Kázání

Králové příležitostí

  • Izajáš 44,24-45,1

Sestry a bratři, dnes bude hodně řeč o politice a náš pohled se zaměří na dva panovníky. O prvním z nich jsme právě četli. Kýros. O Kýrovi Hospodin praví: „Hle, můj pastýř. Vyplní každé mé přání.“ (28) Čím si orientální, pohanský panovník zasloužil tolik uznání? Co vedlo Boží lid k tomu, že přiznal perskému vladaři poctu jakožto vyvolenému pověřenci samotného Boha Hospodina. Kým vlastně byl onen Kýros. Slovníkové heslo praví: Kýros II.

Někdy stačí málo

  • Marek 14,22-26

Někdy stačí málo a věci se dají do pohybu. Sestry a bratři, během velikonočních svátků v Jeruzalémě byl  slavnostní stůl v tisících domácnostech prostřen obdobným způsobem. Pečený beránek a nekvašený chléb, víno nalité do kalichů a trocha bylin, nějaká zelenina. A to vše okořeněné vzácným kořením. Velikonoční večeři kořenilo starobylé vyprávění o Boží věrnosti. Bůh ví o trápení svého lidu, slyší jeho nářek i úpěnlivé modlitby a zasahuje ve prospěch svých milovaných. Tehdy v Egyptě a snad i dnes.

Namísto opilosti

  • Efezským 5,15-21

Jaká je nejstarší výtka na adresu křesťanů? Tušíte, sestry a bratři? Během dvaceti století církevních dějin uslyšeli křesťané různé výčitky a námitky. Že prý uctívají málo bohů, pohoršovali se starověcí pohané, kteří viděli bohy a bohyně na každém rohu. Že prý uctívají hodně bohů, tvrdí muslimský Korán, který nechápe učení o jednom Bohu ve třech osobách. Že prý je církev protistátní, opakovali úředníci císařští i komunističtí. Že prý církve lpějí na majetku, nevšímají si obyčejných lidí, chovají se nevědecky a upínají se k posmrtné útěše. Atd., atd. Víte však, která výtka zazněla jako první? Která námitka předcházela všechny námitky další?

Obdaření

  • Matouš 6,19-34

Modlíme se. Modlíme se v kostele. Modlíme se doma. Modlíme se třeba na táboře nebo i jinde. Vyslyšel Bůh někdy některou vaši prosbu? Ptám se nejen dětí, ale i dospělých. Naplnilo se někdy, oč jste Boha žádali? Všimli jsme vůbec, spatřili jsme někdy, jak velmi Bůh naše modlitby vyslýchá? Povím vám dnes o jedné vyslyšené modlitbě. Ale vyjdu úplně odjinud.

Oběť chvály

  • Židům 13
  • 15-16

Bývalo zvykem v dávných dobách, že po zakončené sklizni přinesli rolníci do chrámu část své úrody. Jak Izraelci, tak i pohané vzdávali díky Bohu či bohům, podle toho, kolik jich právě vyznávali. Přinést na oltář plody ze zahrad a z polí, přinést plody lidské práce a poděkovat za obživu, která byla lidem pro další rok dopřána. Děkovalo se nejenom ústy, děkovalo se i očima. Pohled měl spočinout na obilí, na zelenině, na ovoci jako na dokladu, že svět pořád správně funguje jako dobré místo k životu. V některých oblastech je proto až podnes zvykem na neděli díkuvzdání přinést do kostela nejenom klasy, ale i jablka, hrozny, dýně, mrkve, aby pestrostí svých barev dosvědčily pestrost a rozmanitost Božích darů.

Soudce Ehúd

  • 2. Korintským 5,16-18

Milé sestry, milí bratři, máme tu před sebou velmi pikantní starozákonní anekdotu. Chápeme-li Bibli jako jakýsi vzorník situací, které mohou nastat ve vztahu mezi Bohem a člověkem, má i tento text své určité místo. Už nějakou dobu mi tenhle příběh ležel v hlavě, a rád bych se s Vámi podělil o to, co mi na něm přijde nosné a výživné i pro nás.

Desatero pro radost

  • Exodus 20,1-17

Kdo by v kostele neznal desatero? Sestry a bratři, troufnu si tvrdit, že většina z vás je dokáže odříkat zpaměti. Když ne doslova, tak aspoň v hlavních heslech. Desatero přikázání patří k základní křesťanské výbavě podobně jako modlitba Páně či vyznání víry. Nejpozději od konfirmace by je měl v srdci a mysli nosit každý evangelík, každá evangelička a podle něho jako podle rozcestníku řídit své životní kroky.

Konflikt a duchapřítomnost

  • Skutky 6,1-7

I.          To ještě bývaly časy, sestry a bratři. To ještě bývaly časy, kdy přímo dvanáct apoštolů osobně rozdílelo polévku. Naběračky v ruce, zástěry kolem pasu. Díky apoštolské službě u stolu nemusel žádný chudák odcházet s prázdnou hladový. Tenkrát v Jeruzalémě. Pak se ovšem vynořil problém. Kvantita znemožnila kvalitu. Množství znemožnilo jakost. V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. (1)

Tříska v oku bratrově

  • Matouš 7,1-6

            Sestry a bratři, komu z vás nikdy nic nespadlo do oka, ať se teď přihlásí. Takže (kromě…) všem? Je to nepříjemné, viďte. Ježíš nás však nabádá, abychom třísky neodstraňovali. Zdá se tedy, že Ježíš Kristus je je-diný člověk, kterému asi nikdy nic nespadlo do oka. Což je dost divné. Ano, víme, že to byl výjimečný člověk, to ano, ale přece jen – vyrůstal v truhlářské dílně. Pěstoun svatý Josef byl přece tesař. Je dost pravděpodobné, že i Ježíš těch prvních třicet let, než se věnoval veřejné činnosti, byl tesař a živil se tesařinou.

Náš čas

  • Kazatel 3,1-8

           Určitě jste někdy slyšeli. „Nemám čas.“ Anebo: „Až budu mít čas, tak to udělám.“ Možná jste takovou větu sami řekli. Někdy nám prostě schází vhodná chvíle, abychom dokončili nějakou práci nebo za někým zašli. Z Bible jsme slyšeli dávná slova moudrého muže. Popsal, že různé věci se dělají v různou dobu. Že někdy je dobré dělat jedno a jindy je dobré dělat něco jiného. Onen kazatel, když mluvil, používal protikladů. Je čas plakat i čas smát se. Vzpomenete si na nějakou podobnou  dvojici opaků, které jsem vám z Bible četl?

Stránky

Přihlásit se k odběru Kázání