Byla válka. Zlá a ošklivá, jak už války bývají. Ovšem tahle válka byla horší a ošklivější než jiné. Proti sobě nestály pouze dva znepřátelené národy, proti sobě se navíc ocitly i dva národy blízké, doslova a do písmene bratrské. Dovedete si setry a bratři, představit, že by proti sobě válčili Češi a Slováci? Proto říkám: byla to zlá a ošklivá válka.

Jako u každé války se můžeme ptát „Proč?“. Proč k ní došlo? Proč se dala do pohybu vojska? Proč byla ničena pole, bořena města, prolévána krev? Příčinu lze vytušit. Mocná říše na severu, veleříše babylonská si dokazoval svou moc. Rozpínala se. A jak známo, s jídlem roste chuť. Babyloňanům se dařilo podmaňovat si okolní země a národy, a tak postupem času přišla na řadu i země zaslíbená s vyvoleným národem. Boží lid Izrael čelil pohromě, která se na něj valila z půlnoční strany. Po pravdě řečeno: Izraelci moc šancí neměli. Nevelké královstvíčko v judských kopcích aby vzdorovalo stonásobně většímu nepříteli? Šance vyhrát v boji byly nulové. A přesně tuhle bezbrannost si uvědomili i sousedi Izraelců.  Jak prosté! Postavit se na stranu Babylóňanu, vtrhnout spolu s nimi do země a urvat si kus z izraelské země a jejího bohatství.

Byla to zlá a ošklivá válka.  Izraelci dovedli pochopit nepřátelství cizáckých  Babyloňanu, nedovedli však pochopit, proč se k nepřátelství připojil i sousední národ Edóm? Vždyť dosud spolu žili v míru, každý na svém, beze sporů. Dva národy blízké jazykem, kulturou, zvyky. Izrael a Edóm. Dva bratři. Bible dokonce líčí jejich zakladatele jako dvojčata. Jákob a Ezau, dva bráchové, kteří se dovedou pořádně servat, ale dovedou se i usmířit. Praotcové kdysi našli způsob jak žít vedle sebe v míru. I písničku si o tom zpívali: Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratři žijí svorně. (Ž 133)

Byla to zlá a ošklivá válka. Žádné dobro, žádné blaho. Národ Edóm zneužil tísně svého bratra Izraele v sousedství. Když ze severu přitrhli Babyloňané, Edómci vpadli do země od jihu. K Edómovi prorok mluví: V ten den ses postavil proti němu, v den, kdy cizáci jímali jeho vojsko. Když vcházeli do jeho bran cizinci a losovali o Jeruzalém, i tys byl jako jeden z nich. (11)

Těžká rána pro lid Izrael. Nejenom zničená země, nýbrž i zničená důvěra k vlastnímu bratrovi. Na co dál spoléhat? Na bratrskou pomoc rozhodně ne! Leda na bratrský podraz. Pokořený a zklamaný Izrael se rozhlíží po svém okolí a hledá, čeho se chytit. Hledá útočiště, když lidé selhali. A tu se ozve prorokův hlas. Vidění Abdijášovo. Toto praví Panovník Hospodin o Edómu. Slyšeli jsme zprávu od Hospodina, že mezi pronárody byl poslán vyslanec: „Vzhůru, povstaňme k boji proti němu!“ (1)

Prorok hlásá, že je zapotřebí s podlým Edómem zúčtovat. Ale ne po lidsku, podle lidské nenávisti a mstivosti, nýbrž podle Boží spravedlnosti. Po pravdě ukázat, kdo je násilník a lotr a kdo naopak je obětí. Jasně označit, které činy jsou špatné a špatnosti potrestat. Hle, mezi pronárody tě činím maličkým, budeš ve velkém opovržení. (2) To, jak se Edóm, zvaný též Ezau, zachoval, si nezaslouží pokračování. To musí skončit. Nesmí přetrvat nic z toho, co životu škodí a co život ničí. Prorok vyhlíží nápravu, nový čas, kdy už škůdce nebude moci škodit a zrádce přestane být nebezpečný. Jeho násilnost se obrátí proti němu.  Až na tebe přijdou sběrači hroznů, nenechají ani paběrky. Tak bude Ezau propátrán, jeho úkryty proslíděny. Poženou tě až na hranice, podvedou tě všichni, s nimiž máš smlouvu, zmocní se tě ti, s nimiž v pokoji žiješ, ti, kteří jedí tvůj chléb, zákeřně ti zasadí ránu. On však rozum nemá. (5-7)

Byla válka, zlá a ošklivá. Válka mezi Izraelem a Edómem, válčily proti sobě lid Jákobův a lid Ezauův. Ale co je nám dnes po nějaké dávné vojně? Proč si připomínat zapomenutou orientální šarvátku? Vždyť všelijakých bojů a válek jsou plné dějiny – a netřeba chodit daleko ani do minulosti, ani prstem po mapě. Proč vlastně číst proroka Abdijáše? Snadno lze přehlédnout či přeskočit jeho knihu, s jednadvaceti verši nejkratší v Bibli. Kdo dnes ještě přemýšlí nad zmizelým národem Edómců a nad problémy, jež působil? Tedy – proč vlastně číst proroka Abdijáše, jenž svolává zkázu na nepřítel? Tvoji bohatýři se zděsí, neboť na Ezauově hoře – hoře Edómově – budou všichni vyhlazeni, protože vraždili. (9)

Sestry a bratři, zkusme se na Abdijáše podívat z úplně opačného konce. Co když nám vlastně vůbec nechce vyprávět historii? Co když nám na základě obrazů z minulosti sděluje něco pro současnost? Začněme třebas jeho jménem: Abdijáš, v původní hebrejské podobě Obadja neboli Služebník Hospodinův. Představují se nám slova a postoje sluhy Božího. Neměli bychom zde zbystřit my všichni, kteří jsme se taky vydali do služby Boží. Neříká Abdijáš něco o nás, nevyslovuje něco za nás? Nepopisuje také naši službu Bohu?

