Člověk je skladištěm zážitků. Já i vy, každý z nás, máme v sobě uloženo nepřeberné množství vzpomínek na události, které jsou už dávno pryč, ale my se k nim více či méně rádi vracíme. Některé zážitky své místo ve skladišti vzpomínek získaly naprosto pochopitelně. V nějaké variantě je máme všichni. Například si dobře vzpomínáme na svatbu, na narození dětí nebo naopak na úmrtí někoho blízkého z rodiny. Já si celkem jasně pamatuji na svoji maturitu i na první den na vojně. Zážitky tohohle typu lze u druhých lidí pochopit.

Pak ovšem ještě existují zážitky velmi, velmi osobní, které zvenčí pořádně pochopit nelze. Můžete slyšet všechny vnější okolnosti, ale hloubku onoho zážitku stejně nepoberete. Příklad: Léto 1986 a nám končí čtrnáctidenní báječný tábor, který jsme strávili na louce u řeky uprostřed lesů. Skoro všechno už je sbaleno. Poslední oběd – pečené kuře. Fantastické, jak se ho podařilo připravit v primitivní táborové kuchyni, dodnes nechápu. S kamarádem bereme svoje porce a lezeme s nimi po kmeni olše nahnuté nad řeku. Sedíme na stromě, debužírujeme, pod nohami nám teče voda a my řešíme svůj dvanáctiletý klukovský svět. Skvělé. Prostě skvělé. Já vám všechno můžu podrobně popsat, ale vy tím stejně ten zážitek nezískáte. On zůstává jen mým zážitkem. Vy jste pouzí přihlížející posluchači mého vyprávění.

Tak přesně takový pocit přihlížejícího posluchače mívám, když čtu poslední biblickou knihu zvanou Zjevení Janovo. Také Jan měl svoje zážitky, hluboké zážitky, které se propsaly do jeho duše. Jan o svých zážitcích vypráví, křesťané mu již po staletí naslouchají, se zaujetím čtou jeho svatou knihu plnou podivuhodných obrazů. Ale pořád, pořád jsme jenom přihlížející posluchači. Čtenáři, kteří se na dálku snaží pochopit, o čem Jan hovoří. Jakou část Janových zážitků dovedeme pochopit a kolik jich zůstává nepochopeno?

Jan měl vidění. Prožil zvláštní okamžiky, když viděl věci nevídané a slyšel k nim komentáře neslýchané. Jan měl vidění, hotovou sérii vidění. Tak trochu jako krátká videa na TikToku: sotva se trochu rozkoukáte, střih, scéna končí a přichází další scéna. Souvisejí spolu jednotlivé výjevy? Asi ano, ale jak? Jan měl vidění. Křesťané odedávna trpívají nemocí, přeludem, že Jan ve své knize popsal bu-doucnost světa. Proč by něco takového dělal? Proč by měl sestavovat jízdní řád budoucnosti? Jan pečlivě popisuje svoje zážitky. Co se odehrávalo v jeho duchu, co spatřil svým niterným zrakem. To byl jeho zážitek, o nějž se dělí s námi. Já, Jan, jsem se ocitl ve vytržení ducha v den Páně, a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice. (10) Jan dopředu otevřeně přiznává, že bude líčit svoje zážitky. Já jsem se ocitl, říká. Vypravme se nyní společně na průzkum, ko-lik jsme schopni z Janových zážitků vůbec seskládat do srozumitelného poselství.

Já, Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Pathmos. (9) Jinými slovy: Jan se nachází ve vyhnanství. Pathmos je ostrov nedaleko maloasijského pobřeží, prakticky jemu dohled. Avšak Jan je odstřižen od své domoviny. Tam, tam za tou vodou, na pevnině bylo jeho pravé místo. Podle všeho byl Jan významným církevním pracovníkem. Ve své oblasti, srovnatelné se senioráty u nás, Jan pečoval o sbory mladé církve. Měly za sebou teprve pár desetiletí existence a už musely čelit náporu protivenství. Křesťa-né byli nepohodlní pro vládnoucí kruhy. Tvrdili, že svrchovaným Pánem je Kristus Ježíš, nikoli císař v Římě. Křesťanská víra byla podvratná, neboť hlásala, že Boží zákony mají přednost před zákony světovládné říše. Láska má přednost před násilím, pravda má přednost před politikou. Jan jakožto organizátor církevního života byl státním orgánům první na ráně. „Šup s ním do vyhnanství, impérium si rozvracet nedáme!“ Ovšem ani na dálku Jan nepřestává být solidární se svými souvěrci, představuje se jako váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení. Účast na soužení kvůli Kristu. Byť vzdálen, Jan prožívá problémy svých sourozenců. Jeden německý překlad Bible zde pro nás poněkud úsměvně uvádí „jsem vaším soudruhem v tísni.“ Ani vyhnanství, ani mořská hladina nemohou přerušit Janův vztah k rodině víry.

