Vánoční vyprávění známe všichni. Děťátko, Josef a Marie, andělé, pastýři, mudrci. V mysli se nám promítá jedna scéna za druhou. Sestry a bratři, všimli jste si ale někdy, jak často se ve vánočním příběhu mluví o chůzi? Jak často je řeč o tom, že někdo někam jde? Napřed cestuje nazaretský tesař Josef se svou těhotnou manželkou v úředních záležitostech do Betléma. Pak přichází na svět Ježíš, přijde jako světlo do tmy. Potom se dostavují andělé, rozmlouvají s pastýři, krajinu rozezní svým chvalozpěvem a zase odcházejí zpátky do nebe. Následně jdou k jesličkám do Betléma pastýři, doslova je psáno, že tam spěchali. Pozoruhodný detail. Mít o vánocích na spěch, v tom jim celkem rozumíme. Jim však patrně velice záleželo na tom, aby z nových věcí nic nepromeškali a mohli co nejdříve nabrat radost plnými doušky. No a na nejdelší pochod se vydávají mudrci od východu, oni pověstní tři králové s exotickými dary. Z dalekého zahraničí přinášejí luxusní zboží pro narozeného židovského krále. A abychom nezapomněli: do Betléma vyráží i přepadové komando, které má na  Herodův příkaz  vybít všechny chlapce v nemluvněcím věku. Král totiž nesnese žádného konkurenta, ani když ten je zatím zabalený v plenkách. .

Tedy: vánoce jsou v Bibli svátkem pohybu. Skoro se divím, že si vánoční symboliku dosud nedal do znaku nějaký klub turistů či chodecký sportovní oddíl. Nicméně do koled a dalších svátečních písní se chození dostalo měrou vrchovatou, stačí zalistovat zpěvníkem lidovek či zpěvníkem kostelním: Půjdem spolu do Betléma, My tři králové jdeme k vám, Jdu klanět se ti k jeslím sám anebo poněkud nezvyklý andělský zpěv Z nebe přicházím samého.

Vánoce jsou svátkem pohybu. Pohyb směrem ke Kristu. Nestačí sedět ve svém, pohodlí doma, je zapotřebí vypravit se na cestu. Proto se o vánocích tolik zpívá o chůzi a o putování. My chceme v životě někam dojít. My máme za čím jít, my máme za kým jít. Je to vlastně takový zvláštní magnetismus, který se projevuje už při Ježíšově narození. Už jen sotva narozený Kristus přitahuje pozornost a kroky ostatních lidí. Již v Betlémě se ukazuje, čím a jak bude Ježíš později působit na druhé lidi. Bude je zvát na cestu. Bude je vybízet k následování. Už v Betlémě se nastartovalo to, co později změní svět. Lidé půjdou za Kristem. Budou se snažit chodit životem podle učitele z Nazaretu a podle jeho doporučení. Milovat bližní, odpouštět viny a smiřovat se navzájem, pomáhat potřebným, důvěřovat Bohu, že se světem ještě neskončil a že jej nadále proměňuje k lepšímu. To není špatná cesta. To je cesta velmi dobrá. Pastýři, mudrci a nebeské zástupy byli první, kdo se touto nadějnou cestou vypravili. A rozhodně nebyli poslední. V obrovském zástupu, který přichází za Ježíšem, jsme dnes i my. Přišli jsme do kostela, kde se slaví Ježíšovo narození. Jdeme za Ježíšem nejen maličkým, ale i za dospělým a za jeho programem. Ve své mysli chceme v tento sváteční i v čas všední sledovat Krista.

Víte kdo ve vánočním příběhu nikam nešel? Herodes. Král Herodes. Ten král, který bezcitně zorganizoval masakr betlémských nemluvňátek. Je příznačné, že právě Herodes zůstal sedět ve svém paláci. On od Ježíše nic dobrého nečekal. Nesliboval si nic od setkání s ním. Jeho strategie byla jasná: Vypořádat se s Ježíšem na dálku. Nepřijít s ním do kontaktu a rovnou se ho zbavit. Žádná láska k bližnímu, žádné odpuštění, žádná smířlivost ani pomoc, žádná důvěra k Bohu. Herodes si myslel, že si vystačí sám, že se na cestu k obnově vypravit nemusí. A tak zůstal zavřený ve svých zdech. Byl zlý a byl nešťastný. Ta jeho ne-cesta ho k ničemu pořádnému nedovedla.    

Sestry a bratři,  o vánocích to začalo. Vánoce jsou svátkem pohybu, putování, následování. K vánocům přeji nám všem, abychom si všímali jak často v tyto dny zpíváme o chůzi. O cestě za Ježíšem. A také nám přeji, abychom si v tom zpívání připomněli, že jsme to my, kdo se vydává na cestu. My putujeme cestou za obnovou svého ducha, svých vztahů, za obnovou světa. A není to špatná cesta. Vždyť si na ní vlastně pořád tak trošku zpíváme do kroku.  Amen.

Kázání na štědrý večer 2014.

Obrázek: pixabay