Byla válka. Edóm se utkal s Izraelem. Dva národy odvozené od dvou bratrů. Od dvojčat Jákoba a Ezaua. Když se začteme do jejich příběhu, objevíme dvě zcela odlišné postavy. Starší Ezau je lovcem, uchvatitelem, kořistníkem. Prahne po okamžitém zisku a na vzdálenější budoucnost nehledí. Prvorozenství a požehnání vymění za mísu čočky. Bezohledně a přihlouple si jde za svým. Prolévá krev, kde mu to právě přijde vhod. Proto se tehdy lačně vrhnul na bratrský národ vzdor varování: Jen se nepas pohledem na den svého bratra v den jeho neštěstí, neraduj se nad judskými syny v den jejich záhuby, nepošklebuj se jim v den soužení! Nevcházej do brány mého lidu v den jeho běd; právě ty se nepas pohledem na zlo, jež ho stihlo v den jeho běd; ať tvé ruce nesahají po jeho majetku v den jeho běd! (12n)

Opakem dravého Ezaua je jeho mladší bratr Jákob, zvaný Izrael. Jákob je pastýřem, jenž je živ prací svých rukou a obživu nenadhání jako lovec po všemožných místech. Jákob očekává a přijímá život od Boha. Požehnání pro něj není kořistí, jíž se musí zmocnit. Požehnání je proň darem z Božích rukou. Dva bratři – Ezau a Jákob jsou dva prototypy, dva pravzory lidského chování. Ezau představuje člověka přízem-ního, živočišného. Je to člověk ve své pýše, zpupnosti, hamižnosti. Opovážlivost tvého srdce tě zavedla. Bydlíš v skalních rozsedlinách, sídlíš vysoko, v srdci si říkáš: „Kdo by mě strhl k zemi?“ I když sis založil hnízdo vysoko jak orel a položil je mezi hvězdy, strhnu tě odtud, je výrok Hospodinův. (2n) Ezau jako člověk přirozený, starý. Sebezakletý do bezvýchodnosti. Naproti tomu druho-rozený Jákob jako člověk, který přirozenému zákonu síly vzdoruje. Člověk, který se snaží být nepřirozený, nezvířecí, lidský. Člověk, který nespoléhá jen na své výdobytky, nýbrž očekává, že i v jeho životě Bůh stvoří nové věci. Věci nadějné – milosrdenství, věrnost, moudrost, lásku. Ne všechno si lze v životě ukořistit jinde, to nejvzácnější musíme s pomocí Boží vytvořit.

Byla válka. Edóm a Izrael válčili spolu. Dva bratři. Dvojčata Ezau a Jákob. Dva lidé blízcí, že bližší být nemohou. Proto Abdijáš píše o jejich zápasu. Ta válka neskončila. Ten boj trvá dál. Prorok mluví o naší službě Bohu. Je to zápas starého člověka s člověkem novým. Člověk víry zápolí s člověkem nevíry. Je to náš boj. I já zápasím s člověkem mi nejbližším, sám se sebou. Kdo ve mně vyhraje – doufanlivý Izrael nebo kořistnický Edóm? Co ve mě zvítězí – nové lidství podle Krista, nebo lidství staré podle Edóma, podle Adama? Ano, Edóm a Adam se píší s podobností až nápadnou, v hebrejštině ještě více nežli v češtině.

Sestry a bratři, každý vedeme zápas se sebou, zápas o sebe. Někdy jsem to právě já, kdo jako Ezau žije na úkor druhých, kdo z okolí vysává život a bližním škodí. Ale na druhou stranu dovedu být také jako Izrael Božím člověkem – všímavým a obětavým, být druhým pomocí a oporou, být požehnáním. Není dosud rozhodnuto. Každý den se rozhoduje. Apoštol Pavel ví o tomto zápase: Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením, oblečte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy. (Efezským 4,22nn) Jde o to, jakým budu člověkem. Bible je celkově optimistická. Máme šanci se měnit k lepšímu. Zlé může být přemoženo, odloženo. O tuhle proměnu, o čistotu života se zápasí. O proměnu našeho lidství. Jinde apoštol napíše: Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy z vašich úst. Neobelhávejte jeden druhého, svlečte ze sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. (Koloským 3,8nn)

Byla válka. Je válka. Abdijáš o ní mluví a říká: „Lidi, vy tu válku s pomocí Boží neprohrajete!“ Prohrajete tu a tam nějakou bitvu, jako Izrael příležitostně  podlehnul Edómovi. I ve mně a v každém občas vyhrává Edóm, chování se podle starého Adama. Stále však je zde pozvánka k novému lidství. Pozvání vyhlášené nejjasněji Ježíšem Kristem. Prorok Abdijáš říká:  občas prohrajete bitvu, nikoli však válku. Neboť výsledek nezáleží zdaleka jen na vás, i Bůh má co povědět. Pán Bůh o vás zápasí. O vaši lidskost. A vítězové pak vystoupí na horu Sijón… A nastane království Hospodinovo. (21)

1. Mojžíšova 25,21-27       482; Svítá 219, 469,1n.9nn; 611; 177            Efezským 4,22nn

Kázání v 23. neděli po trojici 8.11.2015.