Určitě jste si ho nevšimli. Ani vám na mysl nepřišel. Cestou do kostela i zde na bohoslužbách stále je při nás, je v nás. Nespatřený, přehlížený, nevnímaný a přitom životně důležitý. Kyslík. Oxygen, chemický prvek se značkou O. Dýcháme ho, pravidelně jej nabíráme do plic, díky němu žijeme. Ale neuvědomujeme si ho. Nevěnujeme mu pozornost. Vzduch kolem je z 21% tvořen kyslíkem. Jenže tuhle informaci my nepotřebujeme. Potřebujeme kyslík samotný. Ještě nikdy jste se neocitli mimo dosah kyslíku. Vždyť i pod vodou, kde dýchat nemůžeme, jsme obklopeni kyslíkem. Akorát ne v plynné formě, pro nás použitelné. Voda. H₂O.

Sestry a bratři, podobně jako si nevšímáme kyslíku, nevšímáme si zpravidla ani Ducha svatého. Cestou do kostela i zde na bohoslužbách stále je při nás, je v nás. Nespatřený, přehlížený, nevnímaný a přitom životně důležitý. Svatý Duch. Těžko se na něj ukazuje prstem. Stejně jako na kyslík. Nelze ho jen tak popadnout a vystavit před oči. „Koukej, tady je!“ To nejde. Ale on tady je. Jinak bychom nedýchali, jestliže by kyslíku nebylo. Jinak bychom nevěřili, jestliže by Ducha svatého nebylo. Nescházeli bychom se jako církev, kdyby svatý Duch nebyl působivě mezi námi.

Věřím v Ducha svatého, říkáme v našem vyznání víry. Zařadit slova o Duchu svatém do vyznání byl velice smělý a velice odvážný krok, který podnikli dávní křesťané.  Apoštolské vyznání víry nepochází přímo od apoštolů, jak by se mohlo z názvu zdát. Apoštolské vyznání se vyvinulo v průběhu prvních křesťanských staletí jakožto vyznání křestní. Oprávněně se svým jménem dovolává apoštolů, neboť shrnuje prvotní učení apoštolské církve. Nezapomínejme – mladá církev byla církví misijní, vedle dětí křtila především mnoho dospělých lidí, kteří se s evangeliem setkali až ve vyšším věku. Před křtem byli vyučováni, vedeni k víře a před křtem svou víru vyznávali. Což se ostatně děje i u nás. Těch vyznání používaných při křtu existovala celá řada. Navzájem se ovlivňovala, prolínala, až nakonec vzniklo vyznání, jak ho známe my.

Vzkříšený Kristus poslal učedníky, aby získávali další učedníky a učednice a aby je křtili ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Tak si představme takového křtěnce, jak se jej při obřadu příslušný křtitel nad křestní vodou táže: „Věříš v Boha Otce?“ A křtěnec odpoví: „Věřím v Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.“ Následuje další otázka: „Věříš v Ježíše Krista?“ Načež zazní odpověď: „I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se… atd.“  Až potud jde všechno snadno. Věřit ve Stvořitele? Co by ne – jen se rozhlédněte kolem po krásném stvoření. Za ním lze vidět Stvořitele. Věřit v Krista? Co by ne – jen se za-poslouchejte do vyprávění o Ježíšově životě. V  evangeliu lze uslyšet dobrou zprá-vu o záchraně ze smrti. Jenže pak přijde třetí otázka. „Věříš v Ducha svatého?“

Na co se vlastně ptá? O kom, o čem je tady řeč? Duch svatý. Kdo to je? Kde ho pozorujete? Ve stvoření ne – to je parketa Stvořitelova, působiště Boha Otce. Ani v díle spásy není Ducha svatého vidět – to je parketa Spasitele Krista, Boha Syna. Kde lze tedy Boha Ducha svatého zaznamenat? Kde se s ním setkáváme? Věřím v Ducha svatého je velmi odvážné, průbojné tvrzení. Chůze po tenkém ledě. Ani to ne, neboť led je aspoň hmatatelný, ale na ducha si nesáhnete. Slovo duch jak v řečtině, tak v hebrejštině, v obou biblických jazycích slovo duch znamená pohyb vzduchu. Vítr, závan, nádech, foukání, poryv, výdech, záchvěv, vanutí. Vzduch v pohybu. Mimochodem řecky se duch řekne pneuma, s čímž nepřekvapivě souvisí naše pneumatika. Ona musí být nafoukaná, naplněná vzduchem, aby byla co k čemu. Vzduch v pohybu. V neviditelném pohybu.

Vraťme se v představách k našemu dávnému křtěnci, kterak stojí nad vo-dou. Dvěma odpověďmi už vyznal víru v Boha Otce Stvořitele a víru v Boha Syna Spasitele. Teď čelí třetí, poslední otázce: „Věříš v Ducha svatého? Věříš ve svatý vítr?“ A on odpoví: „Věřím v Ducha svatého. Věřím ve svaté vanutí, ve svatý poryv, ve svatý záchvěv, ve svatý fukot, ve svatý nádech i výdech, ve svatý závan. Věřím, že něco je v pohybu, i když to nevidím. Věřím, že s Bohem mám vítr v plachtách. Věřím, že jsem se neocitl v nehybném, bezduchém bezvětří. Věřím v Boží pohyb, nespatřený, přehlížený, nevnímaný, a přitom životně důležitý.“ Jako kyslík.

