Existuje jedno zvláštní slovo, které lze použít jen ve zvláštní chvíli. To slovo zní: HEČ. Kdy se říká? Když se někdo chlubí, vychloubá, naparuje. Umíte se chlubit? Jak to říkáte? Říkáte taky „Heč!“?

A co myslíte, dá se chlubit i v kostele nebo v nedělní škole? No představte si, dá! Představte si, do jedné nedělní školy jedné neděle přišly děti a hned u dveří se začaly chlubit.

Začal s tím jeden, jmenoval se třeba Filip: „My jsme bohatí! Máme dům a druhý dům a chatu! Heč!“

Ostatní děti si to nenechaly líbit a hned se začali taky chlubit a překřikovat se. „Moje máma má vlastní obchod!“ vykřikla Marie.

„Můj táta je hrozně chytrej a já taky, protože umím číst!“ vymyslel Petr.

„A já, já mám doma tři Bible!“ přidala se Lucie a dost přeháněla.

Její mladší sestra Livie se nedala zahanbit: „A já mám svůj vlastní zpěvník, heč! To ty nemáš!“

„No a co, můj táta je farář, ten má všechny zpěvníky!“ trumfoval Theodor.

Ty děti úplně zapomněly, proč přišly do nedělní školy, jak se pořád chlubily a předháněly. Protož lidé se rádi vychloubají už od pradávna.

Vypravíme se dnes na výlet do starého města Korint. Nachází se v Řecku přímo u moře a už v dávných dobách bylo významným přístavem. Lodi připlouvaly z různých stran a přivážely s sebou nejen cenné zboží, ale především s každou lodí do města dorazili noví lidé. Někteří se v městě usadili, vedli své obchody, založili rodinu. Jiní v městě museli zůstat proto své vůli, neboť byli ve městě prodáni, aby sloužili svým pánům Jen se podívejte, jak takové město vypadalo.

Otroci: velké množství lidí nesvobodných. Nemohli si dělat, co by chtěli. Třeba se sebrat a odjet. Museli pro druhé pracovat.

Obyčejní lidé: třeba pekaři, pradleny, námořníci. Byli sice svobodní, ale lehce se jim nežilo, protože peněz měli málo. Někdy je ani neměli a své výrobky měnili přímo za cizí věci.

Bohatí lidé: těch bylo méně, ale byli tam také. Například obchodníci. Nebo majitelé velkých vinohradů. Nebo i někteří vysloužilí vojáci, kteří si v mnohých bitvách nastřádali rozličnou kořist.

Dále byli ve městě úředníci, kteří se starali o opravy silnic, o výběr daní, o různé pohanské krámy. Ti moc pracovat nemuseli, ale lidé jim museli platit, takže se jim špatně nežilo.

A pak tam byla šlechta. Několik urozených rodin se vzácnými předky. Bydleli v městě odedávna, patřily jim pěkné paláce a obrovská pole za městem. Ti se o nic starat nemuseli, na všechno měli lidi.

No a nejvýše byli vládcové. Těch nejvyšších bylo jenom pár, přičemž ten úplně nejvyšší vládce ve městě samotním ani nebydlel. Císař sídlil v Římě.

A tito všichni lidé spolu žili v jednom městě. Každý si o sobě myslel jak je důležitý. Že má něco, co druzí nemají. V Korintě se lidi tuze rádi vychloubali.

„Heč, já mám obrovskou sílu a zvládnu kdejakou dřinu!“ „No a, já mám šikovné ruce. Umím si poradit s různými problémy a ani tolik síly nepotřebuji, heč!“ „Ale kdepak, já mám hodně peněz, heč. Mohu si koupit, co chci!“ „To je toho,“ chlubili se další, „my na vysokých místech rozhodujeme o tom, co se ve městě bude dít. Vůbec nezáleží na penězích, nýbrž na našich rozhodnutích a výnosech, heč!“ „Heč, nám ale patří tento kraj. Máme zde paláce, máme zde statky a ty nám umožňují spokojený život.“ Ovšem vladař jim mohl říci: „Mně patří všechna moc, heč. Všichni jste mi podřízeni a já vám mohu postavit život úplně vzhůru nohama!“

Každý člověk si říkal a říká, co je pro jeho život důležité. A jak vidíte, ona každá ta věc je nějak důležitá Ale poměřovat se jimi? Chlubit se, trumfovat, předbíhat jeden druhého? To je divné.

