Alžbětě se narodil syn. Dítě přišlo na svět. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby do děje nebyl vtažen i Pán Bůh. Příchod tohoto dítěte souvisí totiž s adventem. Adventu Ježíše Krista předchází advent Jana Křtitele. Příchod Mesiáše následuje až po příchodu jiného, poněkud tajemného proroka.

Alžběta a Zachariáš se jako první setkali s Mesiášovým předchůdcem. Právě prostřednictvím svého syna vstoupili do doby příchodu Ježíše Krista. Advent je zastihl o něco dříve než ostatní lidi. Od nich dvou se odvíjí. Domnívám se, že evangelista Lukáš nám nevypráví příběh o narození Jana Křtitele jenom pro holou informaci, jenom aby náš obrázek o dějinách spásy byl úplný. Ten příběh dokáže více. Dokáže nás inspirovat, dokáže dát návod, jak žít adventem, jak žít adventně. Alžběta se Zachariášem zažívají advent s předstihem. Jaksi na zkoušku. A nutno dodat – úspěšnou zkoušku. Od těch dob čtenářům a posluchačům Bible napovídají, jak příchod Ježíše Krista vlastně začíná. Jsou to střípky z mozaiky adventu, kterou nyní skládáme dohromady.

Počátek mesiášského věku je nenápadný. Nezasvěcený pozorovatel jej sotva postřehne. Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. (57) Ten verš zní tak samozřejmě. Ženám se přeci rodí děti, tak jakoupak z jednoho porodu dělat vědu! Jistě – ženám se sice rodí děti, nikoli však ženám starým, jejichž manželství je bezdětné. Právě taková byla i Alžběta. Také ona nemohla mít po dlouhá léta dítě. Když se jí dítě konečně narodilo, byl to okamžik převratné změny. Údiv a překvapení jsou na místě. Konečně se změnil trpký úděl jednoho manželského páru! V jejich věku – hotový zázrak! A přitom se vlastně stalo jenom to, co se jinde stává naprosto běžně. Zde spatřuji důležitý rys adventu: obyčejná událost má neobyčejný význam. V malém dítěti přichází veliký prorok, jenž přichystá Mesiáši cestu. Počátek proměněného světa, počátek mesiášského věku nebývá na první pohled patrný, skrývá se za obyčejnými událostmi a obyčejnými zážitky. Advent je čekáním, že v obyčejných věcech zahlédneme neobyčejné Boží činy.

A když uslyšeli její sousedé a příbuzní, že jí Pán prokázal tak veliké milosrdenství, radovali se spolu s ní. (58) Rodiče nejsou jediní, koho Janovo narození potěšilo. Alžběta a Zachariáš nezahlédli zvláštní Boží skutek sami. Lidí, kteří poznali mimořádnou událost, těch je více. Světe div se – tak stará žena se stala matkou! Toto dítě ukazuje, že Hospodin má s lidmi soucit, když se mu zželelo stárnoucí ženy. Dobrý důvod k radosti nejen doma, ale i v širokém okolí. Zde jsme u dalšího střípku adventu. Adventní radost se odehrává ve společenství. My všichni společně poznáváme Boží milosrdenství. Radost z Boha nelze tutlat a šetřit si jen pro sebe. Alžbětino okolí se spoluradovalo. Spoluradost – tak by zněl kostrbatý překlad onoho řeckého slovíčka použitého v Bibli. Spoluradost či spoluradování. Něco podobného uskutečňujeme i v našem sboru, když v adventu pořádáme mimořádná setkání jako včera při koncertě, slavíme večeři Páně každou neděli, skrze lazárek chceme být svou pomocí i se vzdálenými lidmi. Čekáme a radujeme se spolu. Advent je sdílenou radostí.

            Dále čteme: Osmého dne se sešli k obřízce dítěte a chtěli mu dát po jeho otci jméno Zachariáš. (59) Ke slovu se dostávají tradice. Napřed obřízka, pak otcovo jméno. Tímhle způsobem židé vítali a podnes vítávají své prvorozené syny. Tradice a zvyklosti představují užitečnou oporu. Lze od nich vyjít, odpíchnout se a nebloudit. Také mesiášský věk obnovy nezačíná úplně od nuly. Nezačne se prostírat na prázdný stůl. Bůh již ledacos prostřel a předestřel dříve. Odpradávna přeci Hospodin jedná s naším světem. Dal slib Abrahamovi, ujal se Izraele, nabídl se pohanům. Bůh má mezi lidmi tradici. Mesiášův předchůdce i samotný Mesiáš navazují na starší tradice židovského lidu. Navazují na ně, aby se na správném místě zařadili a zapojili do Božího díla ve světě. Stejně i my při prožívání adventu přebíráme dřívější tradice a tak se přiřazujeme k témuž Božímu dílu. Rádi si každoročně zopakujeme zvyky své rodiny, svého pracoviště, svého sboru. Já osobně v téhle době zakouším na vlastní kůži blahodárný vliv tradice v církvi. Když kazatel přijde do nového sboru, musí se zorientovat v místních tradicích. Nemusím vytvářet všechno sám od píky. Vy i já chceme dobré věci podržet, čerpat z nich. Zvyklosti ulehčují život v mnohém tápání. Advent je čas pro tradice.