Věřím v Ducha svatého je velmi odvážné, průbojné tvrzení. Bez jakýchkoli důkazů v rukou se přiznáváme k neviditelnému dění, které působí Bůh. A které navíc Bůh nepůsobí sterilně kdesi kolem nás, odtažitě, nýbrž které Bůh působí s námi a v nás, zúčastněně. Neviditelná Boží síla, na níž nemáme vliv, podobně jako jsme neměli vliv na své narození. Ježíš vysvětluje vzdělanému Nikodémovi, který měl politický vliv a znal spoustu učených spisů, že do toho svého ovlivňování a bádání také musí zvenku vpustit Boha. Jsou věci, které my lidé prostě nerozhýbeme, které rozhýbe jenom Bůh. Kristus praví: Nediv se, že jsem ti řekl, musíte se narodit znovu – shůry, narodit se z Ducha, z větru. Vítr, Duch vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha, kdo se narodil z větru“ (Jan 3,7n) Smiř se, Nikodéme, smiřte se i vy ostatní se skutečností, že nemáte vše pod kontrolou. Že impulsy přivanou občas odjinud a že díky Bohu mohou být dobré. Důvěřujte Duchu svatému, spolehněte se na svaté vanutí.

Když vzkříšený Kristus po velikonocích připravoval učedníky na svůj odchod, pověděl jim: Čekejte, až se naplní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní. (4n) Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mými svědky a až na sám konec země. (8) Do té doby byla pro učedníky směrodatná jejich zkušenost s Kristem. Ta proměnila jejich životy. Po několik let Ježíše doprovázeli na jeho cestách, na vlastní oči viděli jeho životní styl založený na důvěře v Boha. Spolu s Ježíšem zakoušeli Boží blízkost, když smutní byli potěšováni, hladoví syceni, nemocní nalézali pomoc, provinilcům bylo odpouštěno, opovrhovaní docházeli přijetí. Ježíšova přítomnost byla inspirativní, životodárná, vlévala chuť do života. Bůh byl s nimi. Chvíle strávené s Ježíšem voněly Božím královstvím.

Právem se učedníci obávali Ježíšova odchodu. Co nastane, až s nimi Ježíš nebude? Zmizí ona vůně Božího království. Přestanou zakoušet Boží blízkost, která byla v Ježíšově přítomnosti tak uvěřitelná? Co bude bez Ježíše? Vytratí se ona hojivá důvěra vůči Bohu, přijdou potřební o pomoc, smutní o útěchu, hříšníci o odpuštění, hladoví o společné stolování? Vzkříšený Ježíš učedníky uklidňuje. „Jen si pár dní počkejte a uvidíte. Zakusíte svatý vítr. Ne-skončíte jako plachetnice v bezduchém bezvětří. Bůh mezi vámi zavane. Duch svatý přijde mezi vás.“  A opravdu. On přišel. A od těch dob je s námi. Jako kyslík. Nespatřený, často přehlížený, nevnímaný, a přitom životně důležitý.

Učedníci po krátkém mezičase nejistoty, co s nimi bez Ježíše bude, získali jistotu, že s nimi bude dobře. Udiveně zakusili, že třebaže Ježíš odešel, jeho Duch je stále s nimi. Nic se nekončí. Svatý vítr vane dál. Bůh nepřestal foukat. Pořád lze cítit Boží království, jako když tu byl Ježíš. Smutní jsou potěšováni, nemocným je pomáháno, hladoví jsou syceni, odstrčení jsou přijímáni. Důvěra v Boha, jakou vzbuzoval Ježíš svou přítomností, pokračuje ve společenství Ducha. Apoštol Pavel tuhle atmosféru ježíšovské důvěry vůči Bohu popsal v listě Římanům. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. (Ř 8,15nn)

Žáden div, že tuhle novou skutečnost a zkušenost dali do vyznání víry. Chtělo to kus odvahy, takhle se ptát na neuchopitelno, ale oni tu otázku do vyznání dali. Věříš ve svatého Ducha, ve svaté vanutí mezi lidmi? Ano, věřím v Ducha svatého, ve svatý vítr, ve svatou atmosféru. Věřím, že se dál dějí věci v Kristově Duchu lásky a smíření. Věřím ve svatou obecnou církev a ve společenství svatých a v odpuštění hříchů i ve vzkříšení těla a v život věčný. A to je přece i naše vyznání. Věřím, že máme naději pro budoucnost. Věřím, že i přímo s námi tady a teď je a bude Bůh. (Jako kyslík) Věřím, že i u nás v Poličce to voní po Božím království. Sláva Bohu. Amen.

Jan 3,1-8         244; 585; 578; 608, 582 Bůh je jak vítr          Ř 8,15nn

Kázání v neděli 16. listopadu 2025