A pozor – nezapomeňme, základní otázka pro utlačované lidi zní: kdo vládne? Bůh, nebo císař? Co ovládá naše životy – evangelium, nebo mocenské struktury?  Mám s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti. Vydržíme věřit, že Boží kralování, Boží království je víc než veškeré lidské systémy? Komu se přizpůsobíme? Lásce, nebo útlaku? Tohle se honí Janovi hlavou. Je solidární s těmi, kdo zůstali doma a vytvářejí církev pod tvrdou rukou Římanů. „Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím, sedmi sborům: do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodikeje.“ (11) Janovy zážitky se točí kolem těch, které miluje. Nemůže je pustit z hlavy, nemůže je pustit ze srdce.

Sedm křesťanských společenství. Jan si stále ještě dovede vybavit tváře bratrů a sester ze všech sedmi sborů. Vzpomíná na společně strávený čas. Sedm míst jedinečných zážitků. Chvíle důvěrné blízkosti. Uprostřed zběsilého světa okamžiky pokoje a míru. Nadějná slova, radostné písně, upřímné modlitby. Společné stolování, chleba, víno. A co děti, jak rostou? Mohou vyrůstat v pravdě, nebo je křiví stupidní propaganda. Nezlomí je těžká situace? Nepohltí je tma, jak dospělé, tak děti a mladistvé?

Jan s úzkostí vzpomíná na sedm sborů a přitom má vidění a slyší hlas. Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů. (12) Sedm, sláva Bohu. Sedm svícnů, pro každý sbor jeden. Žádný sbor neutonul ve tmě lží, světlo je zde pro všechny. Vzácné světlo, převzácné. Svícny jsou zlaté. Jan může být o trochu klidnější.  To vidění mu vlévá naději, že se jeho milým s Boží pomocí daří dobře.

Ale Janův zážitek nekončí. Uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. (13) Podivná postava, mimořádná, ale Jan tuší, odkud vítr vane. Zná staré biblické obrazy, apokalyptické klipy v prorockých knihách o konečné proměně světa, o završení dějin. Na scénu přichází jedinečný Boží aktér, jenž dává do pohybu svět ustrnulý v násilí a bezpráví. Syn člověka. Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, – není to žádný zelenáč, ale zkušený, zralý jedinec, jenž dokáže pronikavě zhodnotit dění  kolem – jeho oči jako plamen ohně, jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni. (15) Žádný kolos na hliněných nohách, jenž se snadno zhroutí. Stojí pevně, jak ze železa. Zatím ještě nevíme jistě, kdo to je, ale už teď je jisté, že tahle osoba je Boží. Propojená s Bohem, reprezentuje Boží vliv.

Následuje další trumf. Balzám pro Janovu duši. V pravici držel sedm hvězd. Sedm. Opět. Sedm Janových sborů je v mocné ruce. Vytvářejí souhvězdí, pevnou sestavu, která slouží k orientaci uprostřed noci. Sedmice sborů je Kristovou směrovkou pro svět. Z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč. (16) Slovo, které dovede zasáhnout, tnout do živého, zaříznout se hluboko do podstaty, rozseknout gordické uzly lidských vin a křivd. Jeho slova nejsou planá, jeho slova mají říz.

 Vidění nenechá Jana chladným. Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý. (17) V porovnání s božskou zářnou postavou je Janův život chabý, mdlý a chatrný, jako by ani nebyl. Ale on vložil na mne svou pravici (zřejmě i s těmi sedmi hvězdami), vložil na mne svou pravici a řekl. „Neboj se!“ Hojivá slova Božího povzbuzení. Bůh překonává naše obavy. Víra je opakem strachu. Jan věří, jeho strach prchá pryč a Jan slyší: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“ (17n) Zvláštní vidění přivedla Jana až ke Vzkříšenému Kristu, jenž zvítězil i nad naší smrtí a vším zlým, co jí předchází.

   Takový byl Janův zážitek. Kolik z něho jsme schopni pochopit a přijmout pro sebe, sestry a bratři? Něco snad ano. Ostatně i z mého zážitku s pečeným kuřetem nad řekou nepoberete všechno, ale srozumitelné poselství lze zaslechnout. Pochopíte, že existují chvíle pokoje, přátelství, štěstí. I vy jste je zažili a zažíváte, jindy a jinak. Výsledný dojem ovšem je zřejmý. Stejně tak si z Janových podivných zážitků odnesme hlavní vyznění. Naši smrt přemohl vzkříšený Kristus, naší budoucností je život. Amen.

Izajáš 49,7-13             634; 756; 180; 710; 262                                 Jan 11

Kázání v neděli 1. února 2026.