Nyní další adventní střípek – nevím, zda je nejdůležitější, každopádně mně je nejmilejší. Když příbuzní navrhli jméno Zachariáš, jeho matka na to řekla: Nikoli, bude se jmenovat Jan.” Řekli jí: “Nikdo z tvého pobuzenstva se tak nejmenuje!” Obrátili se na otce, jaké mu chce dát jméno. On požádal o tabulku a napsal na ni: Jeho jméno je Jan. A všichni se tomu divili. (60-63) Původně měla veřejnost ohledně novorozencova jména jasno. Zachariáš – a basta. Přesně jak velí tradice. Jenže zde je tradice nabourána. Dál se nejede podle obvyklého jízdního řádu. Pán Bůh podle potřeby mění lidské řády. Chlapec se bude jmenovat Jan, jak bylo jeho otci oznámeno v chrámě. Tradice-netradice, Bůh zasahuje do zaběhaných zvyklostí. Kde jsme si všechno jaksepatří spočítali, tam Bůh narušuje naše počty. Náš Bůh je Bohem změn. Vládne změnám v lidském životě, vládne změnám ve společno-sti. Opět se dostáváme k “podstatě” adventu. K adventu patří změna. Zdálo se nám dosud Boží království nepředstavitelné a vzdálené? Hle, nyní je blízko. Trápili jsme se dosud svými vinami a omyly? Ejhle změna – nyní se nám nabízí odpuštění. Svírá nás dosud smutek z nezdaru a z odloučení? Hle, nyní přichází ten, který přemohl neúspěch i smrt. Adventem začíná mesiášský věk, v němž Bůh obrací život k lepšímu. Jestliže jsme dosud žili v domnění, že změna k lepšímu není vůbec možná, pak nás čeká i změna smýšlení, pak nás čeká pokání. Pokřivená mysl, špatné poměry ani pochybný vztah k Bohu nemají zaručeno trvání. Advent je časem změny.

Kromě změny jména čteme také o změně, kterou zakusil Zachariáš přímo na sobě. Ihned se uvolnila jeho ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha. (64) Po devět měsíců, v nichž byla Alžběta těhotná, ze sebe Zachariáš nevypravil kloudného slova. Břemeno zastaralých představ jej omezovalo ve víře a tlačilo jej k nevěře. Když se však konečně postavil za Boží změnu, když potvrdil chlapcovo nové jméno, tehdy začal rozumně mluvit. Ba co víc – začal chválit Boha. Jak v prvním čtení pěkně vyjádřil prorok Izajáš: Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků. (Iz 50,4) I Zachariáš získal ústa učedníků. Na tuhle změnu nikdy není pozdě. Na stará kolena prošel změnou, jeho ústa se otevřela a jazyk se rozvázal pro chválu Boží. Advent je vhodným časem pro vzdávání chvály.

            Alžběta se raduje, chlapec nese jméno Jan a Zachariáš mluví. Tu padla bázeň na všechny sousedy a všude po judských horách se mluvilo o těchto událostech. Všichni, kteří to uslyšeli, uchovávali to v mysli a říkali: “Čím toto dítě bude?” A ruka Hospodinova byla s ním. (65nn) Lidé uchovávají okolnosti Janova narození v paměti, přemýšlejí o nich, leží jim na srdci.  Udály se předivné věci – co Bůh s tímto dítětem zamýšlí, co se z něj vyklube, jakou bude mít budoucnost? Advent klade otázky, neboť dosud nebylo řečeno vše ani z Boží, ani z lidské strany. Advent se táže po budoucím, táže se, co ještě přijde. A tak šestým a posledním adventním střípkem je otázka.

            Při další četbě bychom jistě nalezli jiné adventní postřehy. Já se spokojím s těmito šesti, jež na příběhu Janova narození ukazují, jak se obyčejná příhoda může proměnit v radostnou a zvláštní událost, když ji spojíme s čekáváním na Hospodina.

Izajáš 50,4-10             273; Svítá 135; 550; S 467; 261; 196    1K13,5+8+11

Kázání v 2. andventní neděli 8. prosince 2019