A ještě divnější bylo, když se tihle chlubiví Korinťané začali scházet k jedněm bohoslužbám. Před časem totiž v jejich městě byl veliký kazatel apoštol Pavel a podařilo se mu pro víru získat mnohé nové příznivce. V křesťanském sboru se scházeli lidé ze všech vrstev a dál se poměřovali a vychloubali se, jak byli zvyklí. Heč, já lépe věřím než ty. Heč, já dávám více peněz do sbírky. Heč, já jsem se znal se samotným apoštolem Pavlem. Heč, mne Pavel pokřtil. Vychloubání, povyšování a soutěžení, ale láska nikde.

Mnohé lidi to trápilo, neboť si mysleli, že tomu tak mezi křesťany být nemá. Mají se mít rádi a ne povyšovat se jeden nad druhého. Nekonečné chlubení se jim nelíbilo, proto napsali Pavlovi dopis. Přečtu vám, jak vypadal.

Milý Pavle,

v našem sboru není moc dobrá nálada. Lidé se často hádají a vůbec nejsou jednotní. Vychloubají se, jeden říká: Já se hlásím k apoštolu Pavlovi, to je náš zakladatel. Další zas: Já se hlásím ke kazateli Apollovi, nikdo neumí tak dobře mluvit o Ježíši. A ještě jiní: Já se hlásím k apoštolu Petrovi, ten znal Ježíše z vlastní zkušenosti. A poslední skupina říká: Vy ničemu nerozumíte, my se hlásíme k samotnému Ježíši Kristu. Máme pocit, že to není v pořádku. Každá skupina si myslí, že je lepší než ty ostatní. Poraď nám prosím, co máme dělat!

Srdečně tě zdraví všichni z rodiny paní Chloé

Apoštol Pavel znal lidské chlubení nejenom z Korintu, ale i odjinud. Věděl, že lidé jsou schopni dovolávat se čehokoliv, jen aby ukázali, že jejich život má cenu. Napsal proto Korinťanů dopis, kde je za jejich nekonečné chlubení napomenul. „Stop, zastavte! Přestaňte se chlubit! Vy dospělí jste jak malé děti, taky se pořád překřikujete a vychloubáte!“

Jenže když jim Pavel zakáže takové vychloubání, když nám zakáže takové vychloubání, co máme ve svém životě vidět jako důležití? Oč se máme opřít? Co máme druhým ukázat jako základ svého života? A tady Pavel napíše jednu velmi, velmi podivnou věc. Píše o bláznovství. My jsme blázni pro Krista 4,10

Lidé vsázejí na všelijaké věci, že jim zajistí slušný život. Někdo hledá moudrost, někdo čeká na zázraky, jiné všelijaké působivé věci, ale pro nás je důležitý kříž. Ježíš Kristus za nás položil život a tím nám ukázal, že i ztráta v životě, může dobře skončit. Neboť po kříži a hrobu přichází co? Vzkříšení. I člověk, který má v životě těžkosti, díky Bohu má šanci na úspěch. Kříž naděje pro ty, kdo nejsou silní, šikovní, bohatí, vlivní, urození, mocní.

            Zapamatujte si tu větu. My jsme blázni pro Krista. Ve středověku existovali blázni z povolání. Víte jak se jim říkalo? Šašci. Chovali se bláznivě – ale kde? Na královském dvoře. Šašek měl králi ukázat a říci, co mu druzí povědět nedokázali. Že život spočívá v bohatství před Bohem, nikoliv před lidmi. My jsme jako křesťané ve světě za blázny. I pro našeho Pána si přišli příbuzní, že prý se pomátl. My jsme jako křesťané ve světě za blázny. Věříme, že láska je silnější než nenávist, pravda je silnější než lež, život že vítězí nad smrtí. Na to lidé rádii zapomínají. Je bláznivé připomínat jim Ježíšovu cestu. Ale je to potřebné. Neboť bláznovství je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. (23)

Kázání pro děti a dospělé v neděli 26. května 2019, podle přípravek nedělní školy.