem pastýř, já jsem světlo, já jsem chléb, já jsem cesta, pravda, život. Což lze pochopit. Ale mně by zajímalo rovněž vysvětlení přírodovědecké, chcete-li přímo enologické. (Tak se nazývá věda o víně: enologie.) Pokud vím, patří vinná réva k rostlinám, už nichž lze nejsnáze pozorovat pohyb mízy. Na jaře z místa čerstvého řezu či lomu prýští míza, slzení se tomu říká. Snad právě proto Ježíš užívá podo-benství o révě. On nám předává živiny. Živiny pro duši. Díky Kristu proudí do našeho života míza. Dovídáme se od něho věci o Bohu, které dělají náš život žitelnějším.

Já jsem vinný kmen a můj Otec je vinař. (1) Náš vztah ke Kristu je v Boží péči. Boha zajímá, jestli se z Ježíše do nás přelévá jeho důvěra ke světu, jeho radost ze života, jeho láska k bližním, jeho naděje na dobrou budoucnost v Božích rukou. Proudí do nás taková míza? Má náš život takovou šťávu? Ratolesti ve vinici nejsou vydány na pospas bujení, jsou kultivovány. Každou mou ratolest, která nese ovoce, Otec čistí, aby nesla ještě hojnější ovoce. (2) Napojení na evangelium, důvěrná blízkost ke Kristu a jeho učení přináší ovoce. Komu réva vděčí za své hrozny? Kmeni, nebo ratolest-tem? No právě, že oběma. Jak kmeni, tak ratolestem. Jedno bez druhého žádné plody nepřinese. Musejí být pospolu. Propojené, srostlé. Ježíš hovoří o blízkosti, o přátelské blízkosti k učedníkům. Ona není jalová, je plodná. Dává vzejít dobrým plodům. Naše životy nejsou marné, jestliže máme odkud čerpat.

Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. (5) Ratolest bez kmene je marná, ale právě skrze spojení s kmenem dovede nést užitek. Trápí mne, když opakovaně čtu o mladé generaci, jak je znejistěna současným světem, jak jí chybí smysl života, jak postrádá odolnost vůči stresu a ve výsledku se ocitá v těžké psychické tísni. Ptám se, nač jsme napojeni? Co jsme nabídli mladým lidem jako zdroj mízy? Jako zdroj životodárné síly? Co jsme jim ukázali, jako ovoce, slaďoučké a šťavnaté, které mohou nést, vstoupí-li do nějakého opravdu blízkého vztahu? Kontaktu v telefonu máme spoustu, ale opravdových přátelství? Nosných přátelství – kolik jich máme? Obávám se, že se tento starý vzorec důvěrné blízkosti, osobního smyslu a radosti ze života, že se tento vzorec vytrácí. Škoda. Přitom je celkem osvědčený.

Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce. Zde ale vidím i ohromnou šanci. Naději, že nejsme odkázání sami na sebe. Ta míza v kmeni je a má sílu proudit do každého. Vlastně ani nemusíme tolik dělat. Křečovitě se namáhat. Stačí zakusit důvěrnou blízkost k lidem, zakusit důvěrnou blízkost k Bohu, a dobré ovoce se dostaví. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Život prostě díky Bohu proudí. Amen.

Skutky 17,22,-34        79; 423; 259; 656; 754                       2 K 4,14nn

Kázání v 3. neděli po velikonocích 26. dubna 2026